Asi tøetí den po mém pøíjezdu jsem udìlala nìkolik vìcí, které se zdály z mého pohledu zcela bezvýznamné, pozdìji jsem v¹ak vytu¹ila, ¾e to bylo ¹patnì.
Kdy¾ jsme pøijeli, v gará¾i stálo je¹tì jedno autíèko. Malé, èervené a okam¾itì se na mne usmálo. Bylo star¹í a mnì sympatiètìj¹í. Taky Toyota, jak mi bylo sdìleno, ale nepomìrnì pøítulnìj¹í - ke mì.
"Já mám mít nové, pro mne absolutnì
nepochopitelné a poèítaèi narvané auto na nákupy. ON bude jezdit do práce
tím malým ojetým? To je blbost.", uzavøela jsem v sobì
logickou úvahu a
poprosila, zda bych rad¹i nemohla jezdit tím malým, kterému jsem zaèala øíkat bejbinka a ON a» si ponechá tu hrùzu velikou, která mìla tolik èudlíkù,
svìtýlek a v¹eho mo¾ného, ¾e bych se s nimi stejnì nedomluvila.
"Tak jo", uzavøel problém.
Teprve teï jsem pocítila obrovskou radost. Takové malé milé autíèko - to u¾ byl dar pro mne! Uznala jsem, ¾e bez auta jsem tu ztracena a byla jsem ráda, ¾e jsem byla zbavena nutnosti porozumìt zase dal¹ímu technickému "zázraku", kterých i tak bylo kolem mne na mùj vkus a¾ pøíli¹ mnoho.
Pak jsem vysypala v¹echny peníze které jsem pøivezla a které mi zbyly. Co je moje, je tvoje. Patøíme k sobì, pøece nemusím mít SVOJE peníze!
Dolarù bylo dost, sna¾ila jsem se, aby zajásal jaká jsem hospodynì.
Zbyteènì.
Marnost mé snahy mi nìkolikrát otloukl o hlavu. Hodnìkrát.
Tím pádem mi zbylo 100 korun èeských. Tento den ani pøí¹tí to nemìlo ¾ádný význam. Posléze obrovský!
Ano, chtìl mi dávat jakési kapesné - ale velkoryse jsem odmítla. Naè? Stejnì úèetnictví povedu já, jak jsme se domluvili.
No jo.
Od svých 20ti let jsem byla samostatnì
hospodaøící jednotka. Celý svùj dosavadní ¾ivot jsem plynule øídila - pøíjmy,
výdaje. Velmi nutné výdaje, nutné výdaje a co nìkdy zbylo, to bylo na radost.
Vùbec jsem nepochybovala, ¾e tak jednoduchá vìc, kterou jsem vykonávala jaksi
mimochodem, mi zpùsobí v budoucnu tolik vrásek, slz a poní¾ení.
Jednoduché úèetnictví, má dáti, dal. Nechápala jsem, proè je to tak dìsnì dùle¾ité. Stì¾oval si, ¾e v¹echno bylo v¾dy na nìm, nikdo mu nepomohl a ¾e se rád zbaví jedné nepøíjemné povinnosti. To já v duchu zajásala! Koneènì budu k nìèemu, stejnì budu první mìsíce pøí¾ivník. ®e bych ¹la do práce o tom ani mlhavá øeè nebyla, i kdy¾ jsem si umínila, ¾e jakmile se usala¹ím, nìco si najdu. Hm. Jak jsem byla naivní. Moc naivní!
Zaèala jsem sèítat svá aktiva a povinnosti.
Dobrá. Povedu "úèetnictví" (jak smì¹né!), povedu dùm, budu udr¾ovat v¹e v poøádku, vaøit, starat se o pozemek a hlavnì - uèit se anglicky. Doma jsem chodila do práce, byla jsem z domu 10 a více hodin a v¹echno jsem stíhala v pohodì. Usoudila jsem, ¾e kdy¾ se budu pilnì uèit ètyøi hodiny dennì, do roka budu mluvit jak Shakespeare. Co budu dìlat ve zbývajícím èase jsem netu¹ila.
Tady se u¾ nedá mluvit o naivitì, ale debilitì.
Vùbec jsem oplývala nìjakým nezdolným a podivným optimismem, po celý skoro rok pøi¾ivována JEHO my¹lenkami, nápady a pøedstavami.
Kdy¾ jsem vytáhla knihu "Anglicky za tøi mìsíce", zaèal se smát a smát! Ale stra¹nì!
Já jsem mìla v úmyslu pøelouskat bìhem jednoho, dvou týdnù tuto malou kní¾eèku, abych obnovila v¹e, co jsem se za tìch 25 let nauèila v rùzných socialistických kurzech a pak ¾e nabìhnu na slo¾itìj¹í uèebnice, které jsem si také pøivezla. Ty jsem u¾ radìji schovala hluboko do ¹atny.
"Zahoï to!", poruèil.
"To nemá význam! Staèí, kdy¾ si dennì osvojí¹ dvì tøi slovíèka, za rok jich bude¹ umìt pøes 900 a to u¾ je slu¹ná slovní zásoba se kterou se domluví¹.".
Jak jednoduché!
V jeho podání bylo v¾dy v¹echno stra¹nì jednoduché.
Dvì slovíèka dennì? U¾ jich umím tolik - to budu mít i pár dní volna, vtipkovala jsem si sama v sobì si.
Také jsem si vybalila vìci na obleèení.
Jsem mìstský typ, v¾dycky jsem byla. Kostýmky, ¹atièky, lodièky, make-up, luxusní spodní prádlo ( pro nìj.), samé ptákoviny.
Podle mého názoru jsem mìla v¹echno.
Podle jeho názoru jsem nemìla nic.
©atna byla veliká, pøeveliká a tìch mých pár svr¹kù se tam skuteènì krèilo studem.
Bylo rozhodnuto, ¾e se pùjde nakupovat.
Pro mne.
V dobì, kdy jsem odjí¾dìla z Èeska nebylo po supermarketech ani vidu ani slechu. Makro? Kaufland? Tesco? Zcela neznámé pojmy. ®e se bìhem jednoho roku rozrostly a ¾e na jednoho obyvatele republiky pøipadnou za rok pøibli¾nì dva tyto hyper - super, to netu¹il nikdo, já u¾ vùbec ne.
Proto jsem dost zírala, kdy¾ jsme vpluli do Costco.Tak nìjak se to jmenovalo . snad.
Netu¹ila jsem také, ¾e ON je ten typ, ¾e kdy¾ je nìkde sleva, pøestane myslet a zaène jednat.
Zaèalo to dámskými vlo¾kami. Usoudil, ¾e po oné první noci potøebuji pøeveliké, nejvìt¹í, hyper super.
Zakoupil asi 25 balíkù po 15 kusech. Ve slevì. Ohromné balíky! I doma v Èesku mi dìlalo problémy si vybrat, vyzkou¹et v¹echny znaèky a i doma se mi stávalo, ¾e jsem koupila blbì.
Tady jsem nemìla ani hlas poradní, nato¾ hlasovací.
Darovanému koòovi na zuby nehleï, øíkala moje maminka.
K tomu mi bylo zakoupeno nìkolik balíkù kalhotek.
Cedule hlásala - kupte balíky dva, tøetí máte zadarmo.
To¾ bylo zakoupeno dva krát dva a zadarmo bylo dva krát tøetí. Dobøe se to poèítalo!
Byla bych celkem spokojená, a¾ na to, ¾e vlo¾ky byly opravdu pøeveliké a poèet naznaèoval, ¾e je nevypotøebuji do své smrti. Nic se nikdy nevyhodilo, to by bylo plýtvání(!) a proto jsem celou dobu trpnì mlèela, pou¾ívala ty velkoobjemové a nemìla odvahu po¾ádat o zakoupení men¹ích.
Vypadala jsem v nich jako kaèer Donald. Pùvodnì jsem si chtìla poøídit velkou èervenou puntíkovanou ma¹li, pøivítat miláèka ve dveøích s ma¹lí pod krkem a obalená v té hrùze.
Ferda mravenec v nad¾ivotní velikosti.
Nemìla jsem ale ani cent v kapse a tak se ma¹le nekonala. Batolila jsem se po domì s vycpaným zadeèkem a bylo mi do pláèe. K dovr¹ení poní¾ení kalhotky, kterými jsem byla obdarována, byly taky skvostné.
Velké, do pasu, bavlnìné, rù¾ovì,
svìtlemodøe a ¾lutì kostkované. S gumièkami kolem stehen i v pase. A bylo jich
moc!
Ty mne pøe¾ijou . lkala jsem v duchu. Moje krajkové prádlo chtìlo utéct a nechtìlo se s nimi kamarádit. Musela jsem je dlouho pøemlouvat! A je¹tì je odprosit, ¾e se dostávají do zadního traktu ¹uplíku, jeliko¾ ON bedlivì sledoval, zda jeho dary u¾ívám èi nikoliv. Nemìla jsem to srdce mu zkazit radost, tak jsem se v kostkovaných napìchovaných kalhotkách tváøila vesele, uvnitø jsem øvala. Jako ostatnì posléze velmi èasto.
S nakupováním v¹ak nebyl zdaleka konec.
"Potøebuje¹ rifle, tenisky, kra»asy a trika. V nièem jiném se tady nedá chodit", oznámil ledabyle.
To¾ to byla rána pod pás.
Nevím, zda to byla moje dal¹í úchylka èi problém, ale v ¾ivotì jsem nevlastnila tenisky. Rifle jsem nesná¹ela. Jednak mi vùbec neslu¹ely, jednak mi v nich bylo nepohodlno. Ve¹keré procházky v lese i horách jsem absolvovala v sandálkách, maximálnì jsem se navlékla do kalhotového kostýmku, ¹itého na míru. Byla jsem tím známá a nikdo se u¾ nedivil. Teda doma - v Èesku.
Uznala jsem ale, ¾e na tìch jehlièkách a v kostýmku asi nebudu moci lítat po panenské pøírodì.
V dobì výbìru riflí a tenisek u¾ jsem nelkala. To u¾ jsem pomalu umírala!
Jsem já to ale nevdìèník! Kárala jsem se.
Tady je pro mne nakupováno, co¾ pøedtím nikdy nikdo pro mne neudìlal, ba ani nenavrhnul! a já se rouhám!
Rifle mi nepadly vùbec. Mùj minizadek v nich lítal jako pingpongový míèek v pytli od brambor, v rozkroku mì øezaly, pøes stehna ¹iroké, v pase mì ¹krtily.
To vydr¾ím! Pomyslela jsem na Meresjeva, opravdového èlovìka a ukonej¹ila jsem se, ¾e na tom nejsem tak ¹patnì.
Tenisky!
Veliké. Tì¾ké. Bílé.
Kdy¾ jsem zaslala svou fotografii v novì nabytých riflích, teniskách, riflové bundì, která vá¾ila 5 kg, dostalo se mi z domova zcela adekvátní odpovìdi.
"Je¾í¹imarjá, CO TO MÁ© NA SOBÌ ?????", svornì reagovali v¹ichni, kdo fotku shlédli. Oni se bavili, já trpìla.
To jsem je¹tì nezaregistrovala, jak plí¾ivì se mi nejprve do soukromí, pak i my¹lenek vkrádá ON. Odeslanou i pøicházející po¹tu peèlivì èetl, komentoval a tváøil se.
Ale a¾ jsem objevila, ¾e je zle, bylo u¾ pozdì.
To u¾ zaèíná pøihoøívat, u¾ zaèíná být horko, u¾ se zaèíná zatápìt pod pekelným kotlem.
Dana ©»astná
Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skuteènými osobami je èistì náhodná.