Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Sáva,
zítra Leopold.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Vzácné jubileum Viktora Mansfelda


Jdu takhle lesní cestou k rybníku zvanému Na losích. Jak se blí¾ím k chalupì pøítele Viktora, vidím u vrátek známé èervené autíèko - ¾e u¾ by Viktor schválil pøedèasné jaro? A taky ¾e ano. V zahradì se dýmí ze zimního neøádu, probíhá jarní úklid.


Viktor nedávno oslavil devadesáté páté narozeniny. Znám ho u¾ tøicet pìt let a on vypadá poøád stejnì!
Viktor se svou milou ¾enou Dagmarou, zvanou Dada vychovali zdárnì syna a dceru, a z nich povstala velká rodina - pìt vnouèat a pìt pravnouèat. Nejmladší pravnouèe se jmenuje Viktor, nejstarší pravnouèata mají u¾ pøes dvacet a tak se náš pìtadevadesátník zcela urèitì do¾ije prapravnouèat. Takovej mladej! Ptám se: "A kde jste všichni to jubileum slavili?"
"Pøece na Dobøíši, v zámku, kde jinde mù¾e Viktor Mansfeld slavit svou pìtadevadesátku? Jeroným Colloredo-Mansfeld mi pìknì popøál a pochválil mì, ¾e dìlám èest tomu jménu".
Smìjeme se a já namítám: "Stejnì je mi podezøelé, ¾e by tu ¾ádné pøíbuzenství nebylo, to jsi jen špatnì hledal v rodokmenech. Kde by se u tvých pøedkù to jméno jen tak vzalo?"
Viktor se malièko zamyslí a zavzpomíná: "Kdysi pøed lety jsme s Dadou pøi pobytu v nemìckém Halle navštívili hrad Mansfeld. Místní správce se na mne díval jakoby chtìl øíci - Nevidìli jsme se u¾ nìkde? - a kdy¾ jsem se mu pøedstavil, málem nám líbal ruce a ochotnì nás provádìl i tam, kam se turisti jen tak nedostanou.
A tak se stalo, ¾e jsme stanuli pøed plastikou dávného hradního pána, Albrechta VII. Mansfelda. Dada vykøikla - Viktore, to jsi ty, podívej, ta podoba!
To u¾ správce slzel dojetím a kdy¾ jsme odcházeli, zval nás, a» pøijedem pobejt, ¾e nám ustele v posteli s nebesy."

 


To mì zaujalo: "Jak ten rytíø Albrecht vypadal?"
A Viktor bezstarostnì odpovìdìl: "No, po tìch ètyøista letech docela dobøe. Mám ho vyfoceného, mù¾u ti ho ukázat."
Ale to nemìl slibovat, mì popadla vášeò pøímo detektivní a hned druhý den jsem poprosila jeho dceru Radku, zda by mi rytíøe mohla naskenovat a poslat, a potom Viktorùv ¾ivotopis a taky fotku jejího bratra Tomáše z anfasu kvùli podobì a další a další. Radka má smysl pro humor, je autorkou dvou rodinných kronik a tak mi ochotnì vše poskytla.


Jak se do¾ít devadesáti pìti v duševní i relativní tìlesné svì¾esti, to by ka¾dý rád vìdìl. Já taky. Myslím si, ¾e dobøe pùsobí mnohostranná aktivita. Viktorova ¾ena Dada bohu¾el zemøela u¾ pøed osmi roky, ale i ona a¾ do konce svých dní pùsobila mladistvì, pøesto¾e celý ¾ivot trpìla absencí jedné ledviny. Jaké ona pìstovala nádherné rù¾e a fuchsie, její skalnièky záøily spokojeností a všechny je znala èesky i latinsky, a ka¾dá bylina, na kterou se jen podívala, šla jí radostnì vstøíc a prospívala!
Celé léto pro¾ívali s Viktorem ve své chaloupce se zahradou a lidi kolem øíkali - Mansfeldovi, ti se mají, tìm na zahradì ¾ádný plevel neroste! Ale já vím, jak se oba na té zahradì napracovali a stále pøemýšleli, jak ji dál zkrášlit.
Ta zahrada je stále jedním slovem elegantní a pøitom útulná, daøí se tu i ptactvu a do potoka, který zahradou protéká, se dokonce vrátili raci. U¾ jim obìma bylo osmdesát a oni ka¾dý rok jezdili na dovolenou do svìta na poznávací zájezdy a v¾dy byli dopøedu našprtaní, co tam v tom svìtì mohou oèekávat a co by nemìli minout.
A kvùli Dadiným ledvinám ka¾dý rok láznì Mariánky, kde u¾ mìli dopøedu rezervován svùj pokoj. V zimì, kterou trávili v pra¾ském bytì, neminuli ¾ádný dobrý koncert, který byl zároveò i spoleèenskou událostí a pøíle¾itostí pohovoøit s pøáteli, kteøí mìli stejné hudební gusto jako oni dva. A samozøejmì jejich rodina, dìti, vnuci a pravnuci, ti všichni milovali babièku Dadu a dìdeèka Viktora a oni zas všechny své dìti, a to je na duši balzám. A vyrovnaná duše, ta podr¾í i tìlo, dokonce i choré, dlouho, dlouho.


Viktor byl nìkolik let i mým spolupracovníkem, dokonce jsme si vymìnili šéfování - zprvu on koèíroval mne, pozdìji já jeho, ale popravdì øeèeno, v obou pøípadech jsme si hlavnì pomáhali a vzájemnì se doplòovali ka¾dý svou odborností. Byla to hezká doba.
A tak i leccos vím z ¾ivota bìhu obou man¾elù. Jak se oba seznámili a jak celý spoleèný ¾ivot pro¾ili? To napoví i jejich rodinná kronika.
Ta jejich historie zaèala druhou svìtovou válkou. Viktor mìl právì zahájit ètvrtý a poslední rok vysokoškolského studia, kdy¾ nìmeètí okupanti vysoké školy zavøeli. To trvalo od roku 1939 do roku 1945. Viktor se vrátil do rodného Tábora a pracoval v tamním pivovaru, tou¾il ale vrátit se nìjakým zpùsobem ke své chemii. Naskytla se mu pøíle¾itost v pra¾ské hloubìtínské firmì Kalcium.


Šéfem laboratoøe, do které Viktor nastoupil, byl docent Vlèek, biochemik z techniky, pracoval zde profesor Brdièka, lékaø a diagnostik, dále profesor Heyrovský, pozdìjší nositel Nobelovy ceny, který Viktora uèil polarografii a také profesor vysoké školy báòské Glazunov, blízký pøíbuzný hudebního skladatele Alexandra Glazunova.
Tìch vzácných lidí tam bylo více a díky nim Viktorova studia neskonèila zavøením vysokých škol, ale pokraèovala dál.
Do Kalcia také nastoupil jako laborant tehdy patnáctiletý Rudolf Zahradník, pozdìjší prof. Dr. Rudolf Zahradník DrSc. a ještì pozdìjší prezident Akademie vìd. Pøátelství s tímto mu¾em trvá dodnes.
Do laboratoøí v roce 1942 nastoupila také mladá dívka, kterou mìl s prací seznamovat Viktor. Znali se, byla to Dagmar Krkošková. Celé tøi roky spolu studovali ve stejném roèníku.
Jenom prázdninové zájmy je nespojovaly, Dagmar hodnì sportovala, odbíjená, košíková a voda byly jejími koníèky a Viktor byl spíš zálesákem. Dagmar trávila léto v kánoi na Rhonì a jiných øekách a Viktor ve srubu „U dvou kobyl“ na Lu¾nici.
Dada byla èlenkou sportovnì kulturní organizace „Dunajská“, kterou zalo¾il støedoškolský profesor Vála ze Sobìslavi. V Dunajské se nejen sportovalo, ale také se spoleènì chodilo na výstavy, do divadel a jinak kulturnì vy¾ívalo. V dobì, kdy Dada pøišla do Dunajské, mìla øada jejích èlenù vystudovanou vysokou školu a pracovala. Tito lidé dotovali finanènì slabší kolegy na prázdninových cestách po øekách, jak ve vlasti, tak v zahranièí.
Dada do Dunajské vstoupila ve svých patnácti letech a projela s nimi po øekách celou Evropu. V roce 1934 byli ve Francii a ve Španìlsku, v roce 1935 projeli Itálii, další rok Rakousko, Jugoslávii, Bulharsko a Rumunsko. Dunajská se jmenovala podle øeky Dunaj, po které se malá skupinka zakladatelù tohoto spolku poprvé vydala.
Poslední dva pøedváleèné roky 1937 a 1938 byla Dagmar jako stipendistka opìt ve Francii a v ®enevì. V Praze byl toti¾ Institut Ernesta Denise, kde probíhaly odborné roèní kurzy ve francouzském jazyce, které konèily závìreènou zkouškou, ukazující schopnost studenta domluvit se francouzsky. Kdo obstál, dostal stipendium na pobyt ve Francii, aby si znalost jazyka prohloubil.
Proto¾e Dagmar dva roky po sobì absolvovala a zkoušky v¾dy slo¾ila, jela do Francie dvoje prázdniny po sobì. Válka ukonèila tyto nádherné cesty po svìtì.


Zprvu pøátelský vztah Dagmary a Viktora se zaèal mìnit v nìco mnohem hlubšího, ve velkou lásku. V kvìtnu 1944 odjeli spolu na slu¾ební desetidenní cestu do Drá¾ïan a do Lipska. Cesta se týkala enzymù, jejich¾ výrobu v Kalciu vyvinuli na bázi bakteriální; Nìmci enzymy dìlali na bázi ¾ivoèišné.
Nutno uvést, ¾e výroba enzymù z bakterií byla patentována docentem Vlèkem a spolupracovníky, mezi kterými bylo uvedeno i jméno Mansfeld.
Drá¾ïany ji¾ byly bombardovány a o mìsíc pozdìji byly prakticky srovnány se zemí. Tato cesta se ukázala být jejich cestou svatební. Dne 11. øíjna 1944 se Dagmar s Viktorem uvolnili ze zamìstnání a odešli na Staromìstskou radnici øíci své „ANO“, poobìdvali se svìdky a opìt se vrátili do práce, ji¾ jako man¾elé Mansfeldovi.
10. února se jim narodila dcera Radvana. Byla to dramatická doba, konèila válka a ameriètí letci chybnì svrhli nìjaké bomby na Václavské námìstí, Karlov a Karlovo námìstí.
Stalo se to 13. 2. a zásah dostala i zemská porodnice, kde le¾ela Dada s novorozenou d cerou. Nemìla k dispozici nic jiného ne¾ ¾upan, do kterého zabalila mimino a sama v noèní košili s dítìtem v náruèí letìla do krytu. Zde je našel Viktor, který ze støechy nad laboratoøemi Kalcia vidìl, co se dìje.
S velkými tì¾kostmi se dostal a¾ k porodnici, ze které se kouøilo a ènìly holé zdi. Hlídky ho tam nepustily, ale dostal informaci, ¾e matky odvedli do krytù pod Apolináøem. Tam obì opravdu našel. Pøes Dadu pøehodil svùj zimník a šel hledat nìkoho, kdo by je odvezl na Letnou, kde v té dobì bydleli.
Mìl štìstí. Díky bombardování zùstal kousek od porodnice zablokovaný mu¾ s malým náklaïáèkem, byl z venkova a nedokázal vyjet z rozbité oblasti. Ochotnì svolil, ¾e je odveze, ale Viktor ho musí odtud vyvést, proto¾e on sám to nedoká¾e. Tak všechno dobøe dopadlo a babièka malé Radky u¾asla, kdy¾ se objevili doma, proto¾e o té hrùze vùbec nic nevìdìla.
V kvìtnu 1945 skonèila válka. Hned po vyhlášení jejího konce se otevøely vysoké školy. Zaèali se scházet profesoøi i studenti. Viktorovi se podaøilo za sedm mìsícù slo¾it zkoušky, které mu chybìly k ukonèení vysoké školy a k získání diplomu. Byl velmi dobøe pøipraven, proto¾e v Kalciu se vìnoval studiu celý ten èas pod vedením opravdových kapacit.
Kalcium nebylo ¾ivota schopné a rozdìlilo se. Jeden z jeho pøedních pracovníkù, Gustav Üblaker, si zaøídil podnik a pøevzal výrobu namáèecích práškù. Bakteriální oddìlení na tvorbu enzymù potøebných k výrobì pracích práškù „Per Per“ bylo v posledním domì Nerudovy ulice a prvním domì Úvozu. Vedoucím tohoto oddìlení se stal Viktor. V laboratoøích pracoval také Ruda Zahradník a spoleènì s Viktorem publikovali první práce o enzymech.


10. 12. 1946 se u Mansfeldù objevil èáp a pøinesl chlapeèka Tomáše. Ta dvì tìhotenství a starost o malá mimina zabránila Dadì v okam¾itém slo¾ení zkoušek na vysoké škole i pøes to, ¾e první státnici udìlala u¾ pøed válkou. Studia dokonèila a¾ po narození Tomáše, kdy získala diplom a titul in¾enýr.


V roce 1947, dvì léta po válce, nabídl generální øeditel Synthesie Viktorovi místo øeditele chemické továrny v Liberci. Synthesia byl velký chemický podnik, sdru¾ující øadu chemických továren po celé republice, s centrálním vedením v Praze. Viktor to pøijal, nerad, a pozdìji se potvrdilo, ¾e to nebyla dobrá volba.
V únoru 1948 došlo k absolutnímu znárodnìní všech, i drobných soukromých podnikatelù. Viktor ve vedení fabriky stále byl, ale spolu s ním zaèala rozhodovat partaj a obvykle mìli rozdílné názory. To se nakonec vyhrotilo tak, ¾e byl ob¾alován podle tak zvaného malého dekretu za protistátní èinnost.
On toti¾ Viktor, v zájmu plynulého provozu továrny kupoval døevìné sudy od chlapíka, který je stloukal z prkýnek, která sehnal na rùzných skládkách. Do tìchto sudù se dávalo tekuté mýdlo a zatím ¾ádný jejich výrobce neexistoval.
Viktor byl naøèen, ¾e podporuje kapitalistický re¾im a je nebezpeèným ¾ivlem pro vznikající mladou socialistickou republiku. Takovýchto nesmyslných bodù bylo v ob¾alobì deset a na jejich základì byl odsouzen ke tøem mìsícùm práce v kamenolomu nebo k penì¾ité pokutì, která nebyla nikterak nízká. Na radu pøátel pøijal penì¾itý trest, nìco si pùjèil, nìco dodal sám. V Synthesii skonèil.
Navzdory mnoha obtí¾ím získal nakonec místo v Organofarmì, kde se vyrábìly enzymy z preparátù ze zvíøecích tkání.
Díky svým døívìjším zkušenostem, a i pøes odpor stranické organizace, byl Viktor nakonec jmenován hlavním technologem, tøetím vedoucím fabriky, a na místo vedoucího technické kontroly dokonce nastoupila Dagmar Mansfeldová.
V Organofarmì se synthetizoval i pepsin, ale primitivnì a se špatnými výsledky. Viktorovi se podaøilo výrobu úspìšnì vyøešit a na své jméno patentovat. Aby se mohl plnì vìnovat milovaným enzymùm, pøešel v roce 1953 do biochemického oddìlení Výzkumného ústavu farmacie a biochemie na Vinohradech. Rovnì¾ Dagmar pøešla na Vinohrady, do analytických laboratoøí. Ve VÚFB pøibyl Viktorovi k døívìjšímu patentu ještì objev, který potvrdil Úøad objevù a vynálezù pro nìho a jeho dva kolegy. Zjistili toti¾ jako první a jediní na svìtì významnou skuteènost, ¾e inhibitory nìkterých enzymù mají protizánìtlivé úèinky.


V šedesátých letech pobýval Viktor studijnì dvakrát v Nìmecku, v Halle a v Bonnu, kam ho pozvala a stipendiem zaopatøila Lékaøská fakulta tamní univerzity. Na základì svých èetných odborných publikací se zúèastnil svìtového biochemického kongresu ve Vídni.
Zdravotní stav Dagmary se zhoršil, podrobila se dokonce nároèné operaci a v roce 1973 odešla do dùchodu. Viktor rok nato obdr¾el svùj stì¾ejní, tentokrát svìtový patent za Antilyzin, preparát zasahující do srá¾ení krve, realizovaný ve výrobì i v klinické aplikaci. A brzy na to, v zimì 1974-5 pùsobil opìt na Farmakologickém institutu Lékaøské fakulty Univerzity v Bonnu. Tam u¾ Dadu úøady za Viktorem nepustily.
V roce 1978 mìl jít Viktor do dùchodu a pøesto¾e mu ve VÚFB nabízeli, aby ještì zùstal, rozhodl se jinak. Nedaleko Kamenného Pøívozu, kde Viktor s Dadou mìli svoji chaloupku, pøijal zamìstnání v Jednotném zemìdìlském dru¾stvu v Jílovém u Prahy, které zaèalo budovat zemìdìlskou laboratoø. Stal se jejím vedoucím.
Laboratoø provìøovala kvalitu mléka, pùdy, krmiva pro dobytek a pozdìji i krve a moèe hospodáøských zvíøat v rámci jejich metabolických testù.
Tady jsem u¾ s Viktorem spolupracovala. Jeho doménou byla analytika a bichemie, mojí doménou optimalizace vý¾ivy zvíøat a jejich zdravotního stavu s vyu¾itím všech analytických informací. Spolupracovali jsme rovnì¾ s pøíslušnými veterinárními pracovišti vèetnì Vysoké školy veterinární. Našimi klienty byli zemìdìlci ze širokého okolí.Také dru¾stvo vyslalo Viktora na studijní cestu do Nìmecka. Mìsíc byl ve výzkumném ústavu v Kielu, kde se zajímal o chov krav, jejich dojivost a krmivo. Druhý mìsíc byl v Mariensee blízko Hanoveru. Zde sledovali vzájemnou komunikativnost zvíøat a jejich chování, co¾ je dùle¾ité znát a respektovat zejména tehdy, jsou-li zvíøata chována ve volném výbìhu èi ve volné stáji.
V roce 1990 se Viktor musel podrobit operaci hlasivek, histologický nález potvrdil rakovinu.To byla špatná zpráva, naštìstí s dobrým koncem. Bìhem následujících tøiadvaceti let se ¾ádná recidiva neobjevila. Viktor sice nemù¾e moc køièet, ale na to on si stejnì nikdy nepotrpìl.
V roce 1994 oslavili Dagmar a Viktor se všemi dìtmi zlatou svatbu, o deset let pozdìji šedesáté výroèí své svatby. Kytice, kterou jí k tomuto výroèí Viktor donesl do nemocnice, ji doprovodila i na její cestì poslední. Zemøela 14.øíjna 2004 kolem druhé hodiny ranní ve vìku osmdesáti osmi let. Všichni na ni rádi vzpomínáme.


Jsem pøesvìdèená, ¾e obdiv si zaslou¾í oba, Viktor i Dagmar. Nejen za to, ¾e dosáhli tak vysokého vìku, ale i za to, jak ho dosáhli: i v tì¾kých dobách v osobní a rodinné harmonii, která jako aura pùsobila na všechny lidi kolem nich. A díky Viktorovi pùsobí dodnes.

 


A jak je to s tím rodokmenem? Podívejte se na trojfotografii syna Tomáše, Albrechta VII. a Viktora. Ta podoba! Jak zvolala kdysi Dagmar. Tøeba je to jen náhoda, dùle¾ité to není.

 

Záhadné pøíbìhy Viktora Mansfelda si mù¾ete pøeèíst ZDE


Olga Janíèková

***
Ilustrace © Olga Janíèková
Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 18.09.2013  17:40
 Datum
Jméno
Téma
 18.09.  17:40 Blanka B.
 18.09.  17:29 Blanka K.
 18.09.  10:05 hera