Síla slova, Slavomír Ravik „Já jsem“ (5)
Ne náhodou patøí právì toto úsloví k pøevratným okam¾ikùm biblických událostí. Bùh s Abrahamem uzavíral velkou starozákonní smlouvu se slovy: „Já jsem, a to je má smlouva s tebou…“ Obdobného oslovení se dostalo ji¾ dávno pøedtím Moj¾íšovi. Bùh jej oslovil z hoøícího keøe stejným jazykem a slovosledem – „Já jsem Bùh tvého otce“ (Ex 3,6). Zvídaví poutníci byli ovšem na Jeho Výsost velice zvìdaví, avšak touto formulí se dovídali, ¾e se jim Bùh pøedstavuje slovy dostateènì výmluvnými. Jsem. Co¾ je zásadní sdìlení, o nìm¾ netøeba filozofovat. Prostì „jsem“. Nepøemítej, dr¾ se mých pokynù a jak se dozvìdìl Moj¾íš: „napiš si tato slova, nebo» podle tìchto slov uzavírám s tebou a s Izraelem smlouvu…“ (Ex 34,27) Jen ten, koho Bùh doopravdy oslovil, pochopil Moj¾íše, Abrahama, proroky i svatého Jana, který v polospánku zøel výjevy apokalyptické vize. Ten také ví, ¾e na svìtì plném zázrakù je všechno mo¾né a dokonce pochopitelné (i kdy¾ v podstatì nesdìlitelné).
Touto prezentací se ostatnì zapsal do evangelií i Je¾íš. Pøi Poslední veèeøi, nìjakých dvacet hodin pøed vlastní úzkostí, pøibíjením na køí¾ a smrtí oslovil své uèedníky prohlášením: „Já jsem cesta, pravda a ¾ivot“. Ji¾ døíve se hovoøívalo o slovu, o dobrém pastýøi, ¾ivé vodì a svìtle èi vzkøíšení. Je¾íš pøi veèeøi pospíchal jako otec, který se louèí pøed dalekou cestou s milovanou rodinou. Pøipomínal, na co by nemìli jeho uèedníci zapomenout. Pøedpovìdìl jim, ¾e pùjdou jednou jeho cestou, tedy køi¾ováním a týráním. I kdy¾, jak dodal, proto¾e èasu bylo málo, „mìl bych vám ještì mnoho co øíci, ale teï byste to nemohli unést.“ Co¾ je tajemství našich vlastních osudù, nebo» Bùh, který nás seslal na krátkou slu¾ební cestu na Zem, je šetrný. Èlovìk, který spìje k finále vlastního ¾ivota a ohlédne-li se zpìt, na roli, kterou kráèel, nejspíše pøizná, ¾e dozvìdìt se v šesti, deseti letech, ba i pozdìji o útrapách, které bude muset absolvovat, by se nejspíše zhroutil.
A tedy bude na místì se zmínit o „¾ivotì“, kterým se pøedstavil sám Je¾íš v citaci o cestì a pravdì, které se ¾ivotem tvoøí logický celek. Této prostinké vìtì ovšem ne ka¾dý ètenáø naší doby porozumí. U¾ proto, ¾e náš èas pojmu „¾ivot“ rozumí jinak ne¾ Kristus a jeho ¾áci. Pøespøílišné lpìní na bezprostøedních hmotných zájmech nám toti¾ do znaèné míry zú¾ilo zorný úhel. A tak v ¾ivotì sledujeme èasto nejspíše jen oblouk, který se klene mezi narozením a smrtí, a tedy se sna¾íme délku tohoto oblouku ne plnì pro¾ít, ale sám ¾ivotní oblouk co nejvíce v lákavém blahobytu protáhnout. Tedy sloveso „¾ít“ èasto nahrazujeme obdobným slovem „pøe¾ívat“ co¾ není, jak je patrno, jedno a toté¾.
Tak se nám fyzický ¾ivot stal vším – a v tì¾kých ¾ivotních zkouškách našinec rád staví na první místo prosté pøe¾ívání. A v tomto ¾ivoøení bez hodnot se èlovìk nauèil ohýbat záda, pøizpùsobovat se okolnostem, prostì pøezimovat – pokud mo¾ná v nejvìtším pohodlí. Kristus mìl pøirozenì svobodu volby, jako ka¾dý z nás. Mohl dát pøednost ¾ivotu, jak ho chápeme my. Jestli¾e tak neuèinil, stalo se tak proto, ¾e sám nejlépe vìdìl, ¾e se pøed námi rýsuje širší, by» na první pohled neviditelný horizont vìènosti. A tedy èlovìk, který chce zùstat vìrný sobì a vlastnímu údìlu èi poslání, nemù¾e ne¾ ¾ít na úrovni svých mo¾ností. Jakékoli sní¾ení hodnoty lidské úèasti ve svìtì, jakýkoli pokles lidských snah pod práh našich potencí, je zároveò zpronevìøením se lidskému údìlu, a dokonce sní¾ením naší vlastní dùstojnosti. Podíváme-li se tedy na ¾ivot Kristùv z tohoto úhlu pohledu, zjistíme, ¾e našinec, který chce následovat kroky této velké bytosti, musí v prvé øadì investovat do ¾ivota hodnoty, které v nás nemohou zemøít. Podaøí-li se nám to, najde se jistì dost bli¾ních, kteøí nebudou slepí a budou v našich kladech hledat pøíklad – a v opakování, a tedy v násobení lepších stránek našeho sna¾ení, je ji¾ poèátek, první krùèek k naší skuteèné nesmrtelnosti.
Pøedkládá: Olga Janíèková
Ilustrace internet: „citace evangelia“
