Rakety hejbejte se...
aneb Bajka, co tøeba ani bajkou není...
Bylo to nìkdy v roce 1960. Nikita Sergejeviè Chrušèov trávil dovolenou v Odìse, mo¾ná v Soèi. Sedìl na plá¾í v chládku sluneèníku, popíjel vodku, zakusoval ji kukuøicí a díval se pøes Èerné moøe smìrem k Turecku.
Pod vousy si nasupenì bruèel: 
,,Zatímco tady nasávám, Amerièané támhle za tou lou¾í si v Turecku instalují rakety støedního doletu s atomovými hlavicemi. Drzost! Mnì pod nosem, doslova na našich sovìtských hranicích. A já se na to jen bezradnì dívám. Kdy¾ pošlu tìm zatraceným Amíkùm protestní nótu, jen se mi smìjí..."
Pak si nalil ještì jeden stakan staliènoj, hodil ji do sebe, chroupl si vaøené mièurinské kukuøice a hned vìdìl, co udìlá...
Pár mìsícù na to se vydal pøes Atlantik konvoj sovìtských lodí s ,turisty", jejich¾ rekreaèní bagá¾ skrývala vše nejnutnìjší pro postavení raketové základny na Kubì. Fidel byl nadšený, kdy¾ mu Chrušèov poslal tajnou depeši. Koneènì bude mít proti Kennedymu obranu, jak se patøí a sluší na revolucionáøe.
,,Bude z toho tøetí válka!" øíkali Nikitovi s obavami jeho poradci.
,,®ádná válka! Je to jen poker! Kdo bude mít silnìjší nervy, ten vyhraje... A rakety z Turecka pofrèí zpátky do Státù!" smál se Nikita a plácal se do stehen, jakoby bubnoval na tympány. ,,Já pøece hraju i rozdávám...!"
,,John si ale jedno ráno pøihne víc amfetaminu, k tomu pøidá kortizol, co bez nìho nemù¾e existovat, a v amoku zmáèkne èervené tlaèítko!" varovali Nikitu poradci.
,,Nezmáèkne! Tøeba ne ..." pokrèil rameny Nikita a zaèala kubánská krize.
Jak pøedvídal, brzy jejich rakety na perle Antil objevily americké špioná¾ní letouny a zaèalo hektické dopisování mezi Kremlem a Bílým domem. Ne nadarmo mìl Nikita svého ruského agenta pøímo v rodinì Kennedyù. Chvíli dìlal, ¾e míní nechat rakety na Kubì a¾ do konce svìta, který ale nemusel být v té situaci zase a¾ tak daleko. Pak si zaèal klást podmínky:
,,Vy stáhnete rakety z Turecka a my z Kuby!" napsal v jednom z dopisù.
,,Ani náhodou!" vzkázal mu Johny a naøídil blokádu Fidelova postbatistovského panství.
,,Johny, chceš snad tøetí svìtovou válku? První atomovou...?" fixloval Nikita, jako správný pokerový hráè ze Sibiøe.
,,Jestli ty rakety neodklidíš, tak to zmáèknu!" trval na svém pán Bílého domu a sršel imperátorskými imperativy.
,,Nezmáèkneš! Øekli by, ¾e je to tvým problémem s nadledvinami a kortizolem!" licitoval Nikita. ,,Údajnì nezvládáš stres, máš potí¾ s dýcháním a pícháš si amfe»ák, k tomu prý ještì sedativa proti bolesti páteøe a pak seš údajnì nevyzpytatelný..."
Ubìhlo pár dnù napìtí a stìhování do protiatomových krytù a Nikita se svojí dvojièkou dvojek v ruce pøeblafoval Johnova esového pokera.
,,Mám ale jednu podmínku!" vzkázal mu John. ,,My ty rakety stáhneme, ale nikdo se nedozví, ¾e to bylo za Kubu! Alespoò ne za mého ¾ivota. Vítìzové musíme být my! Neporazitelní Amerièané a mé neodolatelné státnické charisma!"
,,Mìli jsme prvního sputnika a máme dìlat, ¾e jsme se potentovali strachy?" durdil se naoko Nikita.
,,V¾dy» i váš bohatýr byl Èurila Plenkoviè," dobíral si ho John.
,,Co øeknu svým tovaryšèùm...?"
,,®e zvítìzil zdravý americký rozum!" chlácholil ho nitro¾ilnì podpoøený John.
,,Nìco za nìco!" opáèil mazaný Nikita. ,,Dáme to na papír; my to neøekneme a budeme dìlat spráskané psy, ale vy se zavá¾ete, ¾e nikdy vojensky nenapadnete Fidelùv ekonomický skanzen!"
,,Jenom to?" zamnul si ruce John a pøivonìl k Marylin. ,,Stejnì máme svoji základnu na Quantanámu, Fidelovi pøímo pod nosem!" souhlasil a sepsali tajnou dohodu, jeho generálové stáhli rakety z Turecka a ty Nikitovy zase putovaly z Kuby zpátky do podmoskevských skladù.
A tak skonèila nejnebezpeènìjší pokerová hra v dìjnách svìtového karbanictví. A všichni se zapøísahali, ¾e k podobnému hazardu u¾ nikdy nesmí dojít. John se na¾ral, Kuba zùstala dodnes celá a Nikita šel sázet mièurinskou kukuøici.
Memento však zùstalo. A¾ do dnešních dnù. Co kdy¾ se bude opakovat riskantní poker? Kovboj Bush mladší u¾ udìlal víc takových blafù. Napøed si vymyslel zbranì hromadného nièení v Iráku, teï zase protiraketový deštník. A má k tomu ty nejlepší patolízalské rozdávaèe karet u nás i v Polsku.
Co je na tom ale ze všeho nejhorší? Zásluhou americké rozpínavosti, arogance a touhy po ropì, pardon po svobodì a demokracii pro irácký lid, je souèasný svìt tak nabuzený na válèení, ¾e raketová základna v Èechách bude zøejmì naší nevyhnutností. Stává se pøece, hasièi to dobøe znají, ¾e nìkdy je nejúèinnìjší obrannou strategií, kdy¾ sám pyroman hasí svùj zbìsilý oheò ohnìm ještì zbìsilejším...
Zbrojení i základny jsou kardinální nesmysly, ale lidstvo bez nich u¾ jaksi nemù¾e existovat. Bohu¾el. Pragmatické bohu¾el. Proto je pro nás inkriminovaná základna tím menším zlem. Kdyby došlo k ostøelování území Evropy, neodvratná válka by nás postihla i tak, s radarem èi bez nìho. S radarem v Èechách, èi kousek dál v Rakousku, nebo v Polsku, Nìmecku.
Argumenty proti základnì se tak podobají volání èlenù Strany zelených:
My si nechceme nièit ¾ivotní prostøedí elektrárnou, nám staèí ekologická zástrèka ve zdi. Pøelo¾eno: Vy tam nìkde si pøírodu niète a nám dodávejte jen èistou energii, resp. vy riskujte, mìjte u sebe radary a základny, nás nechte v klidu; nám staèí, kdy¾ nás jen ochráníte pøed raketami nepøítele.
Vzpamatujte se: Jsme na jedné lodi, a» se nám to líbí, nebo ne. Jiná loï u¾ nepluje. Pøes to nejede vlak. Jaký jsme dovolili udìlat svìt, takový ho máme...
Bøetislav Olšer
