Mìsto Hronov bývá nejèastìji spojováno se jménem Aloise Jiráska, který se zde v roce 1851 narodil v rodinì pekaøe, jako prostøední z devíti dìtí. Jeho rodný dùm stojí hned vedle silnice poblí¾ námìstí. Spisovatelovo jméno nese také známé divadlo a ka¾doroènì, od roku 1931 poøádaný festival divadelních ochotníkù. Hronov bývá èasto spojován se jménem Karla Èapka, Egona Hostovského a s mnoha dalšími pozoruhodnými lidmi. Le¾í na rozmezí Podorlicka a Broumovské vrchoviny a je východiskem do malebné zvlnìné okolní krajiny. Prochází tudy ¾eleznièní tra» z Chocnì a Týništì nad Orlicí do Mezimìstí a také silnice z Náchoda do Teplic nad Metují a Broumova. Z Hronova se rozbíhá sí» znaèených cest, z nich¾ neju¾ívanìjší jsou dvì èervené. Po jedné z nich se mù¾ete vydat do východní èásti táhlých Jestøábích hor. Nejprve projdete úboèím Jírovy hory, kde stával statný Jiráskùv buk a kde se páter Regner (v Jiráskovì románové kronice „U nás“ páter Havlovický) marnì pokoušel se svým bratrem o tì¾bu uhlí. Úspìšnìjší byl pøi zakládání tkalcovských škol, kde se sna¾il spoleènì s baronem Nádherným z Borutína obnovit slávu èeského lnáøství, které upadlo po zavedení tovární výroby bavlny.
Ale jak to vlastnì bylo se mnou a s Jiráskem?
V dobì mého dìtství, kterému se øíká ranné, byla druhá svìtová válka. Vyrùstala jsem u babièky, která byla od dívèích let vlastenka, spøátelená se známou rodinou Náprstkovou. Od ní jsem se dozvìdìla mnoho o èeských dìjinách. Nauèila mne milovat èeský jazyk a literaturu, rozlišovat pohádky, povìsti a mýty. Proto¾e jsem u¾ ve ètyøech letech sama èetla (mé první vìdomosti pocházejí z Ferdova slabikáøe), a nebyla ¾ádná televize, èetly jsme si po veèerech støídavì nahlas. Jiráska, Raise, Nìmcovou, Holeèka, J. Š. Baara a dokonce i Zikmunda Wintra. Moc se mi to líbilo, mìly jsme s babièkou všechny pøíbìhy rády a ještì jsme si o nich celé dny vyprávìly. Ambrosii, kterou panna Pepièka vaøila panu faráøovi, tu jsme si nìkdy, sváteènì, mohly také dopøát. Je to zelený hrášek s uzeným masem. Vy jste mo¾ná nìkteré ty knihy také èetli, aspoò jako povinnou školní èetbu, ¾e? Ale za doby, ve které jste ¾ili a kterou mnozí z vás oplakávají, se k tomu úmyslnì ¾ádná další vysvìtlení nepodávala. Proto jste vlastnì všichni „obìtí“ Jiráska, který je v tom ale celkem nevinnì. On se toti¾ nikdy netajil tím, ¾e píše romány, by» i historické a realistické zvané. To znamená, ¾e si vìtšinu všeho z dìjin rùznì upravil, èili, lépe øeèeno to byla jeho fabulace. Sbíral, co se povídalo, tedy povìsti a co se mu nezdálo, to pozmìnil, mìl na to právo, øíká se tomu básnická licence. V jeho dobì mìla taková literatura nesmírný význam pro národní obrození a úèel svìtil prostøedky.
Jak to tedy bylo se „psí“ hlavou?
Psí hlavu dal do znaku Chodùm také on, ve svých Psohlavcích. Mìli toti¾ pùvodnì v erbu holínku, takovou divnou válenku, co¾ se panu profesorovi nezdálo dost elegantní. Nemyslete si, ¾e jsem se to dozvìdìla a¾ nedávno, vím to od dìtství, mìli jsme v rodinì nìkolik profesorù dìjepisu, spolu¾áky historika Pekaøe. O Chodech je ještì mnoho zajímavého, ale to by se vám asi také nezdálo. Byli to v¾dy stateèní a rázovití lidé, to je nezmìnitelná skuteènost. Z Chodska pocházejí mnozí velcí Èeši, jako napøíklad lékaø, profesor Thomayer. Ten byl z Klenèí.
Vìtšina lidí v Èeské kotlinì dodnes zamìòuje románové pøíbìhy za skuteèné historické události a ještì se cítí ura¾eni, kdy¾ jim nìkdo dokazuje, ¾e se mo¾ná mýlí. Šovinismus, který dodnes opanovává èeskou spoleènost, je co do militantnosti srovnatelný jen s tím na Balkánì. Všechny domácí politické strany bez rozdílu tento trend mocnì podporují. Pøedstavte si, ¾e by se dodnes nepochybovalo o pravosti známých rukopisù Zelenohorského a Královédvorského, panem Hankou, èi vlastnì více panem Lindou padìlaných a nìkdo teï pøišel s tím, ¾e je to podvrh. Mìl by reálnou šanci, ¾e s ním Èeši nalo¾í jako nìkde v Kosovu. Roztrhali by ho na kusy. Ono staèí, co dìlali Èeši kdysi s Masarykem, který si dovolil tvrdit a který vìdecky dokázal, ¾e jsou tyto rukopisy podvrhy, falsa. Jak pøíšernì mu nadávali.
I taková Karolínka Svìtlá, naše milá krasoduchna. Prý jak je mo¾né, ¾e Masarykova matka takového odporného ¾idovského zpotvoøence porodila !? Víte o tom, ¾e z toho byl tak unavený a otrávený, ¾e se kvùli tomu chtìl odstìhovat do Ameriky? Mìl to udìlat a celá historie by se asi vyvinula jinak. Proto¾e bez nìj by se Èeskoslovensko nikdy nezformovalo. Paní Charlotta ho pøemluvila, aby zùstal. A stálo jí to duševní zdraví a pozdìji i ¾ivot.
Je mi nìkdy moc smutno z toho, ¾e se skoro nikdo o nic nového z historie nezajímá. V¾dy» pøece teï vycházejí knihy, od dobrých historikù, kteøí se sna¾í tyto vìci lidem osvìtlit a objektivnì sdìlit. Jsou v ka¾dém knihkupectví. Vìøte, ¾e Èeši jsou a budou „trvanlivý“, dobrý a stateèný národ i bez tìch nepravdivých èi rùznì stylizovaných povìstí a mýtù. Víme pøece, ¾e ¾ádný Horymír nikdy z Vyšehradu na Císaøskou louku s vìrným Šemíkem neskoèil, ani¾ by pak jeden z nich pádil k Radotínu a druhý k Neumìtelùm. Je to krásná povìst a nijak jí ani nám neuškodí, ¾e není pravdivá. Je zalo¾ena na ústním podání, na povídání veèer u ohnì, pøi pøástkách a draèkách. Jako mnoho ostatních. Ta hrozná èeská rozpolcenost. Na jedné stranì si nevìøíme, ¾e to èi ono doká¾eme, na druhé stranì na nás nikdo nemá a všichni nás obdivují. A co dìlá Pravda, holka naše neš»astná, utahaná z toho, jak se sna¾í bez naši pomoci vítìzit? Ta je, jako obvykle, nìkde uprostøed.
Mìsto Hronov bývá nejèastìji spojováno se jménem Aloise Jiráska, který se zde v roce 1851 narodil v rodinì pekaøe, jako prostøední z devíti dìtí. Jeho rodný dùm stojí hned vedle silnice poblí¾ námìstí. Spisovatelovo jméno nese také známé divadlo a ka¾doroènì, od roku 1931 poøádaný festival divadelních ochotníkù. Hronov bývá èasto spojován se jménem Karla Èapka, Egona Hostovského a s mnoha dalšími pozoruhodnými lidmi. Le¾í na rozmezí Podorlicka a Broumovské vrchoviny a je východiskem do malebné zvlnìné okolní krajiny. Prochází tudy ¾eleznièní tra» z
Chocnì a Týništì nad Orlicí do Mezimìstí a také silnice z Náchoda do Teplic nad Metují a Broumova. Z Hronova se rozbíhá sí» znaèených cest, z nich¾ neju¾ívanìjší jsou dvì èervené. Po jedné z nich se mù¾ete vydat do východní èásti táhlých Jestøábích hor. Nejprve projdete úboèím Jírovy hory, kde stával statný Jiráskùv buk a kde se páter Regner (v Jiráskovì románové kronice „U nás“ páter Havlovický) marnì pokoušel se svým bratrem o tì¾bu uhlí. Úspìšnìjší byl pøi zakládání tkalcovských škol, kde se sna¾il spoleènì s baronem Nádherným z Borutína obnovit slávu èeského lnáøství, které upadlo po zavedení tovární výroby bavlny.
ve ètyøech letech sama èetla (mé první vìdomosti pocházejí z Ferdova slabikáøe), a nebyla ¾ádná televize, èetly jsme si po veèerech støídavì nahlas. Jiráska, Raise, Nìmcovou, Holeèka, J. Š. Baara a dokonce i Zikmunda Wintra. Moc se mi to líbilo, mìly jsme s babièkou všechny pøíbìhy rády a ještì jsme si o nich celé dny vyprávìly. Ambrosii, kterou panna Pepièka vaøila panu faráøovi, tu jsme si nìkdy, sváteènì, mohly také dopøát. Je to zelený hrášek s uzeným masem. Vy jste mo¾ná nìkteré ty knihy také èetli, aspoò jako povinnou školní èetbu, ¾e? Ale za doby, ve které jste ¾ili a kterou mnozí z vás oplakávají, se k tomu úmyslnì ¾ádná další vysvìtlení nepodávala. Proto jste vlastnì všichni „obìtí“ Jiráska, který je v tom ale celkem nevinnì. On se toti¾ nikdy netajil tím, ¾e píše romány, by» i historické a realistické zvané. To znamená, ¾e si vìtšinu všeho z dìjin rùznì upravil, èili, lépe øeèeno to byla jeho fabulace. Sbíral, co se povídalo, tedy povìsti a co se mu nezdálo, to pozmìnil, mìl na to právo, øíká se tomu básnická licence. V jeho dobì mìla taková literatura nesmírný význam pro národní obrození a úèel svìtil prostøedky. 
jsme v rodinì nìkolik profesorù dìjepisu, spolu¾áky historika Pekaøe. O Chodech je ještì mnoho zajímavého, ale to by se vám asi také nezdálo. Byli to v¾dy stateèní a rázovití lidé, to je nezmìnitelná skuteènost. Z Chodska pocházejí mnozí velcí Èeši, jako napøíklad lékaø, profesor Thomayer. Ten byl z Klenèí.