Paní Yvonne Pøenosilová
Pøed nìkolika dny uplynul rok od smrti zpìvaèky Yvonne Pøenosilové, dámy s krásným hlasem a slo¾itým ¾ivotním osudem.
Ráda bych ji pøipomnìla rozhovorem, který jsme spolu vedly v roce 2016 pro èasopis Doba seniorù. Jsem hrdá, ¾e jsem se s ní mohla seznámit a je mi líto, ¾e její ¾ivot skonèil…
Lidé milují mé staré pecky…
Hlas jak zvon… Vtipná paní se smyslem pro ironii a sarkasmus… Skvostný výkon… Neskuteèný drive… I po tolika letech vynikající pìvecká forma… to jsou jen krátké úryvky z reakcí posluchaèù. Pøesto¾e v dlouhém období emigrace její zpìv umlkl, diváci na ni nezapomnìli. Na koncertech v roce 1989 jí pøipravili uvítání, které jí- jak øíká- vehnalo slzy do oèí. Man¾elství s nìmeckým advokátem tak úplnì nevyšlo, ale syn Maxmilián, který se jí v roce 1979 narodil, je nejvìtším štìstím jejího ¾ivota. Paní Yvonne Pøenosilová.
Kdy jste si poprvé uvìdomila, ¾e máte nádherný hlas, ¾e se chcete zpìvu vìnovat? A co tomu øíkali vaši rodièe?
Rodièe mi ve zpìvu nebránili, lásku k hudbì jsem asi zdìdila. Táta hrál na klavír, strýc na housle, u nás doma probíhaly pravidelné hudební dýchánky, na kterých jsem musela tanèit… Táta mìl zvuèný baryton, krásnì zpíval spirituály èi písnièky z Osvobozeného divadla, moc ráda jsem ho poslouchala. Pøesto¾e jsem zpívala úplnì jiný styl ne¾ oni, nebránili mi, nechali mi volnou ruku. Nádherný hlas jsem nemìla, spíš asi osobitý, výrazný... Poprvé jsem si to uvìdomila, a¾ kdy¾ jsem s Olympicem vystupovala v pásmu Ondráš podotýká – dodnes se píše, ¾e tenhle poøad byl startem historie èeského rocku. Úspìch na premiéøe byl neuvìøitelný. Bylo mi tenkrát 16 let.
Pøedtím jste nikdy nezpívala?
Jako „slušné dítì“ jsem chodila na klavír, na tenis, do baletu. Na míèové hry jsem nikdy nebyla, do míèku jsem se netrefila, tak jsem si tam na tréninku vyzpìvovala a hulákala. Jednou za mnou pøišel nìjaký pán, který mì ujistil, ¾e díru do svìta v tenisu nejspíš neudìlám, ale ¾e mì slyšel a nabízí mi spolupráci s hudební skupinou, kterou na tenise zalo¾ili a která zpívá písnièky Kuèerovcù. Kývla jsem.
Vy jste se poprvé pøedstavila ve filmu Konkurs…
To byl takový podfuk Miloše Formana, který potøeboval materiál pro svùj film. Vyšel inzerát, ¾e se chystá konkurs na zpìvaèku do Semaforu. Pøihlásilo se samozøejmì mnoho dìvèat, já mezi nimi. Tajnì nás natáèeli skrytou kamerou. Zpívala jsem tam španìlskou píseò Malagueòa repertoáru Kuèerovcù. Díky tomu, ¾e jsem se svým zpìvem vymykala, jsem byla pozvána na opravdický konkurs právì do Ondráše. Uspìla jsem.
Rozhodla jste se tenkrát, ¾e se stanete zpìvaèkou?
Na to jsem vùbec nepomýšlela. Chodila jsem do gymnázia a mìla jsem jiné plány. Málokdo mi dodnes vìøí, ¾e kdy¾ jsem v emigraci dvacet let vùbec nezpívala, opravdu mi to nevadilo. Nebrala jsem to jako své poslání, neupínala jsem se na to. Baví mì archeologie, tenkrát jsem si pøála „vyhrabat“ nìjakého nového Tutanchamona, to byl mùj sen…
Hrála jste s Olympicem, pozdìji v Apollu, jaké to bylo?
Šedesátá léta byla dobou divadel malých forem. S Olympicem a poøadem Ondráš jsme byli hosté Semaforu. Pak ale pøišli bratøi Štaidlové a Karel Gott, ¾e zakládají Apollo. Nijak jsem se nerozmýšlela, rozhodla jsem se ihned a šla jsem s nimi. Byla jsem v té nejlepší spoleènosti- Gott, Hála, Filipovská… Zpívala jsem od svých patnácti, v jedenadvaceti jsem utekla – moc èasu jsem nemìla, ale stihla jsem toho docela dost. Své nejvìtší hity jsem nazpívala právì v dobì Apolla. Byla jsem tam š»astná.
Byla jste mladá, úspìšná, bezstarostná. Co z té doby vám utkvìlo ve vzpomínkách?
Moji rodièe byli konzervativní, chtìli mì stále hlídat, „páni muzikanti“ nemìli nejlepší povìst. A tak maminka v¾dycky nìkoho poprosila, aby na mì dával na zájezdech pozor- nejèastìji o málo starší Pavlínku (Filipovskou) nebo Evèu (Pilarovou). Byla to krásná doba, krásná léta, co my jsme za¾ily legrace… Obì na to vzpomínají i v kní¾kách, které vydaly.
Která z vašich písní byla ta první, která vás proslavila?
Roò slzy, dodnes asi má nejúspìšnìjší. To bylo ještì s Olympicem. A patøí k tomu úsmìvná historka. Karel Mareš, který mì slyšel ve filmu Konkurs zpívat Malagueòu, mi napsal píseò španìlského typu Espado, jiná zpìvaèka mìla zpívat Roò slzy, tenkrát ještì v angliètinì. A my jsme se spolu domluvily, ¾e si písnièky vymìníme. O pana Mareše se pokoušel infarkt. Ale náhoda „je blbec“- byla to pecka, š»astný start mé pìvecké kariéry. V originále ji zpívala Brenda Lee, od té doby má mùj velký obdiv dodnes. Neznám její písnièku, která by se mi nelíbila, všechny jsou skvìlé.
A potom pøišel srpen roku 1968, který ukonèil- pøerušil vaši kariéru. Jak moc tì¾ké bylo rozhodnout se k emigraci?
Nebylo to vùbec tì¾ké. Mìla jsem velký strach. Byla jsem mezi signatáøi, podepsanými pod èlánkem „Dva tisíce slov“, od jara jsem za¾ívala opravdový telefonický psychoteror – my tì zabijem, my tì utluèem… Kdy¾ pøišli Rusové, musela jsem zmizet. Dokud zùstal rozhlas v èeských rukou, vyzýval, ¾e signatáøi nemají spát doma, tak¾e jsem byla ten týden ka¾dou noc jinde. Utekla jsem 27. srpna, šlo mi o ¾ivot a nedalo se to vydr¾et. Bylo mi 21 let.
Mìla jste nìjaký vztah, lásku, od které jste musela utíkat?
Nemìla. V¾dycky, kdy¾ se chtìl ke mnì nìkdo více pøiblí¾it, trápilo mì, jestli ho opravdu zajímám já, nebo jen mé jméno. V emigraci paradoxnì pomohlo mému sebevìdomí, ¾e mì nikdo nezná, tak¾e jsem to byla jen já. Nejprve jsem byla u pøíbuzných v Rakousku, pak nìjaký èas v Itálii a posléze i v Anglii. Za pár týdnù za mnou pøijeli i rodièe, pøestìhovali jsme se do Mnichova, táta tam našel práci, našli jsme si byt a ¾ili jsme všichni spolu.
V Nìmecku jste pracovala ve zcela civilní profesi, ne¾ jste se stala redaktorkou Svobodné Evropy, byla jste pozemní letuškou u anglické letecké spoleènosti. Jak jste se k té práci dostala?
Hledala jsem, co bych mohla dìlat, a pøátelé mi poradili, a» zkusím letištì. A tak jsem zavolala do jisté letecké spoleènosti a drze jsem prohlásila, ¾e jsem slyšela, ¾e nìkoho hledají. A oni fakt hledali… Pozvali mì druhý den na pohovor, který spoèíval v tom, ¾e jsme si povídali s anglickým øeditelem, no a tøetí den jsem nastoupila.
Jak se vám podaøilo tak perfektnì zvládnout cizí jazyky?
Moje maminka pocházela z Rakouska, tatínek ji pøivezl do Prahy v roce 1946. Tenkrát nebylo radno mluvit nìmecky, a tak se u nás doma mluvilo anglicky. Od dìtství jsem mluvila èesky, nìmecky i anglicky tak nìjak pøirozenì, bez uèení. A pozdìji se mi to hodilo. Mìla jsem proti ostatním emigrantùm, kteøí se museli s jazykovou bariérou vyrovnávat, velkou výhodu. Pracovat jako letuška mì moc bavilo. Bylo nás asi tøicet dívek z celého svìta, pøíliš penìz jsme sice nevydìlávaly, ale mìly jsme zadarmo letenky, tak¾e jsme mohly cestovat, a to se nám líbilo.
Vìdìly o vás kolegynì, ¾e jste zpìvaèka?
Nevìdìly, nemluvila jsem o tom. Byla to pro mì uzavøená kapitola. Nevìøila jsem, ¾e Rusové brzy odejdou, jako nìkteøí, kteøí èekali den za dnem… Smíøila jsem se s tím, ¾e v Nìmecku zùstanu, ¾e u¾ nikdy zpívat nebudu. Zaèínala jsem nový ¾ivot, Bavorsko jsem zaèala pova¾ovat za svùj druhý domov.
Pozdìji jste se stala redaktorkou Svobodné Evropy. Jak k tomu došlo?
Zamìstnankyní Svobodné Evropy jsem nebyla, pouze jsem externì spolupracovala. Bylo mi velkou ctí setkávat se tam s lidmi, kteøí co jméno, to ú¾asná osobnost. Nejprve jsem pro poøad Panorama dìlávala rozhovory ze svých cest po svìtì, a kdy¾ jsem jednou na chodbì potkala Karla Kryla, nabídl mi vysílání country muziky. Bylo to pro mì nové, zajímavé, takové první setkání s rozhlasovou prací. V rozhlase, i kdy¾ jiném, pracuji vlastnì dodnes.
Kdy jste poprvé zase zazpívala u nás doma?
Bylo to hned v prosinci roku 1989. Eva Pilarová mì pozvala na koncert do Lucerny, kde jsme zpívali tøi- ona, já a Karel Gott. Výtì¾ek šel na Obèanské fórum, na studenty. Aplaus byl tak ohromný, myslela jsem, ¾e na tom jevišti umøu. Bylo to ú¾asné, po jednadvaceti letech… Lidé mì vítali, znali texty mých písnièek, zpívali se mnou.
V èem byla Praha pro vás po návratu jiná?
Kdy¾ jsem odjí¾dìla, bylo to období velké euforie, národ dr¾el pospolu- tak to v dobách zlých bývá. Okupace se dotkla ka¾dého a lidé k sobì mìli najednou blí¾. Kdy¾ jsem se vracela, tak to byla také euforie- tentokrát pozitivní. Nadšení, emoce, radost. Národ se semknul- bohu¾el jen nakrátko, to je ¾ivot.
Kdy jste se cítila být definitivnì doma?
Zpoèátku jsem dojí¾dìla, natrvalo jsem se vrátila v roce 1994. Zvykla jsem si tu rychle, ale úplnì doma tu nejsem dodnes. To je údìl nás, které doba semlela, kteøí jsme ¾ili v emigraci a vrátili jsme se po velmi dlouhé dobì.
Zpívala jste synovi èeské písnièky?
Max se nikdy nenauèil èesky ani anglicky, nechtìl, bránil se tomu. Mé písnièky neznal, on vùbec nevìdìl, ¾e jsem bývala zpìvaèkou. Doma jsme o tom nemluvili, man¾el byl advokát, mì poznal jako letušku, ¾e jsem zpívala, jsme neøešili. Kdy¾ jsem se vracela z Nìmecka, syn se mnou odmítl jet. Zùstal ¾ít u svého otce, s ním¾ jsme tenkrát u¾ byli rozvedeni. Moc mì to mrzelo a bylo mi to líto, tahat násilím jsem ho ale nechtìla. Kdy¾ pøijel na koncert do Lucerny a vidìl ty ovace, byl pøekvapený, dojatý a pyšný.
Zaèala jste pravidelnì koncertovat, nebo zpíváte jen pøíle¾itostnì?
Opravdu jen obèas, kdy¾ jsem hostem nìjakého moderátora. Více ne¾ dvacet let pauzy je u¾ hodnì dlouhá doba a já trpím úplnì nièivou trémou. U¾ nìkolik let hraju v Divadle Hybernia v muzikálu Hello Dolly, hrála jsem i Je¾ibabu v muzikálu Rusalka. To jsou vìci, které mì baví. Nové písnièky jsem odmítla nazpívat, lidé stejnì chtìjí jen staré hity. Kamkoliv pøijdu, nesmí chybìt Roò slzy, Boty proti lásce, Tak prázdná èi Zimní království, jinak by byli posluchaèi zklamaní.
Co vám dìlá nejvìtší radost? Na co se nejvíc tìšíte?
Radost mám z ohlasù právì na mùj rozhlasový poøad, jejich proèítání je balzámem na duši. Na všechny odpovídám, buï sama písemnì, nebo s pomocí svého spolupracovníka, kterému diktuji odpovìdi, a on je pøepisuje do mailu. Tìším se do Bavor, a¾ pojedu za klukem. To je pro mì nádherná dovolená, kdy¾ na sebe máme èas a mù¾eme si vyprávìt. Vloni jsme spolu byli na Lanzarote. Mým nejvìtším pøáním je, aby se mu dobøe daøilo a byl š»astný.
Paní Pøenosilová, mohu vás poprosit o nìjaký vzkaz pro naše ètenáøe?
Kdy¾ pøijedu do Bavorska, vidím kolem sebe mnoho seniorù, kteøí se radují ze ¾ivota. U nás vidím hodnì zamraèených tváøí- vím, kdy¾ pøijdou choroby, je to krušné, ale sna¾me se radovat i z malièkostí. Dùvodù sice moc není, ale mìjme víc optimismu, smìjme se alespoò sami pro sebe.
Foto: archiv Yvonne Pøenosilové
Eva Procházková
