Cesta po Španìlském království
Peniscola
Ují¾díme z Gibraltaru, nad tou prazvláštní skalou se co chvíli honí mraky a všichni jsou tiší a soustøedìní. Èeká nás tisíc a po nich ještì asi dvì stì kilometrù cestování na severovýchod. Celou noc budou naši øidièi vzhùru, aby nás dopravili nejdøíve do Peniscoly a potom a¾ nad Barcelonu do míst, kde naše putování po Španìlském království vlastnì zaèalo. Neèeká nás nic pøíjemného, ale nutnost, které se nevyhneme a která je avizovaná u¾ v nabídce zájezdu. Osobnì jsem ještì noèní pøejezd uprostøed zájezdu neza¾il. Všechno je jednou po prvé. Pokud je ještì vidìt, sledujeme pobøe¾í moøe a na nìm nablýskaná letoviska s golfovými høišti, bazény a diskotékami, také pøímoøská sídlištì jednotných fasád a jednotné architektury støídaná výškovými budovami a paláci. Pak u¾ je tma a není poznat, kde je co a kdo je s kým, a tak si spím.
Nejdøív obèas a pak vytrvaleji pracují stìraèe, aby setøely deš»ové pøeháòky. Asi se zítra budeme schovávat pøed deštìm a ne se koupat.
Do Peniscoly pøijí¾díme ráno kolem sedmé. Øidièi musí spát a my musíme zabíjet èas a¾ do pìti hodin odpoledne. Tentokrát ale bude na všechno èasu dost. V Peniscole je temný hrad a na hradì ¾il Papa Luna. Ten byl taky chvíli pape¾em, èi spíš vzdoropape¾em, ale hlavnì antikristem, proto¾e na nìj byla vyhlášena klatba. To ale nás Èechy nemù¾e ani trochu rozházet, ba naopak mu to pro nás dává podobu sympa»áka, nebo» na tyhle situace my jsme pøece z historie zvyklí. Kampak na nás s nìjakou klatbou. Mìl prostì smùlu ten Luna, ¾e to tenkrát byla doba tøí pape¾ù, v podstatì vlastnì ani tak o moc nešlo, jenom o moc, a on byl dost nekonvenèní èlovìk, který se nevešel do toho správného katolického šuplíku. A tak je Peniscola vlastnì historicky tøetím pape¾ským mìstem po Avignonu a Øímu. Ona vùbec historie je nìkdy k uchechtání a co teprve pøítomnost. My jsme teï dole na parkovišti pod hradem, ten se nad námi mohutnì a zlovìstnì tyèí, pøed námi je moøe a malý pøístav a moøe je i na protìjší stranì za námi. Všude samé moøe a na jeho bøehu dlouhá, nekoneèná plá¾ táhnoucí se a¾ do nevidím. Tedy "do" já nevidím. Máme èas, pijeme kávu a èaj, koušeme do housek a tatranek, vlny se probíhají po písèité plá¾i tam a zpìt a øeèi se vedou ze široka. Zatím nefunguje únava, ba ani rozmrzelost ne, jen to poèasí je nejisté jak stabilita svìtových bank. Zatím skoro neprší, a kdy¾ tak jen pár ml¾ných spršek, a pak u¾ nic z tìch dramatických mrakù nevypadne. Není zrovna vedro, co¾ je po tom nedávném infernu moc pøíjemné.
Padne osmá a jde se na "rais". Do kopce na horu, pak na horu a¾ úplnì nahoru. Zase je to moc pøíjemné vidìt nìco skromného po tìch pøedešlých velkolepostech. Chodit si jen tak v úzkých èlenitých a bílých ulièkách a pøitom se ani v náznaku netlaèit. Co chvíli se pøed námi objeví výhled na nekoneèné moøe rozprostírající se a¾ na horizont. To nekoneèno vypadá doopravdy nekoneèné, nebo» konce nemá. Moøe si hraje z tím svým azurem, jak se mu zrovna líbí, a všem se nám to moc líbí. I krámky jsou zde takové sympaticky skromné a obsluhované jsou rozvernými dìdoušky a panímámami právì odbìhnuvšími od ploten. Nikdo nevyvolává, nikdo nevnucuje a nikdo nechválí to svoje zaruèenì originální a nepøekonatelné zbo¾í. Dojdeme a¾ k hradu a a¾ na pár lidí jdou všichni dovnitø. Já jsem “pár lidí” a tak jdu z kopce k moøi. V èeské igelitce s názvem nìmecké firmy si nesu jen pití, plavky a ruèník. Maximální minimalismus. Na plá¾i je jen nìkolik turistù, je teprve pùl deváté, slunce jen obèas jukne z díry mezi mraky a pofukuje ten normální a pravidelný vítr od moøe. Sundám si boty a pak taky pono¾ky, jdu si jen tak mezi tìmi tøemi skupenstvími tak, abych nepatøil ani vodì ani písku a ani vzduchu. Moøe není vaøící, moøe je tak akorát, vpravo mì hlídá hrad, nahoøe na døevìné vì¾i plavèík a v dáli u¾ trochu zakulacený horizont. Mluví se tu nìmecky, taky francouzsky, samozøejmì španìlsky a kupodivu i èesky. U¾ tu le¾í dva páry od nás z autobusu. Natáhnu si ruèník nedaleko nich a pak usínám.
Kdy¾ se probudím u¾ tu vládne vìtšinové sluníèko, sice vládne, ale bude muset ještì na chvíli uzavøít koalici s pøebíhajícími mraky. Je pùl jedenácté a já se urèitì nepotím. ®ádných ètyøicet, spíš dvacet pìt. Jdu do vody. Pomalu, tak jak je to mým zvykem. Noøím se do ne zrovna pøíliš teplé vody. Trochu si zaskotaèím, zaskáèu, zapotápím se a zaplavu si a pak jdu zase na bøeh. Sprcha je jen kousek ode mne. Pøede mnou le¾í moc krásný párek Amerièanù. Ona se k nìmu vine, on jí objímá, pak jí nìco nehezkého øekne a ona se urazí. Chvíli s ním nemluví a naschvál kouká po okolních mu¾ských. Ani ne tak na nì, ale nahodí takový ten vzdálený, sklovitý a dotèený pohled skrz všechny. Neexistuje nic nedostupnìjšího ne¾ právì ura¾ená ¾ena. Ale pak se ti dva zase udobøí, zase se k sobì trochu povinou a jdou spolu na obìd. Nebo si u¾ít ten ú¾asný usmiøovací sex, kdy se mísí vztek s odevzdáním a láska s právì dohoøívající nenávistí. Kolik tìch pøíbìhù v tom ¾ivotì vlastnì èlovìk potká? Kolik se ho, by» jen letmo, dotkne. Asi nespoèitatelnì. Chvíli protnou
ty vaše a zase zmizí nìkde hluboko v èase. Jdu znova do vody. Tentokrát doplavu a¾ k bojce, podplavávám vlny, jak se má, ale pak u¾ mì to nebaví, pøepadla mì lenost a chvilková nezodpovìdnost a tak se za trest napiju a ta voda mi ale vùbec nechutná. Vì¾ s plavèíkem se nìjak zmenšila, je sotva tøetinová a mì se zpátky na bøeh ani moc nechce. Moøe se mnou kolébá, pohupuje si se mnou nahoru a dolù a vlny teï mám v zádech. Najednou jsou to kamarádi a tlaèí mì ke bøehu. Je to stejné, jako kdy¾ v Jizeøe plavu po proudu, a jsem najednou šílenì dobrý plavec. Ještì ètyøikrát si to stihnu zopakovat, zaplavat si, zaskotaèit, ale pak se u¾ musím jít najíst.
Zase to spravila pizza. Zlatá a univerzální pizza. A já si beru digitál do ruky a jdu teï u¾ sám a¾ na hrad. Dovnitø nejdu, ale všude kolem šmejdím, nakukuji a fotím a dívám se vám na ten nejobyèejnìjší, nejvšednìjší ¾ivot v pøímém pøenosu naostro a bez støihù. To je nádhera. Mám èas, moøe èasu, je tu støídmì a vlastnì vùbec nic nemusím. I ti místní se na vás usmívají zadarmo a já si vzpomenu na poslední CD Michala Prokopa a jeho “španìlské” písnièky a je mi jasné, ¾e tady nìkde musel být a urèitì taky Zuzana Navarová, kdy¾ ještì ¾ila, a je mi líto, ¾e u¾ není, proto¾e jsem ji mìl moc rád. Tohle je to Španìlsko, o kterém ti dva zpívali. Španìlsko ospalé, rozmarné a pohodové. Taky maòana jako Madrid, ale moc hezky a obyèejnì maòana. Asi bych mìl být taky víc maòana. Obyèejnì. Aspoò obèas. Aspoò navzdory. Pak dojdu k soše Papa Luny, ten se mraèí jako èert a ihned bych na nìj zase vyhlásil klatbu. Ale tomuhle by to bylo urèitì jedno proto¾e je kamenný a tak jdu dolù. Pak u¾ jedeme do Pinedy na hotel Stella a vlastnì se vracíme na místo èinu, proto¾e Pineda je jen malinkatý kousek od Calelli. Tam, kde jsme náš španìlský zájezd vlastnì zaèínali. No tenhle den byl ale pohodièka, to jsem si u¾il, to jsem si po¾il. První doopravdy pohodový den za celý zájezd. A zítra nás èeká další pohoda. Jedeme na anèovièky a do evropského ráje potápìèù, na ostrovy Las Medas. Rychle ubytovat, dospat a doodpoèinout. Tak zatím…….
Jiøí Suchánek
Fotogalerie - Madrid a El Escorial