VÝLET na Hrčavu

Kroužek Německé konverzace je jednou z pestré palety aktivit ostravské Společnosti Senior. Svou přísnou rukou, no zároveň vlídným úsměvem jej vede paní Věra Martinková. Kroužek se schází každé pondělí. Jeho programovou náplní je čtení německého tisku, prodiskutování aktualit z běžného kulturně-společenského života u nás, častými tématy jsou také vnitropolitická a hospodářská situace naší země, dějinné události z nedávné i dávnější minulosti a nechybí ani „mluvnické okénko“, ve kterém si členové pestrými formami oprašují své více či méně zapomenuté znalosti německého jazyka.

Během jednoho takového „sezení“ se členové kroužku rozhodli, že podniknou společný výlet do lůna nádherné beskydské přírody, který by utužil jejich i beztak hezké mezilidské vztahy. Navržených míst bylo několik, no kdo by odolal zjištění, že v H R Č A V Ě lze bez problémů během několika málo minut, a dokonce pěšky, navštívit hned T Ř I STÁTY Evropské Unie. Právě tam totiž leží Trojmezí, nejjižnější místo dnes už bývalé česko-polské hranice a nejsevernější výspa té česko-slovenské. A bylo rozhodnuto! A tak jednoho příjemného dne se sešli členové kroužku před kulturním zařízením Jízdárna v Ostravě a domlouvali strategii přesunu z Ostravy do Hrčavy. Tentokrát se jelo osobními auty. A tak jsme nasedly a svěřily své „pasažérské“ osudy do rukou řidičů.

Trasa vedla přes Frýdek-Místek, Třinec a Jablunkov. Cesta ubíhala poklidně, bez kolizí a cestující se mohly dosyta kochat přírodními krásami Beskyd, které cestu lemovaly tu zprava, pak zase zleva…  Z Mostů u Jablunkova, těsně před hranicí se Slovenskem, vede do Hrčavy jediné silniční spojení po asfaltové silnici, zbudované v roce 1965, která byla k našemu podivu ve výborném stavu. Je to na stoupání náročný desetikilometrový úsek, který vede nádherným lesním královstvím. Vévodí mu vrch Gírová ve výši 839 m n.m.

Na Hrčavě

Samotná obec Hrčava leží ve výši 594 m n.m. a snad právě díky této své dřívější nepřístupnosti si obec dlouho udržovala neopakovatelný ráz živého skanzenu lidové architektury.
Na vrcholu stoupání nás už uvítala místní tabule obce Hrčava a hned na jejím začátku místní velmi moudře zbudovali velké parkoviště, na které jsme také hned odbočili.
Vystoupili jsme, protáhli údy zmožené dlouhým sezením v autě a zběžný průzkum okolí ukázal, že to parkoviště je přímo před zahrádkou jedné z místních hospůdek, v jejímž čelním traktu byla prodejna smíšeného zboží. Velice jsme ocenili toto účelné uspořádání turisticky nezbytných zařízení a jako správní Češi jsme zavítali nejprve do hospody. Tam jsme se před naší další, teď už pěší cestou posilnili místní nabídkou nápojů i svými potravinovými zásobami z domu.

První pozoruhodností na naší pěší pouti měl být místní kostel, o němž bude řeč později, jelikož však klíče od jeho brány má starosta, Josef Szkandera, který byl tou dobou na pochůzkách mimo obec, prohlídku jsme přesunuli na konec programu a podle turistických značek jsme se vydali rovnou na Trojmezí, což měla být nenáročná a pouhé dva kilometry dlouhá procházka.
Závan starých časů v podobě starých dřevěnic nás s nostalgií přenášel do doby dětství našich rodičů a možná i některých z nás, no pokud někdo nepočítal s tím, že převahu nad upravenými a udržovanými dřevěnkami zde mají dvougenerační zděné domy, možná byl zklamán. Tento dojem se později potvrdil a umocnil v samotné obci Jaworzynka na polském území.

Značka nás vyvedla z vesnice a pokračovala kolem rozlehlých pastvin a lučin, na kterých v neuvěřitelně vyrovnaných řadách stály jeden vedle druhého panáky z čerstvě usušeného sena a ještě voněly jetelem, do toho se mísila vůně medoviny a lipových květů… Nádhera, nejen pro oko a čich vnímavého pozorovatele. K postavám ženců a hrabačů sena, které se před námi v dálce kmitaly na okolních kopcích už chyběl už jenom zvuk typické místní gajdošské muziky, kterou hrčavští rodáci v minulosti prosluli. Gajdování se zde prý dědilo z generace na generaci, jen ten čtvrtek je nebylo slyšet – asi je z těch pastvin vypudil zvuk motorových sekaček, které dnes už „obhospodařují“ většinu lučinatého porostu.

Pohlceni dojmy a ponořeni do vzpomínek jsme najednou zjistili, že cesta nás vede několika prudkými zákruty strmě dolů, do jakési strže, a ti méně pohybliví stále častěji otáčeli hlavy dozadu a „šacovali“, jak budou zvládat při zpáteční cestě to prudké stoupání, kterému se nebude možné vyhnout. Na dně toho „dolíku“ nám pak připadalo, že tu není nikde ani živáčka, takže by ani nebylo radno si zde třeba neopatrnou chůzí zlomit nohu…
Pak jsme zdolávali zase stoupání, chvilkami odpočívali, a najednou hle! před námi ve svahu se objevila chaloupka - upravená dřevěnka. Stála jenom kousíček od konce asfaltky, která nás dovedla až sem, a jako by právě ona byla tím koncem světa, za jaký byla obec pokládána ještě před čtyřiceti lety. Kolem ní vedla dál už jen polní cestička.

Na druhé straně toho chodníku stála pláňka a v jejím stínu na židli odpočíval starý muž. Seděl a jakoby se díval na čerstvě posečenou trávu na kousku pastviny před svým domečkem. Nedalo nám to, a dali jsme se s ním do řeči.
Řekl nám, že je nejstarším žijícím obyvatelem Hrčavy a že on je tím strážcem Trojmezí, který nedopustí, aby se tam děly nějaké nepravosti, a vyprávěl o cyklistech, kteří tam po jakési akci nechali velký nepořádek a pak místní to museli po nich uklízet.
Onen pán se jmenoval Ondřej Vavřač a bylo mu 77 let. Prý 45 let pracoval v Jablunkově na dráze a celá léta společně s dalšími místními lidmi pěšky putovali lesními cestami dolů, do Jablunkova, a tak kdysi „cestovali“ za prací. Vyprávěl o té době, kdy soused přátelsky zdravil souseda, všichni si pomáhali, v neděli chodili do kostela a večer se scházeli v hospodě u piva… Vyprávěl také ještě mnoho zajímavého o své rodině, ale jedna naše skupinka už došla na nejvyšší bod okolí a my jsme se vydali za nimi.

Přišli jsme na vyvýšeninu, odkud byl nádherný výhled na východ do hlubokého kysuckého údolí Čierňanka a jižním směrem od nás už vedla upravená stezka se schody a lemovaná zábradlím až dolů k lávce nad roklí potoka.

Vlastní TROJMEZÍ, tj.bod styku hranic všech tří států totiž leží ve strži potoka, která je 34 m široká a 8 m hluboká. Pokud by trojmezní kámen byl umístěn zde, hrozilo by nebezpečí, že jej odnese voda při jarních táních či prudkých deštích. Proto zde byly v roce 1995 vztyčeny tři žulové monolity a za hranici tří států se pokládá střed kruhu, který ohraničují tyto tři kamenné jehlany.
Nad samotnou roklí je dnes dřevěná lávka a ještě dnes dřevěné hranoly jejího zábradlí svítí novotou a v mysli vyvolávají vůni dřeva…
Odtud jsme se pak na radu pana Vavřače vydali přes onu vyvýšeninu směrem na sever a dostali jsme se na pohodlnou cestu vedoucí do Jaworzynky, čímž jsme se vyhnuli té obávané zpáteční cestě dolů, do toho „dolíku“ a pak do strmého kopce…
Tady byl už opravdu znatelný urbanistický boom poslední čtvrtiny minulého století, kdy si tady především horníci pracující v ostravských dolech a hutníci z třineckých železáren stavěli velké břízolitové krychlové domy s moderně upravenými zahradami.
Zastavili jsme se v místní hospodě, protože jsme chtěli ochutnat krajovou specialitu „bigos“, což je směs dobrot z několika druhů masa, zelí, hub a sušených švestek.

Neměli však nic jiného než „zapiekanky“ - těsto velice připomínající pizzu a z toho, co bylo nahoře, jsme identifikovali houby a dominující kečup. Zato je podávali vložené do impregnovaného potravinářského papíru v podobě jakési „čepičky“ či nedokončené „vlaštovky“, na kterém byl notovým písmem zaznamenán nápěv, který jste si mohli při pojídání zapiekanek broukat… Milovníci piva v našich řadách zde ocenili čepované černé pivo! Prý bylo velmi sladké…

Zbytek naší pěší túry zpět do Hrčavy byl velice pohodlný. Šli jsme po široké kamenité cestě, která evokovala obrázky dřívějších „cestářů“ s neodmyslitelným dvoukolákem plným štěrku, jak vždy bez odkladů opravovali každý sebemenší výtluk na „jejich“ cestě. U jedné chalupy se nám naskytl pohled na originální žebřiňák, který právě vytáhli ze stodoly a snažili se do něj místo koně „zapřáhnout“ traktor!
Cesta pak vedla jakoby po hřebeni a podél bývalé česko-polské hranice – ty na bílo natřené hraniční „patníčky“ na obou stranách ještě nestačily úplně zarůst trávou.
Netrvalo dlouho a přišli jsme k hrčavskému kostelu sv. Cyrila a Metoděje, který jsme chtěli vidět hned ráno. Je to dřevěný kostel z roku 1936, tudíž patří mezi nejmladší dřevěné kostely u nás a je proslulý svou dřevěnou křtitelnicí, kterou prý vyřezal místní hluchoněmý řezbář Ondřej Zogata. Právě tu jsme si přáli vidět nejvíce,ale ani teď se nám to nepovedlo, protože kostel byl stále zavřený. Zato jsme si prohlédli alespoň hřbitov, který láká návštěvníky zejména hrobem Anny Hlaváčové, babičky naší herečky Jany Hlaváčové – ta si Hrčavu oblíbila natolik, že si sama přála být zde pochovaná.
A odtamtud to už bylo jen pár kroků k parkovišti - pod ním se na kraji lesa nachází další hrčavská pozoruhodnost, „lurdská jeskyně“. Je to kamenný oltář s lurdskou madonou a vyvěrajícím pramenem zázračné vody, který místní postavili v r. 1937. Samotná stavba je ukázkou toho, jak naši předkové uměli hospodařit. Využili na ni totiž kámen, který byl původně určen na kostelík, budovaný rok předtím. Kameny však zbyly, a tak byly použity na stavbu madonina oltáře i jeskyně, která chrání místní pramen - ten má prý dokonce léčivé účinky a dokáže nemocné zbavit očních chorob.

Naše poslední hrčavské kroky vedly opět do stejné hospody, kde jsme svá unavená těla vzpružili kávou a debatou o dalších zajímavostech Hrčavy:
Byla založena v 17. století jako součást polské obce Jaworzynka. Po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918 se obyvatelé hlásili k české národnosti a usilovali o oddělení od Jaworzynky a přičlenění k nově vzniklé ČSR. Povedlo se jim to až v roce 1924, kdy Hrčava získala status samostatné osady a až v roce 1927 jí byl udělen status samostatné obce.
Mnohé vesnice v česko-polském pohraničí obývají Češi i Poláci, no lidé s polskou národností mají v nich převahu. Na Hrčavě však nikdy nebyla polská škola a ani nikdo z místních obyvatel své děti do polské školy neposílal, a to i přesto, že zde téměř všichni hovoří gorolským nářečím zvaným „po našimu“, které má velmi blízko k polštině.
K české národnosti se dnes hlásí 98% z 261 obyvatel Hrčavy – snad proto se jí také v okolí říká MALÁ PRAHA.
K místnímu koloritu patřili kdysi gajdoši – dudáci, pro něž je typické jejich originální pojetí hry na dudy, a dříve je bylo možné slyšet na okolních pastvinách, kde se dudácké variace proplétaly s mocným hlubokým hlasem obřích píšťal, kterým se říkalo trombity. Největšího „věhlasu“ dosáhl gajdoš Pavel Zogata, jehož syn Vladislav, hudebník, pedagog a výrobce gajd v jedné osobě, se stará o zachování gajdošské tradice – své vyprávění a vzpomínky na otce i dětství na hrčavě rád provází originálním gajdováním…
Hrčavské téma střídala další témata, až nakonec kolem páté hodiny odpoledne jsme všichni spokojeni a příjemně unaveni opět nasedli do aut a naši „řidiči“ nás opět bezpečně dopravili zpět do Ostravy.

Sláva, nazdar, výletu…..
Řidičům děkujeme za bezpečnou jízdu, v myslích nám zůstaly hezké vzpomínky a v srdcích se utvrdil pocit naší spolupatřičnosti. Ať žije náš další společný výlet!

Eva Klimešová