Střípky z dějin propagandy  (4)

Nacistická protiruská propaganda v Čechách
Propaganda všeobecně, ale od června roku 1941 velkou měrou protiruská, se stala součástí nacifikačních snah. K tomu, aby lidé lépe snášeli propagandu a přiklonili se na německou stranu bylo nutné postavit na misku pomyslných vah někoho velmi obávaného. K tomuto účelu se skvěle hodilo právě sovětské Rusko. Boj proti bolševismu měl všechny spojit a Německo mělo tento boj vést a zvítězit v něm. Rusko ale bylo nadějí, a snad i jedinou silou, schopnou Německo porazit.

Podstatou protiruské propagandy bylo tvrzení, že boj proti Sovětskému svazu je bojem za celou Evropu a dokonce i za celé lidstvo. Proto si měli všichni uvědomit, že „nejen německý národ, ale každý kulturní národ – teda dojista i národ český – jsou zavázány německým bojovníkům navždy za jejich statečnost a obětavost.“ Tak psaly tehdejší noviny.

Ostatně nacistická propaganda nepřipouštěla žádný jiný konec bojů než vítězný, a proto tedy bylo třeba děkovat hned od počátku bojů. Nešlo jen o vděčnost, ale také o vzbuzení pocitu sounáležitosti a spoluodpovědnosti za vítězství ve válce.
Aby lidé opravdu pochopili, že Rusko a bolševismus nemají budoucnost, byla uspořádána na jaře roku 1942 výstava „Sovětský ráj,“, která měla všem ukázat bídu a nuzný život ruského obyvatelstva.

Já osobně vzpomínám na tuto výstavu v pražské galerii Myslbek, na níž jsme byli povinně se školou. Viděli jsme tam otřesné snímky ze stalinského teroru, Ukrajince vítající osvoboditele, zničený ruský tank K2, shrbeného vězně v nízké cele, jemuž neustále kape na hlavu voda apod. Jen málokdo uvěřil, že jde o pravdivé obrazy, a pod poškozený tank prý kdosi nenápadně položil kytici na znamení úcty. Na plakáty s obrázkem Hradčan, a nad nimi zakrvácenou rukou bolševika, s nápisem Zachvátí-li tě, zahyneš! kdosi připsal: my tam nebydlíme.

Každé dobyté město bylo vlastně osvobozeno od komunistického teroru. Ruští vojáci podle německého zpravodajství v hojném počtu přebíhali na německou stranu, další se nechali vzít do zajetí. Je až ironické, jak Němci neustále upozorňovali na „nelidské zločiny bolševiků“ a detailně je popisovali.

Goebbels vydal pokyn pro Německý říšský týdeník, aby první filmový záběr válečného zpravodajství ukazoval pochodující německé jednotky pokaždé okamžiku, kdy zvednou vojáci nohy do výšky, zatímco nepřátelské oddíly nohu pokládají na zem. Němci tak působili pozitivně, aktivně, dynamicky a vítězně, zatímco protivníci jako unavený hlouček. Jiný rozkaz mediím ukládal označovat Hitlera ne jako vůdce a říšského kancléře, ale jen jako Vůdce, čímž přispíval k jeho mytologické velkosti. Takovouto manipulaci užívali i pozdější vítězové, když válečné zpravodajství ukazovalo zbraně pouze při výstřelu, jaký masakr však způsobily, to už divák nespatřil

Boj proti nelidskému komunismu a bolševismu sice byl heslem nacistické protiruské propagandy, ale ta byla zaměřena i proti Anglii, která nacistům ležela v žaludku, především kvůli tomu, že hostila exilové vlády obsazených států.

Velká Británie totiž nejenže nebránila pronikání bolševismu dál do Evropy, ale dokonce mu pomáhala, a v případě ruského vítězství by se zcela jistě jen „cynicky a chladnokrevně stáhla na své ostrovy, žila by ze svého impéria a Evropu by přenechala její bídě a jejím troskám.“ Tím mělo být Čechům připomenuto, jak se Britové zachovali při mnichovských jednáních, a Velká Británie měla v očích Čechů zůstat nespolehlivým partnerem.

Pomoc, kterou by Stalin nutně potřeboval právě od Velké Británie, byla podle Němců stále v nedohlednu. Nikdo přece nemohl ani za mák věřit nepřátelské lživé propagandě: „Není podobné pravdě, že by se mezi našimi lidmi našel větší počet jedinců, ochotných věřit báchorkám z Londýna a Moskvy. Postup pokračuje podle plánu. Překážky, jež mu postavily sověty v cestu, jen znovu potvrdily, že jak velitelství, tak říšská armáda nemají rovnocenného soupeře.“ Po měsíci a půl byl tento soupeř podle novinových článků zcela zruinován a německá armáda pokračovala ve svém „vítězném boji za novou Evropu.“

Po válce jsem chodil na brigádu do papírny, kde se v kalandru rozemílaly staré tiskoviny. Tam jsem také našel brožurku Wehrmacht Sprachführer, kde byly do ruštiny přeložené věty např. : Rus, zdaj sa. My plennych neubyvajem apod. ….Jak to bylo ve skutečnosti dnes už všichni víme.

Po úspěšném zahájení války se na veřejných budovách, vlacích a jinde, objevilo velké písmeno V, často i několikrát za sebou. Lidé na tyto nápisy reagovali vtipem: Víte co znamená to VVVVVVV? No přece Vy Volové Vy Věříte Ve Vítězství Vůdce.

Tohle všechno bylo denním chlebem Čechů. Téměř na každé přední straně novin se setkávali se zprávami o bezvýchodné situaci Rusů i Angličanů, kolik bylo nově potopených registrovaných brutotun vojenského materiálu. Především však bylo nutné lidem opakovaně sdělovat, že Němci a jejich armáda jsou neporazitelní a bojují za správnou věc. Zločinní a barbarští Rusové musejí být zničeni. Myšlenka využít boje proti Rusku ideologicky, jako boje proti bolševismu, sama o sobě špatná nebyla, ale účinek této propagandy byl téměř nulový.

V Čechách se dokonce ozývaly hlasy, že proruská orientace je nyní jedinou možnou. Angličané, Francouzi i Američané se v roce 1938 zachovali velmi sobecky, tak v očích Čechů zůstalo Rusko jedinou zemí, která se na Československu nedopustila zrady. Německá realita v obsazených zemích - Lidice, popravy po atentátu na Heydricha - zastiňovala i ty nejhorší představy o možné ruské moci. Dokonce i bohatí lidé si mezi sebou říkali: „Radši s bolševikem než pod Němci ztratit vlastní národ“ nebo „Ať si všechno, co mám, vezmou bolševici, jen když to nedostanou Němci.“ Z dnešního pohledu se Sověti ironicky stali vizí svobodné budoucnosti, a k tomu přispěla i Československo-sovětská smlouva z 12. prosince 1943, která měla garantovat, že už k žádnému Drang nach Osten v budoucnosti nedojde.

Úspěch protiruské propagandy by se dal velmi jednoduše shrnout: kdo byl nakloněn nacistické ideologii, na její straně zůstal a propaganda ho jen o správnosti jeho přesvědčení utvrzovala, ale ti, kteří byli proti, se jen těžko, a maximálně dočasně, nechali uchlácholit bojem proti bolševismu. Nepomohla tvrzení o boji za celou Evropu, o slábnoucí Rudé armádě ani o teroru, který byl v Rusku denním chlebem.

Po Stalingradu a Kursku začali Němci ustupovat a ve zpravodajství se nejčastěji opakovaly věty o zkrácení fronty a ústupu do předem připravených pozic. Pamatuji na vtip, který se šeptem vyprávěl, jak německý voják píše matce: milá máti, fronta se krátí, ještě několik vlomů a přijedeme domů.
Takové vtipy posilovaly morálku českých obyvatel Protektorátu.

Ivo Antušek

Střípky z dějin propagandy - 1

Střípky z dějin propagandy - 2

Střípky z dějin propagandy - 3