Posledního ledna uplynulo 45 let od smrti oblíbeného komika Vlasty Buriana. Jeho filmy dodnes pøitahují pozornost divákù a mezi námi staršími by se tì¾ko našel nìkdo, kdo by nìjaký nevidìl. Mnohé jsme ji¾ vidìli nìkolikrát, a kdy¾ se opìt objeví na obrazovce, neodoláme a podíváme se znovu.
Vlasta Burian je pochován mezi nejslavnìjšími osobnostmi národa na Vyšehradì. V sobotu 10. února Spoleènost Vlasty Buriana instalovala na jeho hrobì novou plastiku od sochaøe Tomáše Vejdovského, která nahradila odcizenou bustu. Pøed tímto pietním aktem se ve vyšehradské bazilice sv. Petra a Pavla konalo shromá¾dìní, jeho¾ úèastníci na Buriana vzpomnìli.
Po skonèení války Vlasta Burian upadl v nemilost, pøišel o veškerý majetek a mìl zakázáno veøejnì vystupovat. Hlavním dùvodem bylo jeho rozhlasové vystoupení ve skeèi Hvìzdy nad Baltimore, v nìm¾ parodoval londýnské projevy Jana Masaryka, ministra londýnské exilové vlády.
Burian podal podle nìkterých svìdectví mizerný herecký výkon, mluvil s neskrývanou nechutí, mdle a nevýraznì, avšak posluchaèi ho poznali. Kdy¾ prý zjistil hnìvivý ohlas na své vystoupení v relaci, nikdy u¾ neustoupil nátlaku nacistických kruhù, a na rozdíl od jiných èeských hercù, odmítal i nabídky na hraní v èesko-nìmeckých filmech. To nebylo snadné, proto¾e mluvil bezvadnì nìmecky a byl proslaven nìmeckou verzí C.a k. polního maršálka.
Parodie na Jana Masaryka neunikla pozornosti Voskovce a Wericha, kteøí slo¾ili na Vlastu Buriana posmìšnou píseò, v ní¾ ho prezentovali jako nacistu. Byl to ale opìt Jan Werich, kdo se Buriana po válce zastal a pozdìji se pøimluvil, aby mohl zase vystupovat.
Je tomu pár týdnù, co jsme vzpomnìli, jak známé osobnosti podepsali antichartu, pár dní, co jsme se dovìdìli, jak Jarek Nohavica udával své známé.
Nebylo to poprvé v dìjinách. Známé je udavaèství Karla Sabiny, autora libreta k Prodané nevìstì. Jen neradi vzpomínali èeští herci na 24. èerven 1942, kdy byli pozváni do Národního divadla. 14 dní po vypálení Lidic, dva dny po vypálení Le¾ákù se herci, zpìváci, hudebníci, divadelní øeditelé, umìleètí šéfové, dirigenti i dramaturgové scházejí, „aby veøejnì manifestovali vìrnost èeského divadla Øíši a zaujali pevné stanovisko k souèasné situaci.“ A o 35 let pozdìji se koná podobné shromá¾dìní, v nìm¾ kulturní elita národa odsuzuje v Antichartì ztroskotance a samozvance, kteøí po¾adovali dodr¾ování lidských práv, k nìmu¾ se vláda mezinárodnì zavázala.
Kde tkví koøeny tìchto postojù?
Urèitì ve výchovì. Lidé, kteøí za svùj cíl pova¾ují ¾ivotní úspìch a derou se vpøed, jsou ochotni odlo¾it cokoliv jako pøeká¾ku na své cestì. Mù¾e tam být i strach, ¾e pøijdou o to, èeho dosáhli.
Realita je však taková, ¾e se tento postoj vyplácí. Vidíme to na osudech svých vrstevníkù. Ti, co odmítli souhlasit se vstupem cizích vojsk, okupací, a neprohlásili se za pomýlené, se stali obèany druhé kategorie, pracovali na málo placených místech, neodpovídajících jejich schopnostem a vzdìlání a mají nízký dùchod. Ti, kteøí odhodili morálku, se zloèinným re¾imem spolupracovali nebo dokonce tvoøili jeho páteø, jako vysocí straniètí funkcionáøi, nomenklaturní kádøi, dùstojníci armády i policie, dnes pobírají vysoké penze.