Pohled z okna

Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli a tak je namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Pohled z okna je jedním ze způsobů, jak se představujeme. Nápad vznikl z diskuse o koncepci těchto stánek. Dalším pohledům se meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek. Pokud se chcete také zapojit je to jednoduché, pošlete fotku (fotky) i text  na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu -  Pohled z okna.

Jeden ze zaslaných pohledů je opět zde. Tentokrát se dívala odbornice na slovo vzatá.  Však se dívejte a takové pohledy z okna bych si také nechala líbit!  (pozn. Ludmila - dále Magdalena)

Po všechny roční doby mám po ránu zvyk...

...vstanu z postele, jdu k oknu, rozhlédnu se po zahradě a potěším oko florou i faunou. Obvykle bývá i v zimě čím se pokochat. Sýkorkami houpajícími se na zavěšených lojových kuličkách, kosáky co v budce kolem sebe rozhazují nakrájená jablíčka a rozinky, a kočkami co je zdálky okukují. Okukují, ale neublíží. Dílem vědí, že v těch závějích nemají šanci, dílem jsou trvale přecpané mými dobrotami, takže už ani neloví. Nevím, co by udělaly, kdyby do nich vrazila myš, asi by si jí odnesly na pelíšek, coby zatoulané kotě.

I dneska ráno jsem vstala a šla k oknu. "Já chci jaro!!! Zimu už ne!!!" A věděla jsem, že už to přišlo. Toto je ten bod zlomu, kdy nejdu od okna pro župan a s županem do koupelny a pak dál do kuchyně vařit snídani. Ne, toto je ten okamžik, kdy sahám do knihovny pro Čapkův Zahradníkův rok a znova vklouzávám pod peřinu. Je to každoročně se opakující rituál. Až přečtu knížku, vytáhnu fotografie a budu se utěšovat pohledem na rozkvetlou zahradu. Pak přijde na řadu otevření odborných zahradnických knih a vypracování podrobného plánu jarních prací. No a to už je čas vyrazit do terénu.

 .a hle, je tu obleva, a zahradník se vyřítí na zahradu, by zpracovával půdu. Po chvíli ji všechnu odnese domů nalepenou na botách, nicméně tváří se blaženě a tvrdí, že už se země otvírá.

( Zahradníkův rok )

Miluji svoji zahrádku, je rozlohou neveliká, ale plynule přechází do volné přírody, takže není stísněná. Nachází se na úplném konci chráněné oblasti Kokořínského dolu. Nahoře ze vsi je vidět hrad Bezděz, ale zde v údolí se kolem nás tyčí dvě velké lesní stěny.

Miluji svojí zahrádku tak, že jsem opustila  Prahu, kde jsem se narodila a prožila více než 40 let života. Odstěhovali jsme se s manželem sem a začínali znova v polorozpadlé chalupě téměř z ničeho. Proč? Právě pro tu přírodu, zpěv ptáků a čistý sníh, vůni praskajícího dříví v kamnech a houf koček dupajících po půdě. Nechtěli jsme les vidět jen o víkendech, chtěli jsme se ho dotýkat každý den. Miluji svojí zahrádku natolik, že jsem jí přinesla oběť nejvyšší. Jehlové podpatky jsem vyměnila za tenisky, lak na nehty hodila do popelnice a zlaté náramky a prstýnky odpočívají na dně dózičky jako v urničce. Jako cosi pohřbeného, co už se nikdy nevrátí. Asi bych už neuměla jet metrem, nejspíše bych v Praze zabloudila. Taky jsem zapomněla jaké to je, vypravit se do divadla, a nákupy jsem omezila na páteční návštěvu vesnice, kde v bývalé Jednotě mají jen ty základní potraviny, mýdlo a toaletní papír. Ale zato vím, jak krásné je svítání na mé zahrádce a tichý podvečer u lesní studánky, kam si mohu dojít kdykoliv se mi zlíbí. Jsem tady spokojená a šťastná.

Magdalena Vlachová

Další fotografie v  klubové galerii