Pár slov o islámu
Témìø ka¾dý den máme na talíøi zprávy o násilných èinech nábo¾enských skupin v Iráku, o bojích mezi Araby a Izraelci v Gaze. Slýcháme o støetech islamistù a buddhistù v Thajsku i jinde ve svìtì. O islámu toho pøíliš nevíme, a tak by snad stálo za to se s ním trochu seznámit. Zdrojem mých poznatkù se stala pøedevším pøednáška ing. Y. Šabatské, Ph.D. na Univerzitì 3. vìku pøi VŠE a také jsem si nìco pøeèetl.
Mohamed byl synkem bohaté kupecké rodiny v Mekce, kam pøijí¾dìli poutníci uctívat stovky bohù a bù¾kù. Jako prùvodce karavan zcestoval širokou oblast Støedního východu a mìl pøíle¾itost se seznámit i s tehdejším nábo¾enstvím køes»anským i ¾idovským. V roce 610 našeho letopoètu mìl mnohá vidìní, v nich¾ se mu zjevoval jediný všemocný Bùh. Ta ovšem ohro¾ovala výnosný obchod s poutníky, a tak nakonec musel z Mekky odejít. Se svými stoupenci se uchýlil do Mediny, kde postupnì zlikvidoval ¾idovskou komunitu a proslul svými krutostmi pøi naplòování svých cílù. Kdy¾ získal dostateèný vliv, navrátil se do Mekky, kde znièil pohanské modly a zasvìtil svatyni Alláhovi, jedinému Bohu, jeho¾ se stal prorokem.Arabové uctívají tedy stejnì jako køes»ané a ¾idé jednoho Boha a islám znamená podrobení se tomuto Bohu. Ten, kdo ¾ije v této víøe pozná, ¾e ¾ivot obsahuje skrytou harmonii a význam. Mohamed je podle muslimù posledním prorokem z øady, která zaèala Adamem a Noem, pøes Abrahama a Moj¾íše, krále Davida i Je¾íše Nazaretského, prorokem, který svolává lid k jedinému pravému Bohu. Muslimové, ¾idé i køes»ané vìøí, ¾e Bùh poruèil jejich spoleènému pøedku Abrahámovi, aby se vydal do zemì Kanaánské a slíbil mu, ¾e jeho potomci tuto zemi osídlí a stanou se velkým národem. Jsou všichni jeho potomky, a proto ¾idy a køes»any muslimové tolerují, zatímco ateisty opovrhují. Kromì mešit v Mekce a Medinì je nejposvátnìjším místem islámu také mešita Al-Aksá v Jeruzalémì, postavená na místì, kde se údajnì Prorok modlil s Je¾íšem a pøedchozími proroky.
Základem muslimské víry je Korán, kniha o 114 kapitolách, súrách, která údajnì obsahuje pøesný záznam toho, co Bùh Mohamedovi sdìlil prostøednictvím archandìla Gabriela.
Základem islámu je:
1.Vyznání víry (saháda)
Muslim shrnuje své vyznání vìtou: „Není boha kromì Alláha; Muhammad je Alláhùv posel.“ (arabská výslovnost „Lá illáhu ilá `lláh, Muhammadu `r-rasúlu `lláh“). První èást vyznání vyjadøuje pøísný islámský monotheismus, druhá èást vysvìtluje, ¾e právì Mohamed je zprostøedkovatelem správného vztahu k jedinému Bohu
2. Modlitba (salát)
Nezávisle na volných osobních modlitbách (dú'á) je muslim povinován k pìti ka¾dodenním modlitbám, a to v poledne, odpoledne, za soumraku, v noci a za úsvitu. Muslim vykonává tyto modlitby smìrem k Mekce, forma jejich konání je pøesnì pøedepsána. Ve mìstech s pøeva¾ujícím muslimským obyvatelstvem zpravidla vyzývá k modlitbám muezzin. Modlitbu je mo¾no konat kdekoli, avšak modlitba v mešitì je pova¾ována za prospìšnìjší. Zvláštní místo mezi modlitbami zaujímá páteèní polední modlitba, k ní¾ se místní muslimská obec shroma¾ïuje v mešitì jako k hlavní bohoslu¾bì.
3. Dobroèinnost (zakát)
Muslim je povinen platit urèitý podíl z nìkterých komodit, které vlastní nebo získává (podle druhu se jedná o desátek, dvacátek nebo ètyøicátek) na dobroèinné úèely.
4. Pùst v mìsíci ramadán (saum)
V mìsíci ramadánu má muslim dodr¾ovat pùst od vší stravy, nápojù, pochutin a pohlavního styku v¾dy od svítání do soumraku.
Pou» do Mekky (had¾d¾)
Muslim, jemu¾ to zdravotní stav a hospodáøská situace dovolují, je povinen se aspoò jednou za ¾ivot zúèastnit poutì do Mekky. Prùbìh poutì má svou tradièní formu, slo¾enou z øady úkonù. Muslim, který pou» nastupuje, si obléká prosté poutnické roucho, které vyjadøuje rovnost všech muslimù pøed Bohem. Základními prvky poutì jsou sedmeré obejití Ka´by, sedmerá cesta mezi vrchy Safá a Marwa, odpolední prodlévání na planinì Arafa, východnì od Mekky a závìreèná slavnost Íd al-adhá, která se skládá z modliteb a výmìny darù mezi muslimy.Islámské právo šaría se opírá o Korán, skutky a slova Prorokova a o výklad uèencù. Je to morální kodex slou¾ící k uchování identity a platící na územním principu, tzn., ¾e pravidla musí dodr¾ovat i cizinci v islámském státu.
Muslimové vìøí v soudný den, posmrtný ¾ivot a etickou odpovìdnost ka¾dého jednotlivce. První zodpovìdností ka¾dého je starat se o chudé, sirotky, vdovy a utlaèované.
Èasto èteme o d¾ihádu, který je prezentován jako svatá válka proti nevìøícím. Není to však správné. D¾ihád vnitøní se má šíøit srdcem – láskou, øeèí – jazykem, rukou – skutky a teprve pak jde o boj za spravedlnost, vnìjší d¾ihád, jeho¾ krajní verzí je obrana islámu pøed tìmi, kdo na nìj útoèí.
Muslimové rozeznávají války spravedlivé a nespravedlivé. Spravedlivé se vedou v Bo¾í vìci, v sebeobranì a proti tyranii. Válka, vedená ve snaze dobýt území nìkoho jiného, je nespravedlivá.
Sebevra¾dy islám zakazuje, ale smrt pøi pravé slu¾bì Bohu je muèednictvím, které zajiš»uje okam¾itý vstup na nebesa.
Podobnì jako køes»ané mají rozlièný výklad víry a èetné variace, i islám je vykládán a praktikován rùzným zpùsobem. Nejznámìjší je rozdìlení na sunity a šíity. K rozkolu došlo u¾ nedlouho po smrti Mohamedovì (632). Zatímco sunité tvrdí, ¾e pravoplatným panovníkem je ten, kdo byl zvolen, šíité uznávají jen pøímé potomky Mohamedovy. V 17. století se v Saudské Arábii rozmohl radikální sunismus zvaný vahábismus, naopak radikální šíité , alawité, ¾ijí pøedevším v Syrii.
Sunité jsou poèetnìjší ve vìtšinì muslimských zemí, šíité dominují v Iránu, Iráku, Bahrajnu a Libanonu. Tento rozkol ovlivòuje svìtovou politiku ještì po 1400 letech. V obou skupinách muslimù pøi tom probíhá boj mezi konzervativci a modernizátory.
Islám není „zlé“ nábo¾enství a Mohamed není patron teroristù. V Koránu lze najít øadu pasá¾í nebádajících k násilí proti nepøátelùm víry, co¾ se hodí extrémistùm k ospravedlnìní teroristického násilí i odpùrcùm islámu k jeho odsuzování. Stejnì agresivní pasá¾e však najdeme i ve Starém zákonì. Kdo v tìchto knihách bude hledat ospravedlnìní agrese a netolerance, najde je. Pro správné pochopení je však tøeba knihy studovat jako celek a brát v úvahu dobu, místo i okolnosti vzniku.
Ivo Krieshofer
