Èerstvý šedesátník Miro má velké srdce a mimoøádné znalosti
V úslu¾ném pøedklonu a s rutinním pohybem nabízí èasopis kolemjdoucím, z nich¾ vìtšina se tváøí, jako by byl vzduch. V kulise mìstského mumraje všichni nìkam chvátají. Jen velmi sporadicky se u nìho nìkdo zastaví.a vytáhne penì¾enku, èím¾ mu zjevnì zpùsobí radost. Na rozlouèenou mu bezdomovec Miro Kajnok popøeje moc pìkný den a hodnì štìstí.
Pozval jsem ho na pivo a on – po urèitém váhání – pøijal. Novináøi prý nemají mezi bezdomovci dobrou povìst.
Do Ostravy pøijel Miro ze Slovenska za prací.
„Jsem vodaø a topenáø. Pøijel jsem na pøedem dohodnutý d¾ob, ale kdy¾ jsem se hlásil v kanceláøi, øekli mi, ¾e to padlo,“ vzpomíná.
„Tím jsem byl pro nì vyøízený. Bylo ètrnáct dnù pøed vánocemi a ne¾ jsem se v Ostravì zorientoval, tøi dny jsem nejedl a poøádnì nespal. Pak jsem se dostal na Charitu a zaèal prodávat Nový Prostor. Proto¾e bylo pøed vánocemi, vydìlal jsem si dost, nìkdy mi lidé dali i stovku za èasopis. Okam¾itì jsem nakoupil plno jídla a s kamarády se podìlil. Teprve pozdìji jsem pochopil, ¾e nezištné kamarádství je mezi bezdomovci velmi øídkým jevem a dodnes mám problémy se tomu pøizpùsobit.“
Jinými slovy, Miro má velké srdce a zjistil, ¾e v této skupinì lidí se pùjèky obvykle nevracejí.
Pøi prodeji èasopisu si bezdomovci nekonkurují, vìtšinou stávají na pøedem dohodnutých štacích. Samozøejmì jsou ale místa lukrativnìjší a místa ménì lukrativní.
Jak si s tím umí poradit Miro?
„Jsem ranní ptáèe, tak¾e napøíklad dnes jsem u¾ prodával na Hlavním nádra¾í. Jen¾e moc se mi nedaøilo, prodal jsem tam dva kousky a v centru další dva. Ono je to rùzné, jeden den se podaøí prodat i dvacet a nìkdy tøeba nic. Ale já se nebojím ani jiné práce. Pøedevèírem jsem pomáhal barborou bourat zdi. Je sice fakt, ¾e tím tì¾kým kladivem to jde líp ne¾ kangem, ovšem na druhou stranu, ka¾dou ránu jsem cítil v páteøi.“
Páteø má Miro od roku 1984 operovanou. Jak øíká, „dal jsem tehdy pìt litrù primáøovi a fakt mì spravil bohovsky.“ Ale o nemocech se baví nerad. Mnohem radìji probírá skupiny a jednotlivé hudební smìry. „Pøedstav si, ¾e jsem takový blb, ¾e miluju ACDC, Led Zeppelin, Black Sabbath, Deep Purple – to je pøece parádní muzika. Mám hroznì rád i kapelu, kterou hned tak nìkdo nezná, Ten Years after. Nebo takový Eric Clapton, Jimi Hendrix, Carlos Santana, ale i Bon Jovi, to jsou opravdoví borci.“
Do èerstvého šedesátníka bych nìco takového opravdu neøekl. Jen¾e on nezùstává jen u hudby. Brisknì pøejde na literaturu a sype ze sebe jména, na která si vzpomínám ze svých støedoškolských studií:
Norman Mailer, Ernest Hemingway, Salinger a hlavnì Remarque - „o nìm se nedá mluvit, ten se musí pøeèíst a pochopit,“ míní Miro s nadšením. A nakonec se dostaneme i na teorii evoluce.
„®e èlovìk pochází z opice? V¾dy» to je ptákovina jak voda v koši,“ rozhorluje se.
„Spojovací èlánek vìdcùm dodnes chybí. To u¾ bych spíš vìøil tomu, ¾e èlovìk pochází ze švestky. Ze švestky je slivovice, ze slivovice opice a kdy¾ vystøízlivíš, jsi èlovìk...“
Je urèitì dobøe, ¾e i v tì¾kých ¾ivotních situacích si lidé umí najít èas na trochu humoru.
V úslu¾ném pøedklonu a s rutinním pohybem nabízí èasopis kolemjdoucím, z nich¾ vìtšina se tváøí, jako by byl vzduch. V kulise mìstského mumraje všichni nìkam chvátají. Jen velmi sporadicky se u nìho nìkdo zastaví.a vytáhne penì¾enku, èím¾ mu zjevnì zpùsobí radost. Na rozlouèenou mu bezdomovec Miro Kajnok popøeje moc pìkný den a hodnì štìstí.