Nesprávné místo, nesprávný čas

Letecká katastrofa našich sportovců všemi otřásla, otřásla celým světem, jsou vzácné, ale jsou a žel i budou, dokonalá, dokonale bezpečná technika neexistuje a existovat nebude. A neexistuje dokonale spolehlivý jedinec, člověk, pilot. Yak 42D také nepatří k těm dokonalým, od roku 1980 (!), od kdy je v provozu, jich bylo vyrobeno 178 a tento typ letounu do září 2011 potkalo 8 havárií, ale jen 6 z nich bylo prokazatelně důsledkem chyby posádky. Zahynulo při nich kolem 550 cestujících. U té poslední, snad také selhal člověk. Je to mnoho? Je to přijatelné? Úsudek nechám na vás.

Ale jsem přesvědčen, že letecká doprava je mimořádně bezpečná, mnohem bezpečnější, než automobilová, že problémy má jen zcela nepatrné procento letů a to jen někdy. Můžete se bez obav svěřit kterékoliv renomované letecké společnosti. Konec konců svědčí o tom skutečnost, že jsem mj. v letech 1994-96 nalétal kolem 80000 km bez jakýchkoliv problémů. Nicméně neměli byste patřit k tomu nepatrnému procentu, pro které poučka o mimořádné bezpečnosti letadel ne zcela platí.

Příhoda i její publicita mi připomněla mé dávné zážitky. Chcete-li se o ně podělit se mnou, čtěte dál, ale neslibuji nic potěšujícího.

Yak 42D – začátkem září ještě létalo v Rusku, Číně a na Kubě 92 strojů

Ve zmíněných letech jsem pracoval na jednom projektu Evropské komise pro energetiku. Pečovali jsme o tzv. nadnárodní energetické projekty, které se týkaly vlastně všech zemí střední a východní Evropy ve fázi transformace jejich ekonomiky. V péči o ně jsem se dělil s dalšími třemi kolegy, já jsem si vzal na starost Česko, Slovensko, Maďarsko. Do projektů byly zapojeny i společnosti ze západní Evropy, Rakouska, SRN, Francie, Holandska, Itálie a tak k mým povinnostem patřily cesty téměř po celé Evropě.

Své základní pracoviště jsem měl v Rumunsku, v Bukurešti, ale poměrně pravidelně, asi tak jednou za 3-4 týdny jsem cestoval do Bruselu, kde sídlila generální ředitelství Evropských komisí, které náš projekt financovaly, řídily. Jak jinak, letecky, většinou s rumunskou leteckou společnosti TAROM, stejnou linkou, ve stejný den, stejnou hodinu, stejným letadlem… I naši doma o tom dobře věděli, mobily ještě nebyly, ale prakticky denně jsem domů volal ze svého bytu na našem velvyslanectví, nebo i cestou z různých letišť.

Jednoho dne doma i mezi příbuznými vznikl docela slušný poplach. Letadlo TAROM, na lince, kterou jsem pravidelně používal, havarovalo. Pokud si vzpomínám, nikdo se nezachránil. Jeden z mých synovců jako první zachytil tuto zprávu, okamžitě volal manželce a poplašná zvěst se lavinovitě šířila po celé rodině. Obávali se, že jsem byl mezi cestujícími. Jak vidíte z těchto řádků, v letadle jsem nebyl, svoji pravidelnou cestu jsem absolvoval týden před tím.

Je důležité, nebýt v nesprávný čas na nesprávném místě!

Letecké cesty po Rumunsku také nebyly výjimkou, často jsme přednášeli a o našich projektech na různých konferencích a seminářích, navštívil jsem tak Cluj, Tirgu Mureš, lákavou vinařskou oblast Murfatlar. Památným se stal můj let do Iasi, taktéž na docela zajímavou konferenci. Nebyl ničím mimořádný, snad jen tím, že jsme letěli jakýmsi stařičkým Antonovem.

Antonov AN-26 složil do letošního dubna i v naší armádě

Příliš důvěry nevzbuzoval, na křidle, nad kterým jsem seděl, viditelně poskakovalo několik uvolněných šroubů, vybavení bylo značně opotřebované…Ale můj rumunský asistent, Valy, mě ubezpečoval, že Antonov je mimořádně bezpečný, ještě nikdy žádný nespadl. Jen o několik dnů jsem zjistil, že to už neplatí. Antonov, letící na téže lince jen o týden později havaroval.

Je důležité, nebýt v nesprávný čas na nesprávném místě!

Jeden dramatický zážitek z leteckých cest mě přece jen neminul, a můj tehdejší let by možná pro slabší povahy byl letem posledním, už by možná nikdy nedokázali sednout do letadla. Byl to let z Moskvy do Prahy, který jsem sdílel se dvěma kolegy, někdy v sedmdesátých letech poměrně moderním IL 62. Start proběhl jako jindy, letoun strmě stoupal snad po dvě desítky minut, piloti stroj vyrovnali, a letušky začali roznášet občerstvení. „Připoutejte se, nekuřte“ ještě nestačili zhasnout, když náhle jakoby vysadily motory, alespoň jejich vysoký tón se náhle přenesl alespoň o dvě oktávy níže. Letoun se strmě naklonil, začal nepříjemně klesat, téměř padat. Motory nově zařvaly, jejich tón byl ale přerušován nějakými pazvuky, údery, ranami, nabrali jsme něco výšky, potom se celý jev několikrát opakoval. Mezi cestujícím zavládlo zlověstné, tísnivé ticho.

Konečně se tón motorů ustálil, nabyl jsem dojmu, že opět letíme „po rovině“, po palubě se v tichosti prošel kapitán a pozoroval své cestující, letušky roznesly zbytek občerstvení, ale málokdo se jídla, které se v plastovém obalu poněkud promíchalo, vůbec dotknul (ti otrlejší hodovali). Všichni jsme si lámali hlavu nad otázkou „co to bylo, co to mělo být“, ale nikdo se neodvážil položit ji nahlas. Náš noční let trval namísto obvyklých 2 hodin 10 minut hodiny nejméně tři. V průběhu klesání se opět ozývaly ty nepříjemné pazvuky, nicméně jsme v Ruzyni bez problémů přistáli. Noční letiště mělo zvláštní, tak trochu strašidelné osvětlení: blikače celého šiku hasičských vozů a sanitek se neshodly ani v rytmu ani ve frekvenci světelných efektů…

Vystoupili jsme bez jediného slova. Až v letištním autobusu do města se jeden z cestujících odvážil položit otázku: pánové, co to bylo??? Odpověď jsme samozřejmě nenašli a téma raději nerozvíjeli. Pražský kolega mi nicméně na druhý den volal, prosím tě, neříkej mé ženě o našem letu, už bych nikdy nikam nesměl! Ale jen o několik týdnů jsem v cestování letadlem pokračoval, už nevím přesně, možná do Petrohradu, možná do Tbilisi…

* * *

Jsem stále přesvědčen, že letecká doprava je skutečně mnohem bezpečnější, než automobilová, že problémy má jen zcela nepatrné procento letů a to jen někdy, bez obav se obvykle můžete svěřit kterékoliv renomované letecké společnosti. V průběhu asi třiceti let práce ve výzkumu jsem nalétal ještě daleko více kilometrů jako v letech zmíněných v úvodu, deset let jsem pravidelně ročně cestoval do Irkutska (9000 km tam, stejně zpět) i do dalších zemí tzv. socialistického tábora s minimálními problémy.

Sedáte-li do auta, lhostejno zda za volant, nebo jako cestující, vystavujete se riziku neskonale vyššímu. Např. v roce 2010 policie jen u nás, v malé České republice šetřila celkem 68 747 nehod, při kterých bylo 711 osob usmrceno, 2655 těžce zraněno a 20099 osob zraněno lehce. Můžete si spočítat, že to by jen u nás v ČR byli cestující 14 podobných Yaků 42 na nedávném letu, těžce zranění by obsadili 50 letadel, které u Jaroslavli havarovalo.

Zdánlivě to nemá logiku, ale i ta letecká nehoda by nás měla vést k úsilí o vyšší bezpečnost na silnicích, vždyť k tragickému neštěstí máme nesrovnatelně, mnohonásobně blíže, než posádka onoho nešťastného letadla. Vyhýbejme se nesprávným místům v nesprávném čase! To nestačí, jezděme rozvážně, s klidem, za volantem nikdy nespěchejme. Pečlivě pozorujme chování ostatních uživatelů silničního provozu i chodců kolem, nikdy nevíme, co nerozvážného v příští chvíli udělají. A žádné ukvapené pohyby, často neumíme oddělit jeden pohyb od druhého, náhlý pohyb za mobilem, který vypadl z ruky, může znamenat i bezděčné stržení volantu a následnou havárii. Máte-li přednost, nevěřte, že ten, který vám zkříží cestu, je si toho vědom, odbočujete-li, do každého směru se podívejte raději dvakrát. Vyplatí se to!

Je důležité, nebýt v nesprávný čas na nesprávném místě! A vyhnout se neuváženému chování.

Imrich Lencz