Engadin – Vyznání krajině

Poznali jsme tento cíp země s jinde neviděnou panenskou přírodou teprve před několika málo lety, ale od té doby nás obdiv k tomuto kraji přepadne pokaždé, když vjíždíme do kantonu Graubünden na východě Švýcarska - vlasti kozorožců a nejvýš položené prázdninové oblasti v Alpách. Začne to už krajinou kolem Churu, malého biskupského a současně nejstaršího města Švýcarska, kde lidé měli svá sídla již okolo roku 3.000 př. n. l. Ne nadarmo vyjíždějí právě odtud proslulé panoramatické vozy po tratích zapsaných na seznamu světového dědictví UNESCO, vždyť světoznámá a už legendární letoviska St. Moritz s Zermattem, Davos, Klosters, Arosa, Flims a další leží jen coby kamenem dohodil! Tady jsou lákadlem průzračná ledovcová jezera a tyčí se tu i nejvyšší vrchol tohoto kraje, Piz Bernina (4049 m n.m.). K tomu, abyste horu zdolali, je ovšem nutné mít ledovcovou výstroj a patřičné fyzické vybavení.

Graubünden je největší, ale současně nejřídčeji osídlený kanton, který má jen asi 26 obyvatel na km²! Máme-li věřit statistikám, v Tyrolsku je to třeba už asi třikrát tolik a v Zurichu dokonce téměř třicetkrát! Samota v přírodě je rozhodně příjemná, tady ze mne padá pocit té zoufalé evropské přelidněnosti - a tohle se u cíle cesty v údolí Engadinu, rozděleném na Horní a Dolní, ještě stupňuje. Tento kraj je známý stálým a dobrým počasím, vždyť i proto má nedaleký St. Moritz ve svém znaku slunce!

Před luxusními středisky a noblesními hotely dáváme přednost spíš něčemu menšímu. Unterengadin se svou nedotčenou, ryzí přírodou je přesně to pravé!

Jak se blížíme romantickému jezeru Walensee a Heidilandu, zvedají se mocné skály takřka z ničeho a odevšad dýchá mýtus legendární dětské hrdinky Heidi. Teď nám zbývá zvládnout už jen množství serpentin a asi na dvacet tunelů a přejet Flüeli Pass (2.383 m n.m), před lety v květnu ještě podle silnice ležel až do výšky tří metrů sníh... Letos jsme se skrz Vereinatunel dali přepravit vláčkem – a jako mávnutím čarovného proutku se octli na místě cesty, v půvabném horském městečku Scuol (l243 m n.m). Před námi leží hluboká, sevřená údolí, do kterých se zařezávají silně zalesněné horské srázy, zatímco po druhé straně se rozkládají malebné vesnice s bohatou románskou kulturou, zahrady a louky.

Vilka, do které s mužem a naším jezevčíkem Ferdou jezdíváme, je tuto sezónu obsazená už od dubna, naštěstí je takových možností ve Scuolu a bezprostředním okolí víc, téměř každý druhý domek nabízí ubytování v létě v zimě. Hovoří se tu třemi jazyky - německy, rétorománsky a italsky, ale dorozumíte se většinou i anglicky a francouzsky, tohle si žádá cestovní ruch, který je tu důležitým zdrojem příjmu. V létě tu vládne pěší a vysokohorská turistika, v zimě hlavně snowboarding a lyžování.

Je přes 30° C, ale zahrady jsou v plném květu, jak kdyby je tu zavlažoval a pečoval o ně sám mocný vládce hor. Říká se, že Švýcarsko je jedna velká zahrada, a tady si to ověřujeme na každém kroku. V zájmu pravdivosti je třeba dodat, že ta příkladná čistota už není to, co bývalo, především ve městech. S liberální přistěhovaleckou politikou a nárůstem cizinců hlavně z východu a z balkánských států, kteří se sebou přinesli i svoji kulturu „zbav se ihned a kdekoli všeho, co nepotřebuješ“, dá stále větší námahu si tuto pověst a pořádek udržet.

Ze zahradního bytu máme vyhlídku na lesy táhnoucí se po celém pohoří, nad kterými se kol dokola zdvíhají tajemní třítisícoví velikáni. Přímo proti nám se tyčí Piz Pisoc (3173 m n.m), Piz S. Jon (3093 m n.m) a Piz Lischana (3105 m n.m), vedle i za nimi pak další a další. Nevedou na ně žádné lanovky, tyto horské štíty jsou dobré jen pro horolezce a fotoaparáty.

Je červen, ale ve skalních proláklinách leží sníh a lesknou se vodopády hrnoucí se dolů do údolí. Co dělá toto místo tak nad jiné krásným? Věnec hor s čapkami bílého sněhu, modřínové a borové lesy s jejich palouky a vůněmi plnými horských květin, vzduch čistý jako křišťál a pak louky, louky...

Na horách člověku obyčejně nezbývá než šplhat vzhůru, tady v Engadinských Dolomitech, jak se této části Alp říká, tomu není jinak. Naštěstí po úbočí vede všemi směry nesčíslně mnoho pěšin a cest, neodoláme a na jednu z nich směrem na S. Jon, (kde je možné zajezdit si na konich nebo třeba poobědvat v nefalšovaném Westernsaloonu), se vydáme ještě tentýž den k večeru. Stanový tábor pod námi se zdá ležet až nebezpečně blízko bouřícímu Innu, který se s rachotem řítí údolím. Tady může tábořit jen odvážlivec, kterému nevadí výhrůžná symfonie řeky. Nemohu se nasytit pohledu na její mléčně bílé, divoké peřeje. Inn, rétorománsky En, je dlouhý 517 km, tedy delší než Vltava, pramení v pohoří Platta, protéká celým Engadinem a teče dál do Rakouska a Německa, kde se v Pasově vlévá do Dunaje. Po něm dostal tento kraj své jméno, v rodné rétorománštině totiž Engadin znamená Údolí Innu.Zatímco v lukách jsou zastoupeny snad všechny barvy, některé lesní mýtiny jsou celé v bílé, o kus dál až vyrazí dech palouky plné žlutých pantoflíčků. Les je ponechán sám sobě, jako je tomu v národních parcích, kmeny a rozsochaté pařezy vroubí cestu posetou drobnými šiškami. Podle ní hedvábná tráva a různorodé traviny, jahodí a pampelišky až do výše kolen, modrý a ještě modřejší lomikámen... Poprvé vidím nejen bílé, ale i divoké, výrazně růžové kopretiny a v duchu si opakuju verše Jana Čarka, „Jen mít oči k vidění“.

Jarní rostliny pomalu odcházejí a vyrážejí ty letní. Zatímco konvalinky a fialky dokvétají a pampelišky vysílají do světa bílé padáčky, jedovatý bílý kokořík, který miluje lesy, křoviny a dokonce i kamenité stráně, je v plném květu. O trochu výš už vyrazila modrá oměj, horská chrpa i hořec, vzácně objevím i bílou kýchavici a lilii zlatohlavou. (Nejsou to krásná jména? Jen je, pěkně prosím, berte ode mě s rezervou!). Znovu a znovu mě uvádějí v úžas divoké květy světlemodrého klematisu s fialovým středem, jeho plaménky se jakoby odnikud šplhají po kmenech vzhůru. K tomu ta svěží vůně borovic a modřínových lesů! Co s filosofií, říkám si, proč jsem se nezajímala třeba o botaniku?

Scuol samotný je romantické městečko s evangelickým kostelíkem zdobeným románskými věžemi, kašnami a úzkými uličkami. Staré domy, tak typické pro Engadin, mají klenuté vjezdy, malovanou sgrafitovou výzdobu a před sluncem hluboko vsazená malá okna s háčkovanými záclonkami. Prostě romantika!

Co zákoutí, to nová scenérie, co náměstíčko, to jiná kašna s minerálním pramenem, od těch nejprodávanějších a nejchutnějších, až po ty méně a úplně nechutné, ale kdo ví, třeba o to léčivější? Nabrat si nějaké to zdraví chodíme každý večer. Bezprostředně tady v městečku si můžeme vybrat z pěti pramenů, ale v přilehlém okolí je jich prý něco kolem dvaceti. Chceme noc strávit v pohodě a neuděláme už tutéž chybu co před lety a prameny nemícháme... Na cestu domů máme pak pocit, že jsme dostatečně zásobeni kaliem, kalciem, magnesiemi, železem a nějakými dalšími prvky. V poslední době koncentrace některých pramenů bez zjevných příčin slábne, proč se tomu tak děje, se nadále zkoumá.

Terapeutické účinky zdejších pramenů jsou známy už od 14. století a tento věhlas se postupně rozšířil do celé Evropy, takže dnes sem přijíždějí turisté z domova i zdaleka. V každém případě z existence teplých minerálních pramenů těží zdejší římské termální lázně, které jsou terapeutickým centrem a první svého druhu ve Švýcarsku. O aktivní odpočinek a pocit neobyčejného uvolnění a tělesné i duševní harmonie se tu stará sauna a soustava bazénků s vířivkami s vodou horkou, studenou i slanou, ve které víří zrnka soli. Zaplavat si ve venkovním teplém, architektonicky velkoryse řešeném bazénu s pohledem na horské panorama, dát se opečovávat podvodními masážemi, anebo jen ležet na vodě a nechat se unášet proudem je rozhodně zážitek, který hned tak nevybledne z paměti.

Hned druhý den už tradičně vyrážíme na San Charli (1810 m n.m). Val S-charl je od světa odříznutý horami. V obci je jen asi 13 domů se stálými obyvateli v létě v zimě, kostelík a dvě restaurace s možností ubytování. V zimě se sem dostanete jen na saních tažených koňmi. Silnice vtesaná do skal nad kolmými propastmi a srázy, které hloubkou vyrážejí dech, je zatěžkávací zkouškou pro řidiče a potkat v odvážných serpentinách vozidlo, nebo dokonce velké postauto, není právě příjemné. Naštěstí pravá sezona ještě nezačala. Obdivuju cyklisty na horských kolech, kteří statečně zvládají prudké stoupání.

Cestou zastavujeme na několika odpočivadlech a vychutnáváme pohled do divoké kamenité rokle. „Pozor, nemáš padák,“ varujeme našeho Ferdu, který už má jeden nebezpečný pád do propasti za sebou.

Řeka Clemgia vlévající se dole ve Scuol do Innu se tváří tak nevinně, že výstražné tabule vyzývající k rychlému opuštění koryta, kdyby zazněl výstražný signál, tu jsou skoro k smíchu.

„Náhrobky“ z navršených kamenů a kamínků mezi klečí borovic působí až trochu tajemně, skoro jako nějaké dávné pohřebiště nebo jako po návštěvě mimozemšťanů, ale rychle přidáváme ten náš, vždyť se sem ještě někdy chceme vrátit, ne?

O kus výš u přehrady se můžeme podívat do hornického muzea, které je výpovědí o době, kdy se tu těžilo stříbro a olověná ruda. Hned další zastávka platí ovšem Medvědí stezce. Před lety jsem tady udělala svou první zkušenost s medvědem, bohužel jen z borovicového dřeva, zato s o nic méně hrůznými tesáky.

Takových dřevěných skulptur je tu ukryto víc. Na jiném místě si můžete potěžkat několik batohů s kameny a tak si ověřit, o kolik kg tenhle všežravec musí každý měsíc přibrat, aby byl na zimu dobře obalený sádlem... Stopy po opravdových huňáčích ani typicky rozbrázděnou kůru stromů, na které si medvěd ještě před chvílí brousil drápy, jsem bohužel hledala marně. Přesto v této mystické divoké přírodě, kde ožívají i horští skřítkové, medvědi žijí.

Tato část údolí přímo sousedí se švýcarským Národním parkem založeným roku 1914 coby prvním v Evropě. Park tím následoval americký Yellowstone a vytkl si i podobné cíle – ochránit jedinečnou floru a faunu a umožnit jí se rozvíjet bez lidských zásahů. Náš Ferda v Národním parku nemá co pohledávat, jenže tu narazil na bobky kamzíků a není k udržení.

Projít park celý by bylo otázkou dobrých sedmi dní. Toho, kdo se sem vypraví, čeká nedotčená příroda, a když bude mít štěstí, bude moct pozorovat kamzíky, kozorožce i jeleny, a docela jistě i sviště a orla.

Švýcaři jsou rození turisté, turistika je nejmilejším, vpravdě národním sportem. K ní neodmyslitelně patří i ohled k přírodě a okolí. Děti se odmala učí, že ke krásným zážitkům patří i vzájemný respekt a mám pocit, že málokterý národ je tolik hrdý na svoje památky a přírodní dědictví.

Výjezd poměrně drahou gondolou na Motta Naluns ((2.146 m n.m) a pohodlná vycházka směrem na Prui člověka odmění krásnými výhledy, za každou serpentinou nová, a ještě krásnější scenérie. Tato oblast je přímo protkaná běžkařskými trasami i lyžařskými sjezdovkami, průvodce tvrdí, že jich je 80 kilometrů, a v zimě je tu k dispozici 11 nejrůznějších vleků a lanovek. Vedou částečně modřínovými lesy i bezlesými svahy. Dvanáctikilometrový sjezd do vesničky Sent si vysloužil název„sjezdovka snů“. Kdo má rád túry na horských kolech a paragliding, lety padákem, najde tu malý ráj. Teď v létě je cesta na Prui vyhledávaná především staršími turisty a rodinami s dětmi, těm ji po celé délce zpestřují tabule s pohádkou na pokračování a být to v sezóně, byl by to druhý Václavák.

Louky voní senem. Kde nejsou posečené, zlatí se pampelišky a světlounce fialová vrbovka úzkolistá. V přímém sousedství voňavého thymianu a alpských bílých i modrých fialek kvete modrý orlíček a jestli se nemýlím, i žlutý vstavač. Náš Ferda vítá, že tu všude zurčí nějaký pramének nabízející osvěžení.

Konečně Prui (2064 m n.m). Dostat se sem můžete z vesničky Ftan i sedačkovou lanovkou, samotná tahle cesta, když pod vámi všechno kvete a voní, je úchvatná. Tady v restauraci je dnes konečná. Příjemné všude na horách jsou pohodové ceny v hospůdkách a restauracích. Neplatí se tu totiž žádná horská přirážka, prostě lidovky, a tak si na typicky švýcarských rösti se zapékaným sýrem může dovolit pochutnat i Ferdík, jen mu je musím k obveselení ostatních předem vyfoukat! Je to dietní chyba, no ovšem, ale pro jednou snad nebude zle! To jsme si ještě nevšimli, že tu mají pro pejsky i PSÍ BAR, samoobslužné pohoštění gratis, a než si uvědomíme, kam Ferda neustále odbíhá, má v sobě několik pořádných porcí Frisca navíc. Všichni si pak můžeme zalenošit v lehátkách nebo „kukaních“ podobných těm, jaké mívají proti větru u moře na severu, a obdivovat panorama hor. Před lety jsme se dolů z Prui rozhodli vrátit po svých a pohodlná douhodinová túra panenským lesem se protáhla na bezmála hodiny čtyři. Přestože to byl jedinečný zážitek, raději cestu nazpět volíme opět z Motty gondolou.

Je možné se nasytit horami? Pak se nabízejí výlety do původních horských románských vesniček. Lavin, Sent, Guarda, Susch nebo Ftan jsou ty nejznámější a nezklamou především turisty, kteří se zajímají o památky a stavby. Stoupáme úzkými dlážděnými uličkami a odivujeme náměstí s kašnami i kamenné horské domy s malovanými fasádami a sgrafity. Malebná kulisa hor je neodmyslitelná.

Také se můžete vydat do 350 let staré vesničky Ardez, nad kterou jako stráž stojí zříceniny hradu Steinsberg.

Chcete se vrátit domů mladí a krásní? V tom případě se nabízí výlet do Tarasp- Vulpera (1.250 m n.m) s řadou ozdravných minerálních pramenů. Prožili jsme tady jeden z dalších perfektních dnů.

„Láska k národu vlastnímu nemusí a nemá znamenat nenávist k národu jinému“, napsal při svém pobytu švýcarský dramatik Friedrich Dürrenmatt, který někde tady meditoval a hledal inspiraci. Zámek Tarasp pochází z 11. století, to znamená, že se tyčí nad řekou Inn už téměř tisíc let. Několik minusů má přesto – vedou k němu nekřesťansky vysoké schody. Naštěstí je vidět odevšad už zdaleka a nenechává na pochybách, že právě on je znakem nejen stejnojmenné vesnice pod sebou, ale vůbec celého Unterengadinu. Vesnice má jen pár stovek obyvatel, ale dík léčivým alkalickým pramenům obsahujícím Glauberovu sůl, pět hotelů. Kdysi dávno byla dosažitelná pouze z Tirol, dnes je to malé mondénní středisko s možností ubytování od drahých hotelů s tenisovými kurty, koupalištěm v přírodě a golfovým hřištěm až po levnější bydlení v privátě.

Teploměr od rána šplhá ke třicítce a stále toho nemá dost. Necháme prohlídky stranou a volíme pohodovou procházku směrem na Pradellu. Namísto nechráněnými lučinami vybíráme cestu stinným lesem. Jde sem chlad od řeky, Inn pod námi prská a vyhrožuje, navíc je na téhle cestě plné romantiky stále co obdivovat. Pořád nové a jiné chrpy, (vždyť co by to bylo za přírodu, kdyby v ní nebyly žádné výjimky?), pořád nové a jiné traviny kvetoucí od starorůžové až po hnědofialovou a s květenstvím tak drobným a jemným, že připomíná obrazy starých japonských mistrů, borovice obsypané šištičkami i velikány vyvrácené bouří i s kořeny.

Vesnička Pradella se skládá jen z několika málo stavení a v tom horku vypadá jako na vymření. Osvěžíme se z pramene, zamítáme jít dál ke kláštěru Sur En a utíkáme se znovu pod ochranu lesa.

Snáší se večer. Vodotrysky zavlažují louky a zahrady, cítíme se příjemně znaveni a v tichosti pozorujeme barvy duhy klenoucí se nad krajinou jako požehnání a lámající se ve světle pohasínajícího slunce. Přehrávám si v duchu jednotlivé zážitky a dojmy a vím, že odtud budu čerpat ještě i po návratu z dovolené a kdo ví, třeba zas až do příštího léta. I ve snu půjdu po měkkých, vřesovištěm vystlaných pěšinách mezi klečí borovic a nízkých modřínů, ucítím vůni šišek a jehličí a uslyším hučet Inn...

Když jsme se před lety poprvé podívali do tohoto kraje, doufala jsem, že se do tohoto krásného cípu Švýcarska vprostřed úchvatné horské scenérie Alpských štítů ještě podíváme. Splnilo se nám to, ale protože je člověk neskromný a prosí ještě o jeden den a ještě o jeden krajíc, chci věřit, že ani tentokrát to nebylo naposled.

Blanka Kubešová

* * *
Fotografie z archívu autorky
Koláž s básní Jana Čarka pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky