O globalizaci trochu jinak
Pøednáška, pøednesená na letošním symposiu Èechù a Slovákù v Nizozemí
Byl jsem po¾ádán, abych na tomto sympsiu pronesl úvahu na téma globalizace a pøiznám se, ¾e jsem zprvu nevìdìl, co si mám s tou poctou poèít. Nejsem, abych tak øekl, pøes globalizaci expert a tuším, ¾e by jiní tu úlohu zastali líp. Ovšem¾e mi ten pojem není neznám; o globalizaci se mluví a píše horem dolem, a¾ zaèínám mít dojem, ¾e se z pøedmìtu diskuze stává módní fráze. K tomu bych se nechtìl pøidávat; proto hned ohlašuji, ¾e globalizaci jako¾to pøedmìt protestního povykování èi náhradu za vyèpìlá hesla vèerejška ze své úvahy pøedem vyluèuji a nemíním se o ní bavit. Ale co pak ještì zbývá? Mám øíkat, co øíkají a píší všichni? To by byla moje pøednáška drahnì zbyteèná. Zkusím tedy naèít dané téma z trochu jiné strany: od jeho pøíèin a koøenù. Zdùrazòuji, ¾e jde o mou dedukci a mé závìry, nikde jsem je nevyèetl ani nevyrešeršoval, a nevybízím nikoho, aby je pøevzal. Kritiku vítám; a došel-li nìkdo vlastní úvahou k jinému závìru, rád se pouèím.
Sám pro sebe bych globalizací oznaèil postupné šíøení spoleèenských, politických, obchodních i jiných norem pøes hranice úzce vymezených a vzájemnì izolovaných spoleèenství, a¾ se v souèasné dobì stávají normou pro celý svìt. Globalizace není nová potopa svìta, která se z nièeho nic pøivalila na høíšné lidstvo, nýbr¾ trvalé dìní, provázející nás po všechen èas, jen¾ je nám vymezen k existenci na této planetì. Nekonèí dneškem, ale bude pokraèovat, dokud budou ¾ít na zemi lidé, tøeba¾e ve formách, je¾ si dnes stì¾í dovedeme pøedstavit. Dnešek je v tom procesu významný leda tím, ¾e si jej poprvé zaèínáme uvìdomovat a jsme tak trochu vyplašení z jeho úèinkù.
Je to pøirozený proces a pøirozené jsou i jeho úèinky. Èím¾ by si dovolil odporovat všem, kteøí chápajíce globalizaci jako pohromu, hledají jejího viníka a nacházejí jej s jakousi perverzní rozkoší sami v sobì, neznajíce vìtšího potìšení ne¾ obviòovat ze všeho zla na povrchu zemském svou vlastní civilizaci. Ne, prosím. Globalizace neboli šíøení spoleèenských atd. norem není vykolejení ze správného chodu vìcí, ale souèást univerzálního vývoje. Jeho jednotlivé projevy nemusí odpovídat naší pøedstavì ideálního svìta, ale svìt pravdìpodobnì nebyl stvoøen proto, aby se nám líbil. Kdyby tomu tak bylo, asi bychom dnes nepoøádali symposia o globalizaci, nýbr¾ skákali z vìtve na vìtev. Nechci se nikomu vysmívat; snad i pøedstava, ¾e ten starý vrták Pánbùh udìlal svìt špatnì a my jsme tu teï od toho, abychom jej po nìm pøedìlali nasprávno, má své místo ve vývojovém, nebo chceme-li, v globalizaèním plánu. Èím¾ neøíkám, ¾e bychom mìli trpnì pøijímat všechno, co se nám z vùle Osudu snese na hlavu; také snaha o nápravu negativních jevù je vìc pøirozená. Trocha obezøetné pokory by však byla na místì. Nebo» jak mimo jiné dokazuje naše nedávná minulost, i nejlépe mínìné zásahy do pøirozeného chodu vìcí konèívají vesmìs špatnì; proèe¾ døív ne¾ se nìkdo zaène obláèet pláštìm reformátora, mìl by se ujistit, nacházejí-li se jeho ideje ještì v mezích pøirozeného øádu. Ne-li, jest zadìláno na malér. Jeliko¾ však zmínìné meze le¾í v sférách lidskému chápání nepoznatelných, chci se omezit na konstatování, ¾e se v hodnocení globalizace v¾dy z nìjaké èásti mýlíme a mýlit budeme, a já nejsem takový domýšlivec, abych se z toho pravidla vyjímal. Tolik na úvod.
Máme dojem, ¾e naší dobou vrcholí dìjiny. Co se dìlo dosud, byl ještì jak¾ tak¾ spoøádaný svìta bìh, avšak nyní se svìt zbláznil a øítí se do globální katastrofy, ¾e ano. Jak ovšem lze dolo¾it z hieroglyfických nápisù, mívali tý¾ pocit u¾ lidé za starších dynastií egyptských; pøipus»me tedy, ¾e nepro¾íváme ¾ádný extrabuøt dìjin, ale jejich vcelku normální etapu, jakých byl bezpoèet pøed námi a bude i po nás. Z toho hlediska je tøeba chápat i jev zvaný globalizace. Máme-li se jeho analyzou dobrat nìèeho víc ne¾ konvenèních povrchností, nezaèínejme od prostøedka, to jest ode dneška, ale ponoøme se k pøíèinám a koøenùm. Nacházejí se tam, kde z potøeb a zkušeností pravìkého èlovìka vznikala dodnes platná pravidla spoleèenského sou¾ití. Vyjmenujme si nìkterá.
Èlovìk je tvor smeèkový; jako všem té kategorie, i jemu je dán pud k vzestupu do èela smeèky. Dávno u¾ nebìháme s rukama u zemì pravìkou lesostepí, ale pud k proniknutí o stupeò výš v spoleèenské hierarchii v nás zùstává a mìní se za pøíhodných okolností v jinak nelogickou a nepotøebnou touhu po moci. Náš chlupatý prapradìdeèek shánìl dost pracnì své ¾ivobytí a byl nucen se zajistit pro období nouze; z toho vyplynul pud schraòovací, leda¾e u¾ nezahrabáváme do skrýší oøíšky a koøínky, ale ukládáme své pøebytky do bank. Stejnì jako paleolitický èlovìk jich nemáme nikdy dost; zajiš»ovací pud nezná svou mez a mù¾e-li, rozroste se k nelogické a nepotøebné hrabivosti. A je zde ovšem pud obranný. Pravìká smeèka hájila své lovištì, znaèkovala jeho hranice a nebyla ochotná do nìj vpustit pøíslušníky konkurenèních tlup. Dnešní západní civilizace tento pud ponìkud ukrotila, èeho¾ pøíkladem mù¾e být Evropská unie; ale poslouchejme, jak v nás protestuje praèlovìk a vypráví nám cosi o identitì, suverenitì a takových vìcech. „Pozor, našinci!“ mù¾eme si pøelo¾it ty vznešené termíny do paleolitického jazyka, „chraòme si naše bobule a slimáky, nebo pøijdou tamti a se¾erou nám je!“
Zùstaòme pøi tomto pøirovnání a pøedstavme si, ¾e v místech, kde teï sedíme, se nìkdy pøed statisíci let setkaly dvì sbìraèské tlupy. A¾ dosud ¾ily oddìlenì, ale najednou zjistily, ¾e se jim po revíru potlouká ještì nìkdo druhý, a rozhoøèilo je to. Pokoušely se nìjaký èas jedna druhou ze sporného území vyhnat nebo doèista vyhubit, a¾ zjistily, ¾e to nedoká¾ou. Ukázalo se, ¾e existence konkurenèní tlupy je úkaz sice nemilý, ale nezmìnitelný, a návrat k nìkdejší idylické izolovanosti nemo¾ný. I sešli se náèelníci obou tlup a okukujíce se nedùvìøivì uzavøeli dohodu: na téhle stranì potoka budeme sbírat bobule a slimáky my, na druhé zase vy. Modernìji øeèeno pøešli od konfrontace ke koexistenci. Tak udìlala globalizace svùj první krok: dvì pùvodnì malá území, dvì izolované spoleènosti, ka¾dá se svými specifiky se … ne nespojily, spojování je dlouhodobìjší zále¾itost. Jen se otevøely sousedovu vlivu a byly o nìco pøipravenìjší se otvírat dál. Tomu však musely pøedcházet urèité kroky.
Prvním stupnìm globalizace je kontakt: skupina A je nucena vzít na vìdomí, ¾e se v její blízkosti vyskytla skupina B. Spontánní reakce na ten fakt je zpravidla nedùvìøivá a¾ agresivní: èlovìk má tendenci spatøovat ve výskytu èehosi neznámého ohro¾ení a reagovat na nì obranou nebo preventivním útokem. Tak dochází k druhému globalizaènímu stupni, jím¾ je støet. Bývá to velmi dlouhodobý stav, bìhem nìj¾ se obì skupiny vzájemnì perou, ale také se poznávají, zjiš»ují, v èem se shodují a v èem se liší. Na jeho konci mù¾e, ale nemusí, stát stupeò tøetí, jím¾ je vyrovnání, vìtšinou nedobrovolné. Skupina A pøevládne nad skupinou B, vnutí jí svùj kulturní zpùsob a sama pøevezme nìkteré obyèeje druhé strany, a¾ se po nìjakém èase vytratí vìdomí rozlišnosti a svìt je bohatší o nadskupinu AB. Nebo k vyrovnání nedochází a støet pokraèuje a¾ k zániku slabší skupiny. Naèe¾ se v dohledu objeví nadskupina CD, a vše se opakuje: kontakt, støet, splynutí èi zánik a tak poøád dál, a¾ je zde dnešní stav, nazvaný ponìkud poplašnì globalizací. Praèlovìk v nás se mu brání a varuje pøed ním, ale jako obvykle neubrání.
Miliardu let trvá na této planetì ¾ivot a po celý ten èas se vyvíjí: od primitivního k slo¾itìjšímu, od nedokonalého k dokonalejšímu. Ve vztahu k lidské spoleènosti se zákon vývoje projevuje sklonem k sluèování do stále obsáhlejších celkù. Èlovìk ovšem bývá zhusta jiného názoru ne¾ jeho Stvoøitel; kdyby bylo po jeho, nespìl by svìt ke globalizaci, nýbr¾ by pravidlem zùstávala izolace. Praèlovìk v nás netou¾í po vyšších vývojových stupních, nýbr¾ po zachování toho, co má a v èem se vyzná. Pøírodním principem je vìèný neklid; pøáním èlovìka je klid, nemìnnost, jistota. Vesmír se však nemíní øídit lidskými pøáními a místo aby èlovìku nadìlil vìèný klid v izolované skupince, staví jej pøed nutnost vzájemné konkurence. Kdybychom se chtìli vyhnout znaènì mlhavému termínu globalizace, mù¾eme mnohem pøesnìji mluvit o zákonité, ze samé existenèní podstaty vyplývající konkurenci lidských skupin, kdekoliv dojde k jejich vzájemnému kontaktu. Konkurence v globalizaèním i v ka¾dém jiném smyslu funguje nezávisle na naší vùli. I kdybychom se ve vztahu k jiným kulturním èi etnickým celkùm zavázali a nejsvìtìjšími pøísahami stvrdili, ¾e si nebudeme vzájemnì konkurovat, budeme pøesto ka¾dým svým poèinem vysílat konkurenèní signály a budeme nuceni reagovat konkurenèní tlak druhé strany. Co je ¾ivotnìjší, hodnotnìjší, dokonalejší, bude napodobováno a nakonec pøevzato; co se v konkurenci neosvìdèí, zaniká.
Vím ovšem, ¾e jsem se právì prohøešil kacíøstvím. Je neslýchané chápat vzájemný kontakt lidských kulturních zpùsobù jako konkurenci, v ní¾ jeden obstojí, druhý podlehne. Flagelantský duch této doby si vymyslel jiný pøístup a nazval jej politickou korektností. Politicky korektní duch ká¾e nevidìt pøirozené rozdíly mezi lidmi a lidskými skupinami, pøedpokládaje místo toho naprostou rovnost nejen základních práv, nýbr¾ i nadání a schopností. A proto¾e není, ba nesmí být nestejných schopností, nemù¾e být ani konkurence, v ní¾ nìkdo vynikne, jiný zaostane. Zaostal-li pøesto, je to v¾dy vinou èíchsi nekalých rejdù. Jeliko¾ korektní myšlení vylouèilo konkurenci, vychází z toho i celá globalizace ne jako pøirozený a logický proud, nýbr¾ jako útr¾kovitá skládanka negativních jevù, nad nimi¾ je mo¾no se rozhoøèovat a hledat zloducha, tahajícího ze zákulisí za nitky. Døív, jak se ještì my starší pamatujeme, slou¾íval k tahání zákulisních nitek zloduch ®id. Asi ¾e se vlivem jistých událostí stal v té roli nepou¾itelným, nastoupil na jeho místo zloduch globalizátor. A proto¾e je dnes vedoucí hospodáøskou, politickou a tudí¾ i globalizaèní mocí svìta Amerika, stalo se módou spatøovat výlupek všeho zlodušství v Amerièanovi. Zloduch je ten, kdo je úspìšný, zloduch je ten, komu je mo¾no závidìt. V tom se, jak vidno, nezmìnilo od èasù Shylockových nic. Dovolte mi, abych ve vší jemnosti, jí¾ je èeština schopna, oznaèil vybírání rozinek špatnosti z globalizaèního koláèe za pitomost.
Ve skuteènosti je velmi dobøe mo¾no mezi lidskými skupinami, jak se vytvoøily v dosavadním prùbìhu globalizace, zjistit nejeden rozdíl. Barva kù¾e, co¾ bývá nejèastìjším pøedmìtem výtek a diskriminaèních obvinìní, je ze všech ještì nejménì postatná. Dùle¾itìjší jsou, jak ji¾ øeèeno, rozlièná nadání a schopnosti, jimi¾ jedna civilizaèní skupina oplývá víc, druhá ménì. Nepøilétly jim z nebes náhodou, nýbr¾ jsou výsledkem tisíciletého formování skupinového charakteru, vyplynuvšího z klimatických i jiných podmínek kmenového sídla. My napøíklad, jak tady sedíme, jsme pøíslušníky civilizaèního okruhu, ponìkud zkratkovitì zvaného Západ. Jsme a zùstaneme jimi, i kdybychom se rozhodli jimi nebýt nebo nad svou západní integritou ohrnovali nosy, jak se také stalo velkou módou tohoto pokryteckého èasu. Jak sami pozorujeme, etnickou pøslušnost lze vymìnit; mù¾eme být Èeši a naši potomci mohou být Holanïané, Nìmci nebo cokoli jiného, ale svou západní kù¾i nesvléknou ani oni, na to je pøíliš pevnì pøirostlá. Proè? S jakým výsledkem?
Existuje nìco jako genetika. Mudrcové marxismu by mìli rádi èlovìka jako beztvarý materiál, jej¾ lze dle libosti a potøeby formovat, ale jak lze z koncù takových snah usoudit, ten recept nefunguje. Jsme z nejménì devadesáti procent tím, co do nás zaseli pradìdeèkové tak dávní, ¾e nejstarší klínopisné tabulky jsou proti tomu ještì hotová avantgarda. Stalo se zhruba po skonèení poslední ledové doby, ¾e do støedo- severo- a západoevropského prostoru pronikly odkudsi od jihovýchodu tlupy dnes u¾ nevystopovatelného etnického pùvodu. Neznámo proè se rozhodly v této krajinì, poznamenané výraznými výkyvy roèních dob, ne¾ivit ani sbìraèstvím, ani lovem, ani nomádským pastevectvím, nýbr¾ primitivním zemìdìlstvím. Bylo to rozhodnutí, je¾ nás poznamenává dodnes. Nebo» lovec èi pastýø vyu¾ívá darù pøírody; kdy¾ je spotøebuje, táhne jinam. Neolitický zemìdìlec chladné klimatické oblasti však musel své ¾ivobytí organizovat. Nepostaral-li se vèas o zásobu potravin, píce a jiných potøeb, nepøe¾il zimu. Byl to krutý pøírodní výbìr, jeho¾ jsme ponìkud zhýèkanými dìdici. Západní èlovìk naprosto není vší dokonalosti výlupek, jsou tu jiní, kteøí ho pøedèí v tìlesné zdatnosti, v schopnosti vytrvalé, svìdomité práce, ba v inteligenci. Ale svým nadáním prozíravé organizace ovládl svìt, nebo mu pøinejmenším vtiskl materiální stránku svého civilizaèního zpùsobu. I ti, kteøí ho mají za køi¾áckého satana a hodlají ho všemi prostøedky znièit, si za tím úèelem nerozpakují poslou¾it západními poèítaèovými systémy, západními zbranìmi, západní dopravní a jinou technikou, ji¾ sice dovedou pøevzít èi napodobit, ne však vytvoøit. Na druhé stranì si však všimnìme, ¾e existuje ještì jedna oblast ¾ivotního zpùsobu, vyplynuvšího z potøeb a nutností zemìdìlce v chladném klimatickém pásmu: je to kruh zemí severovýchodni Asie, Japonsko, Korea, snad i Èína (ale s ní jsem zatím neudìlal osobní zkušenost). Je to nám velmi cizí, tì¾ko pochopitelný svìt, ale pøíbuzný v druhu myšlení, jeho¾ ohniskem je péèe o budoucnost. Jsou prostì kultury, které se starají, co bude zítra. Jiné ¾ijí dneškem a co bude zítra, nad tím zaènou pøemýšlet také a¾ zítra, jak mi sdìlil jeden snìdý pán na š»astných ostrovech tahitských. A jsou i takové, které ani to nesvedou, hledajíce ¾ivotní návod v dávno vyèpìlé minulosti. Mohou se svou útoèností mocensky prosadit, mohou svou rozplozovací zdatností ovládnout v tomto ohledu línìjší Západ, jen jedno jim není a nebude dopøáno: postavit rozvinutìjší existenci na plodech vlastní tvoøivé invence. Ale to u¾ jsem se, tuším, pøíliš odchýlil od tématu globalizace.
That, which ought to be, is the eternal obstacle to the discovery of that which is. To, co by mìlo být, je vìènou pøeká¾kou v objevení toho, co je, øekl kdysi britský státník Ramsay Macculloch, a málokdy byla vyøèena pravdivìjší vìta. Zajisté: vynalézání nových, lepších svìtù je odedávba oblíbenou zábavou mudrlantù, a jen zøídka, pakli vùbec, si kladou otázku, proè je svìt takový, jaký je. Dnes ovšem víme, ¾e z nových, lepších svìtù obvykle nebývá víc ne¾ kataklysmatický prùšvih, proèe¾ jsou s jejich zvìstováním i nejrozjásanìjší vizionáøi opatrní. Místo toho se intelektuálním pøíkazem doby stalo poukazovat zachmuøenì na to, co by mìlo nebýt. Staèí nìkolik dní sledovat v novinách a èasopisech èlánky, zaobírající se tímto tématem, a najdeme výstra¾ného kývání prstem houf, obvykle bez návodu, jak tedy, kdy¾ ne takto. Nebo s návodem tak dìtinským, a¾ to popouzí k trpkému smíchu.
Nejvìtší výbìr toho, co by nemìlo být, najdeme na poli ekologickém. Ekonomický rùst ohro¾uje ¾ivotní prostøedí a globalizace roznáší tento mor po celém svìtì, 
dozvídáme se pøeèasto. S tím se mi jaksi nerýmuje moje osobní zkušenost: kamkoli jsem na svìtì pøišel, nacházel jsem èistý vzduch, vodstva ve stavu aspoò prùhledném, kdy¾ ne køiš»álovém, krajinu pokrytou lesy a v nich rozliènou zvìø a ptactvo nebeské, vesmìs v konèinách na vysokém stupni ekonomického vývoje. Kdo by naproti tomu byl laèen výfukové nedýchatelnosti, tomu doporuèuji napøíklad Bombay ( viz vlevo) nebo Guatemala City. Kdo by chtìl vzhlí¾et k obloze permanentnì zata¾ené ml¾ným oparem, jím¾ v noci nepronikne hvìzdièka, nu¾e, nech» navštíví ji¾nìjší Mexiko (nepravím, ¾e je jediné). Kdo se chce kochat pohledem na krajinu pokrytou jednolitou vrstvou odpadkù, mù¾e se vydat vcelku kamkoli mimo oblast západní civilizace. Kdo ještì nevidìl øeku, v ní¾ neplyne voda, ale jakási hnìdavá marmeládovitá bøeèka, nech» zavítá k barmské Ayerawady. Podobnì je tomu s devastací pùdy, vodních zdrojù i jiných základù lidské existence. Ekonomicky nerozvinuté zemì nejsou ekologickým rájem, jak by mìlo vyplývat z antiglobalistických pouèek, nýbr¾ spíš krchovem. Co je toho pøíèinou… øekl bych, ¾e spíš ne¾ existence aut, letadel a jiných výdobytkù techniky je to neumìní s nimi zacházet. Lhostejnost, vyplývající z názoru, ¾e ¾ijeme dnes, a se znièeným ¾ivotním prostøedím a» se peklují dìtièky. Vykonavatelé vládní moci, nechápající své povìøení jako svìdomitou péèi o svìøenou zemi, nýbr¾ jako zajištìní luxusního ¾ivobytí pro sebe a rozsáhlé pøíbuzenstvo. Na státní systém povýšená korupce, v zárodku dusící jakýkoli pokus o nápravu. Spoléhání na bohatého strýèka: a» pøijede nìjaký Amerièan, Švýcar nebo Japonec s rozvojovou pomocí a postará se. Presti¾ní pachtìní, velící vlastnit sto podvy¾ivených krav, kdy¾ soused jich má devadesát. Ne pøebytek globalizace, ale její nedostatek je pøíèinou ekologického bo¾ího dopuštìní v mnoha zemích tøetího svìta. Kdyby jim Pámbíèek kromì tìch trièek, plastikových sáèkù a kalašnikovù ještì i kousek západního myšlení nadìliti ráèil… Ale toho, jest se obávati, nejspíš nebude.
V té souvislosti mi nedá, abych se neotøel o turismus, jemu¾ bývá pøièítána vina za ekologické, kulturní i jiné zkázy. Nu¾e, spatøíme-li nìkde v nerozvinutém svìtì kousek zemì pìknì upravené, zbavené odpadkù, bývá to kvùli tìm bláznivým cizákùm, kteøí si na takové vìci potrpí. Mù¾eme-li dosud nìkde v tropickém moøi pozorovat neznièené korálové zahrady s dechem beroucí hojností rybího a jiného ¾ivota, je to tam, kde bylo domorodcùm zabránìno rybaøit pomocí dynamitu, vylovit hustými sítìmi všechno jedlé nad velikost sirky, pouštìt do mìlké laguny prasata napást se na mušlích a krabech, a v jiných takových zvycích. Jestli jsme ještì nìkde svìdkem nìjaké tradièní výroby, kmenových tancù a jiných pradávných obyèejù, je to kvùli turistùm; sami pro sebe by se domorodci nenamáhali vyøezávat døevìné masky nebo pálit keramiku s tradièními vzory, kdy¾ si mohou koupit plastikový kbelík èínské výroby. Místo malebného tance v øasnaté suknici jim pak postaèí si zatrsat pøi zvucích rockové muziky z naplno roztoèeného rádia. Jen houš» té turistické globalizace, øekl bych, kdy¾ u¾ ne k udr¾ení ¾ivé zvykové kultury, tedy aspoò její muzeální náhra¾ky.
Jest globalizaci pøièítána k vinì kulturní unifikace a zánik kulturní diverzity, na èem¾ mù¾e nìco být: kdyby býval nepøišel bílý mu¾ s jeho raketami a kulomety, vra¾dili by se národové Jihu dodnes mnohem humánnìji lukem a šípy, pøípadnì si podøezávali krky obsidiánovým no¾em. Rovnì¾ mnohá jiná kulturní diverzita by bezpochyby zùstala zachována. Jenom¾e: je to mo¾né? Mù¾eme se my, pøíslušníci západní civilizace zavøít do ohrady a ani krùèkem se nepøiblí¾it k lidem jiných civilizaèních okruhù, abychom je nìjak negativnì neovlivnili? A kdybychom to i udìlali; chtìli by to vùbec? Myslím, ¾e odpovìï nevìzí v jednostranném sebeobviòování. Není bílý viník a jeho èerná obì», nýbr¾ zodpovìdnost rozdìlená na obì strany. Ve vìèném konkurenèním støetání nìkdo v¾dy pøedává svùj zpùsob a druhý jej pøijímá; ale nepøijal by jej, kdyby v tom pro sebe nevidìl výhodu.
Sypání popele na vlastní hlavu je nejoblíbenìjším intelektuálním sportem tohoto èasu. Není však pytle tak objemného, aby z nìj mohlo být nasypáno dostatek popele za høích kolonialismu. U¾ samotné zámoøské objevy skýtají radikálním kazatelùm vítanou pøíle¾itost k bièování vlastních høbetù… nu, mù¾e být zábavné si pøedstavit napøíklad kastilského krále Fernanda, kterak øíká – Kolumbe, Kolumbe, neplav se do té Ameriky, proto¾e bys ji mohl objevit a zpùsobit tìm hodným lidem tam všelijakou újmu. Újmy se staly, a nemalé; a ¾ádosti omluv a odškodnìní za nì se na dìdice nìkdejších moøeplavcù jen tak hrnou. Kdo by také nechtìl peníze, kdy¾ se rozdávají. Jen¾e co by asi øekl rudý gentleman, jak jsem ho tak mìl pøíle¾itost pozorovat od Kanady k Chile, vyslechnuv nabídku – ano, dobrý mu¾i, poškodili jsme tì a ukradli jsme ti tvá lovištì, pohleï: tady máš svou zemi zpátky, a ¾iv se na ní jako tví hrdí pøedkové, bez auta, bez dolarù, bez fast foodu… Nemám po ruce køiš»álovou kouli, ale tušil bych, ¾e rudý mu¾ by takovou nabídku co nejráznìji odmítl, nebo» ¾ivot dìdù byl mo¾ná svobodný a hrdý, ale nepøedstavitelnì nuzný. Rudý mu¾ nestojí o lovištì, nýbr¾ o finanèní náhradu, aby mohl vést spotøební zpùsob ¾ivota, ale na vyšší úrovni. Ostatnì spotøební zpùsob ¾ivota, konzumní spoleènost, také takové hladké frázièky k vyplachování hubièek, o nich¾ vlastnì nikdo neví, co pøesnì znamenají.
Mnoho popele u¾ bylo spotøebováno v punktu kolonizace. Rozvrat a bída mnohých zejména afrických zemí bývá paušálnì pøièítána tomuto vyhlášenému zlu, nu, není bez zajímavosti, ¾e k nejbìdnìjším zemím tøetího svìta nále¾í napøíklad Etiopie, která a¾ na kratièké italské intermezzo nikdy kolonií nebyla, kde¾to nìkdejší britská kolonie Singapur je nedosti¾ným vzorem poøádku a prosperity. Asi je to zase celé trochu jinak. Koloniální epocha, jako i všechna ostatní globalizace, byla pøedvším pøíle¾itostí. Potlaèila sice domácí vládní systémy kmenových náèelníkù a èarodìjù – s jistou kritickou skepsí je mo¾no øíci, ¾e jich nebyla ¾ádná škoda – zato se koloniím dostalo rozumné veøejné správy, dopravní a jiné struktury, ukonèilo se vìèné krvavé válèení, a i jiné výsledky se daly vidìt. Ovšem pod cizí nadvládou. Domorodým lidem se nevedlo nejhùø, zpravidla lépe ne¾ za dnešní svobody a nezávislosti, ale… a na tom ztroskotává všechna obhajoba koloniální globalizace – bílému mu¾i se vedlo lépe ne¾ tmavému. Dnešek je sti¾en pøedstavou rovnosti jako¾to ideálního stavu. Mají-li se všichni bídnì, je to pøijatelnìjší, ne¾ má-li se jeden slušnì a druhý ještì lépe. Koloniální høích, mám-li se tak kacíøsky vyjádøit, nespoèíval ani tak v tom, ¾e evropské mocnosti ty vzdálené kraje obsadily, jako ¾e je pøed pùl stoletím horempádem a dosti bezohlednì opustily. Evropská demokracie, evropský správní systém, evropské dráhy a silnice… pravda, nechce to jaksi fungovat pod praporem svobody. Dost pozdì a neradi pøicházíme k poznání, ¾e jablùòce se nejlíp daøí v pùdì, z ní¾ vzešla, ¾e pøesazena do afrického buše vydá jen zplanìlý plod. Jinak by snad lidé tìch konèin na sebe nebrali ten køí¾, aby po mìsících útrap a nebezpeèí zùstali viset v drátech pøed Ceutou. Úsek globalizace, zvaný kolonialismem, se v dìjinách opravdu vyjímá podivnì. Ne pro svùj prùbìh, jako spíš pro své konce.
Je øeè o rozvírání nù¾ek mezi bohatým Severem a chudým Jihem. Západu je vyèítáno – toti¾: sami sobì se zalíbením vyèítáme, ¾e nedìláme dost pro odstranìní svìtové chudoby, a notný díl výprasku opìt schytává globalizace. Bylo by v tom ohledu zajímavé znát sumu rozvojové pomoci, co jí bylo za poslední pùlstoletí rozdáno. Bylo by té¾ zajímavé vìdìt, proè, jak se zdá, tím chudoba svìta nikterak nepolevila, spíš jako by jí pøibývalo. Máme pøíklady zemí – nejen rozvojových – jim¾ nevelká finanèní pobídka pomohla k nastartování hospodáøského rozkvìtu; máme mnohem hojnìjší pøíklady tìch, do kterých kdybys miliony horem dolem sypal, z bídy je to nevytrhne, leda ¾e si páni generálové nakoupí tankù a prýmkù na èepici. Pravdìpodobnì ¾e nefunguje sám prncip almu¾ny. Ve všech velkých nábo¾enstvích je zakotven pøíkaz pomoci chudým; kdyby se spoèítaly veškeré almu¾ny a milosrdné dárky od poèátku psaných dìjin, dala by se za nì veškerá Zemì pokrýt zlatem do výše lokte. Pøesto je chudoba úkaz trvanlivìjší ne¾ helvitská víra. Naskýtá se otázka, zda vùbec mù¾e nìkomu být pomo¾eno zvenèí; nemusí-li ka¾dá pomoc vzejít z vlastní snahy a schopnosti. Co¾ u¾ dnes zèásti víme a øíkáme, ¾e lepší ne¾ dát chudému rybu je nauèit ho ryby lovit. Bohu¾el i to je sotva pùl pravdy; ta druhá a truchlivìjší pùle zní, ¾e kdo je schopen lovit ryby, není tøeba ho to uèit, proto¾e to vìtšinou umí u¾ dávno sám. Musíme si asi zvykat na pomyšlení, ¾e nù¾ky chudoby se nerozvírají ani náhodou, ani èísi záludnou lstí, ale opravdu v dùsledku globalizace, jejím¾ stì¾ejním zákonem je konkurence ¾ivotních zpùsobù. Byl bych velmi rád, kdyby mì budoucnost usvìdèila z omylu, ale bojím se, ¾e neusvìdèí.
Mohutného výprasku se z úst kritikù globalizace dostává nadnárodním korporacím s neustále rostoucí globální mocí, jak to definuje jeden moudrý èlánek, co ho mám právì pøi ruce. Zatlaèování spoleènosti do stavu, kdy bude ovládána institucemi, tvrdí se v nìm také. Rovnì¾ ¾e globalizace je nedemokratická, proto¾e si její grémia nevolíme. Nu, zkouším si zrníèko tìch idejí rozkousat, a abych tak øekl, nechutná mi nejhùø. Èítám èeské noviny, pozoruji ten bohapustý galimatyáš v naší staré vlasti, a øíkám si, jestli by se opravdu stala taková škoda, kdyby tam místo pana Paroubka vládl tøeba nadnárodní koncern Shell. Aspoò by se choval hospodárnì a ne jako z øetìzu utr¾ený rozmaøilec. Globalizátorská grémia si sice nevolíme, pravda, ale abych zahovoøil slovy fórku ze sovìtských èasù, takich primìrov v prirodì mnogo: poèasí napøíklad si také demokraticky nevolíme, tøeba¾e jsme kdysi hodlávali porouèet vìtru dešti. Stejnì jako vítr a déš», i globalizace je jev pøírodní, jemu¾ jest tì¾ko porouèeti. Radìji se starejme, aby nám fungoval ten díl demokracie, na ni¾ máme svùj obèanský vliv; to bude u¾iteènìjší ne¾ se rozhoøèovat nad volitelností pánù od Shellu.
S tím souvisí náøky nad poklesem významu národního státu, jak je mù¾eme slyšet nejen od odpùrcù globalizace, ale napøíklad i od našeho drahého prezidenta Klause. Vìru ¾e jim rozumím: za ohrádkou zposvátnìlého státu se dá ledacos provádìt, co by nesneslo svìtlo zglobalizovaného svìta. Jsem toho náhledu, ¾e bez velmi mnoha státù by se lidstvo dobøe obešlo, jiných by byla jen malá škoda, a tìm, jich¾ by škoda byla, ¾ádná globalizace na úctì ani prosperitì neubere. Èím¾ bych zakonèil tuto ponìkud praštìnou èást tématu.
A mohl bych tak pokraèovat ještì dál, ale u¾ toho nechám, proto¾e špatností globalizace je velká síla a všechny bych je ve vymezeném èase prohovoøit nestaèil. Tak¾e, abych udìlal pøedbì¾né shrnutí: víme u¾, co všechno je globalizaci vytýkáno a co všechno by mìlo nebýt. Otázka zní, co by tedy dle náhledu osvícených hlav být mìlo. Jeden návrh mám pøed sebou na papíøe a jeho jméno zní deglobalizace. Z èeho by mìla pozùstávat… inu, z nejrozliènìjších dobrovolných uskrovnìní. Produkce a spotøeba se má soustøedit do nevelkých regionù, aby se tøeba máslo nevozilo z jednoho konce Evropy na druhý, kdy¾ staèí produkt místních kravièek. Veškerý vývoz se má omezit, ne-li potlaèit. Jak toho má být v praxi dosa¾eno… stojí za to ocitovat pøíslušnou pasá¾: ekonomický regionalismus nesmí být pohánìn zákonitostmi volného trhu, ale vy¾aduje polo uzavøené a tedy chránìné místní trhy. Co míní tou polo uzavøeností, autor neupøesòuje.
Co¾ snad staèí jako ilustrace. Návod na deglobalizaci nezná v zásadì jinou provádìcí metodu, ne¾ jakou nám nabízeli i jiní proroci svìtlých zítøkù a poka¾dé s ní dospìli k tému¾: k štìstí na komando, k idyle pod erárním dohledem, a kdyby se nìkomu zachtìlo z ní vyboèit, tumáš po palici, aby sis nevyskakoval. Jeliko¾ se i velké a slavné ideje rodí z osobních a èasto egoistických hnutí mozku, mù¾eme uhodnout, oè jde hlasatelùm deglobalizace: o moc. O moc nad námi høíšnými, aby nás mohli komandovat, tohleto spotøebovávat budeš, tamto nebudeš. Lidé prý jsou v takové malé, do sebe uzavøené regionální spoleènosti k sobì pozornìjší a solidárnìjší, ale s tím se mi nechce souhlasit. Mám svou zkušenost s erárnì stanoveným uskrovnìním a ta mi øíká, ¾e spíš ne¾ pozornost a solidaritu plodí závist. A papalášskou kastu vyvolených, jich¾ se ovšem ¾ádná omezení netýkají. Jiná zkušenost praví, ¾e umìlý nedostatek nevede k šetrnému nakládání zdroji, nýbr¾ k plýtvání. Ale to by asi kazatelé takových pøedstav museli nìjaký èas ¾ít v jejich uskuteènìném ideálu.
Ono je nakonec všechno velice lidské. Páku k vychýlení zemské osy, platný návod k pøedìlání pøírodních mechanismù ještì nevynalezl ¾ádný reformátor, mù¾eme jen konat v souzvuku s tím, co vznikalo miliony let, nebo ztroskotat. Dìjiny nás zavedly do etapy, jí¾ bylo dáno jméno globalizace. Je v ní skryta, jako ostatnì ve všech etapách pøedchozích a pravdìpodobnì i následujících, nejedna obtí¾ a patálie, lecjaký rébus k nesnadnému rozluštìní, jako¾ i mnohý bolestivý zvrat a v našem lidském pojetí nespravedlnost. Mù¾eme se pokoušet o jejich zmírnìní, proto¾e odstranìní není v naší moci. Chceme-li dosáhnout nìèeho víc ne¾ hluèného plesknutí do vody, vìzme, ¾e cesta vede v¾dy jen rozvíjením toho, k èemu u¾ vývoj dospìl; nestalo se to nazdaøbùh ani omylem, ale vnitøní nesmírnì komplikovanou logikou. Mù¾eme zdokonalovat, neúsporné nahradit úspornìjším, nevýkonné výkonnìjším, nesnesitelné snesitelnìjším. Cest zpátky do idyly ale není. Ani idyl není a nikdy nebylo. Co se nespravedlivostí a nerovností svìta týèe, mù¾eme se sna¾it o jejich zmírnìní, pokud nám síly a prostøedky staèí. Ale musíme vìdìt, ¾e nejsou neomezené a ¾e jim jsou dány hranice, pøekroèitelné jen za pøedpokladu vyøazení z funkce zákonù pøírody a vesmíru.
Dost mo¾ná jsem touto úvahou ve všem nevyhovìl vašemu oèekávání a ani já jsem nevyslovil všechno, co a jak bych chtìl. Mnohý z vás se mnou ze srdce nesouhlasil, mnohého jsem asi svými vývody naštval èi pobouøil. Poèítal jsem s tím; kdybych mìl øíkat jen to, s èím ka¾dý souhlasí, nemohl bych vám nabídnout víc ne¾ sbírku povrchností. Jsem hotov pøijmout nesouhlasný názor a pouèit se z nìj; jsem vdìèen za ka¾dý podnìt z úhlu, z nìj¾ mì ještì nenapadlo na vìc pohledìt. Jen prosím, a¾ se spolu budeme hádat: vynechejme z diskuze fráze. Povinné plytkosti, jak je vy¾aduje konvence tohoto èasu, davšího si do štítu politickou korektnost. Pamatujeme všichni èas, který se bez nich obešel, a pøijde èas, který je odvane. Vìèné pravdy zavánìjí smìšností.
Ludìk Frýbort
Pozn. redakce: Pøednáška, pøednesená na letošním symposiu Èechù a Slovákù v Nizozemí
