Vítám vás na svých výletech, vìnovaných Èeskému støedohoøí, které jsem si zamilovala.
Sedím ve vlaku nad rozevøenou mapou. Ještì je èas se rozhodnout, kde vystoupit a jakým smìrem se vydat. Nad všemi lákavými nabídkami zvítìzil Lovoš a mo¾ná i proto, ¾e je nejblí¾e od ¾eleznièní zastávky Lovosice-mìsto. Je rozhodnuto. Pøede mnou je den plný dobrodru¾ství a nových objevù, i kdy¾ obloha je zachmuøená a vyhro¾uje deštìm, stejnì jako pøedpovìï poèasí.
Míjíme Vraòany. Zaèíná pršet a Øíp je v nedohlednu. Bude to tak i s dalšími støedohorskými kopeèky, ale to nic na mém rozhodnutí vystoupit na vrchol Lovoše nemìní. A ji¾ je tu moje cílová stanice. Vystupuji a zelená znaèka nasmìruje moje kroky.
Drobouèce prší a já jdu sama, šedivá obloha zøejmì ¾ádného dalšího turistu nevylákala. Cesta vede pøíkøe nahoru podél domkù s malebnými rozkvetlými zahrádkami. Nad nimi se nìkde v dálce v mlze tyèí majestátný Lovoš a já kráèím zdánlivì nìkam do ztracena.
Dál vede úzká cesta svì¾í zelenou loukou, jistì rozkvetlou, ale kvìty jsou vìtšinou uzavøené a mnì se nechce promáèet si boty v trávì. Po malé chvíli se dostávám do pásma keøù a stromù. Obdivuji urostlé osamìlé rozkvetlé hrušnì, zøejmì pozùstatky bývalé slávy sadù.
Keøe jsou samostatnou kapitolou ji¾ního svahu Lovoše. Jejich barevná kresba se zvolna vynoøuje z mlhy. Vìtvièky obsypané lísteèky rùznì odstínìné zelenì - od ¾lutavé, naèervenalé a¾ po svì¾í trávovou. Trnky jsou ještì èásteènì obsypány drobnými bílými kvítky. To u¾ se zanoøuji hloubìji do porostu a moji pozornost zaujme keø kalina - tušalaj, který je v plném kvìtu - velikých bílých okolíkù. Listy má zvláštní - tu¾ší, sytì zelené a vrásèité, celkovì pùsobí dojmem, ¾e pochází odnìkud z jihu. Cesta teï stoupá mírnìji, stále sleduje zelenou znaèku, která mì zavádí postupnì do listnatého lesa s pøevládajícími duby. Na zemi narezlé listí s kobereèky zelených listù jaterníkù, orsejù, fialek...
Zdá se, ¾e jsem tu úplnì sama. Pozoruji, jak cestou postupnì pøibývá kamení - èedièe, napøed jen tu a tam nìjaký, ale postupnì je jich víc, tmavì zbarvené, ale nìkteré i trochu do zelena, to se na nich podepsaly lišejníky. Kameny malé i velké, kameny pórovité i hladké. Mlèící a pøece vypovídající o pøebohatém ¾ivotì.
®ivot - to jsou nejen barvy, ale i zvuky. Ptáci... Keøe, stromy na ji¾ním svahu, to je pøímo ptaèí ráj. A ¾e se radují, není pochyb. Pøesto, ¾e poøád mírnì prší, ptáci zpívají velmi intenzivnì - doslova køièí a pøipomínají chvílemi køik dìtí ve tøídì o pøestávce...
Zaposlouchávám se blí¾e do všech tìch zvukù a zvuèkù...Rozeznávám bezpeènì hlasy sýkorky, pìnkavy (sameèka), budníèka lesního. Po chvíli se ozývá velmi výrazný trylek, který je nápadný úvodními ètyømi dlouhými pomalejšími tóny, které se nepatrnì postupnì zvyšují a následují velmi krátké rychle se støídající tóny rùzné výšky. Tento zpìv se dá pøesnì tì¾ko popsat. Sna¾ím se vypátrat zpìváèka, ale nedaøí se mi to. Je velmi plachý - i pøi tiché chùzi není mo¾né se pøiblí¾it ke stromu, kde sedí, v¾dy uletí. Je drobný, asi jako pìnkava, barvy svìtle šedé a hnìdé. Domnívám se, ¾e je to pìnice slavíková, ale nejsem si jistá.
Další cesta vede serpentinami, je pøíkøejší. Kamení pøibývá, po pravé stranì se objevuje první kamenná su». Jsem v sedle mezi Lovošem a Kybièkou (Malý Lovošem) a cesta stáèí vlevo a vede severním svahem hory a po levé stranì je lemována skalkami, tvoøenými rùznì naskládanými i nenaskládanými èedièovými kvádøíky, místy porostlými lišejníky a mechy.
Objevuji tu dokonce ještì kvìty sasanek hajních i jaterníkù, které si vzpomnìly vykvést tak pozdì, ale ani se jim nedivím, ono je na severní stranì chladnìji. A znovu vlevo, témìø do pravého úhlu a stromù ubývá. Jejich jemnì olistìné koruny se postupnì ztrácejí v mlze. A nesmím zapomenout, ¾e duby právì teï kvetou. Pokud je pìkné poèasí, je z tohoto místa krásný rozhled na kopeèky, ale teï jsou peèlivì schovány. Nevadí.
Prohlí¾ím si podrobnìji to, co je v dohledu - kámen a ¾ivot na nìm. Další hodnì strmá su» po pravé stranì a v ní vyrùstají tu a tam malé stromeèky - lipky a doubky. Na skalkách vlevo obdivuji menší køivolaké doubky se širokými korunami, které vypadají docela exoticky. Z puklin mezi kameny vyrùstají lísteèky nejrùznìjších rostlin a nìkteré kvetou.
®lutá mochna plazivá, stejné barvy je kvìt taøice skalní, modøe kvete zbìhovec a modré jsou i drobné kvítky rozrazilu. A nakonec - vlastnì ji¾ na vrcholu Lovoše jsou skalky, které deštìm ještì více ztmavly, doslova prozáøené bílými svìtluškami kvìtù bìlozáøky vìtvité (Anthericum romosum) z èeledi liliovitých.
Jsem tu na vrcholu Lovoše sama, ale vùbec nejsem sama. Jsem tu s mými milovanými bratøíèky a sestøièkami z rodu ¾ivotného i ne¾ivotného, které rozdávají krásu a radost. Tak mi tu do všech tìch barev a tónù zaznívá Beethovenova Devátá...
.jpg)
.jpg)
naèervenalé a¾ po svì¾í trávovou. Trnky jsou ještì èásteènì obsypány drobnými bílými kvítky. To u¾ se zanoøuji hloubìji do porostu a moji pozornost zaujme keø kalina - tušalaj, který je v plném kvìtu - velikých bílých okolíkù. Listy má zvláštní - tu¾ší, sytì zelené a vrásèité, celkovì pùsobí dojmem, ¾e pochází odnìkud z jihu. Cesta teï stoupá mírnìji, stále sleduje zelenou znaèku, která mì zavádí postupnì do listnatého lesa s pøevládajícími duby. Na zemi narezlé listí s kobereèky zelených listù jaterníkù, orsejù, fialek...
skalkami, tvoøenými rùznì naskládanými i nenaskládanými èedièovými kvádøíky, místy porostlými lišejníky a mechy.