Období raka
Vím, ¾e v ¾ivotì ka¾dého èlovìka nastane období Raka, období, v nìm¾ se vrací po vrcholcích svých dnù.
Ulice se v pozdním odpoledni náhle ponoøila do nezvyklého ticha, pøipomíná staré kamenné mìsto, ve kterém pøestal pulsovat ¾ivot. Jdu nazdaøbùh, hodinu, dvì, nevím. U Belvederu zaèínají rozsvìcovat poulièní lampy. Loudám se kolem Jízdárny k hradnímu nádvoøí. Slyším vodotrysk, ustavièný kolobìh vody v kamení. Za mnou pøicházejí dva turisté a ¾ena v cihlovì èervených šatech. Kráèím s nimi k Zámeckým schodùm, kde mì zaskoèí milióny svìtel, dech teplého odpoèívajícího zvíøete. Ka¾dé okno má své tajemství, své milence, svou touhu, svou radost, své nejbli¾ší, jen tuláci jako já šlapou ulicí sami. U první telefonní budky sejmu sluchátko z vidlice. Cinknutí vhozené mince a zavrèení èíselníku mì probouzí do skuteènosti.
Zavìšuji.
Volám zbyteènì brzo.
Na Pìtikostelním námìstí kvetou lípy. Jejich vùnì mì provází do temných prùchodù, vystupuje se mnou po strmých schodech ke Zlaté studni. Terasa je obsazena, hosté se tísní na malém prostoru pøímo pod Hradem, a tísní se rádi, nebo» kdo vymyslel Zlatou studni, mìl smysl pro krásu.
Jdu k baru, piji koòak a ¾ádám vrchního o místo. Vrchní se dovolává mé trpìlivosti a za chvíli pak s profesionální úklonou èeká, a¾ se posadím ke dvojici u stolku v rohu. Mrknu po sklenicích a typuji: gruziòák. Objednávám si láhev èerveného a teprve teï zaèínám vnímat jednotvárný, nezøetelný šum, øeè terasy. ®ádná akustika, jen bezedná tmavomodrá klenba znamenaná elektrickými ¾árovkami. Pùsobivé prostøedí pro mùj dialog s Kristýnou.
Minuty ubíhají, a já nemohu podniknout nic, ne¾ je protloukat u vzpomínek.
Sedí naproti mne, pohrává si se sklenicí. Svìtlo lamp jí po vlasech maluje kovovou barvou a celou ji promìòuje v bytost záhadnou a nì¾nou.
Kristýno, zbyteènì ¾árlíš na moje myšlenky. A¾ projdeš obdobím Raka - a¾ se za nìkolik let ve vzpomínkách vrátíš -, poèmáráš všechny své nynìjší výmysly. Proto se tì nikdy nezeptám, jako se ptáváš ty mne: "Na co teï myslíš?"
Pozoruji tì pod horskými masívy Tater, na pokraji ticha si navíjíš na prsty zlatou nit paprskù, zastiòuješ si oèi sluneèními brýlemi. Po špièkách odcházím k pøístavišti lodìk a pomalými zábìry vesel se chci nenápadnì vyprostit z tvých sítí. Všechny ¾eny vstupující do vody však mají tvou podobu a jejich opálené pa¾e se vynoøují jak zlaté ploutve cizokrajných ryb. Opájím se volností a¾ do vteøiny, kdy tì poznávám, kdy všechno strne, a já klopýtám pøes vyvrácené stromy, utíkám vzhùru strání k tvým udiveným oèím a nechápu, proè se nyní nezeptáš: "Na co teï myslíš?" Ale ty bys stejnì nevìøila, ¾e mám o tebe strach, nevìøila bys...
"Hele, kamaráde, mù¾eš nás chvíli poslouchat?" pøerušil mùj vnitøní monolog chlapík u stolu.
"Ale jo," souhlasil jsem.
"Máme trable," zaèal a kývl smìrem k partnerce.
Trable. Jako Kristýna. Ostøí samoty se jí plou¾ilo po zápìstích, kdy¾ city odplouvaly na støepinách domova, kdy¾ se hroutil svìt jejích jistot a ona tomu nemohla zabránit. Marnì køièela: "Nesmíte se dát rozvést! To je vám jedno, ¾e trpím?" Teplá voda a studenì bílé kachlíky, stìny vytapetované ¾iletkami. A všude ticho, všude. Ne, Kristýno, to nesmíš! Polo¾ si slunce do oèí, abys nevidìla rozkvétat bolehlav. Nìkdo tì bude mít rád, na všechno zapomeneš. Hledej vodu Léthé. A ¾ivou vodu hledej. Lásku.
"Ona je osm let vdaná a já se pozítøí ¾ením," svìøoval se mùj protìjšek. "Celý veèer mi to vyèítá. No chápeš to?"
Podíval jsem se na ni. Hledìla mi do oèí. ®ádná mimoøádná krasavice.
"My jsme se ale celou tu dobu mìli rádi," bránila se. "Osm let na mì èekal, teï to najednou zabalil a chce se ¾enit."
"Osm let je dlouhá doba," plácl jsem.
Dlouhá jak deštivý den na Petøínì. A já v nìm se zimomøivou nadìji, ¾e zahlédnu mezi stromy Kristýnin kvìtovaný deštník. To jsem ještì nevìdìl, ¾e Kristýna pro nás bude chtít zastavit sluneèní hodiny.
"Všeho mám po krk," dodala unavenì a sklopila oèi. "Jediný, co bych chtìla, je bejt kovbojem."
"Proè právì kovbojem?"
"Byla bych volná, slunce bych mìla místo budíku a konì za vìrnýho pøítele. Nepotøebovala bych ¾ádný šminky, ¾ádnou pøetváøku, neslyšela bych ¾ádný kecy o svatbì."
Kecy o lásce. Kristýno, u¾ pøes týden se odhodlávám napsat ti pár slov, takových slov, která neunese telefonní linka. Tvrdošíjnì taky na tebe èekám, le¾ím v posteli a celé hodiny èmárám souøadnice po okraji papíru - a nic. Asi ani dopis ta slova neunese.
"Se svou figurou mù¾eš dìlat manekýnu," utìšoval ji její spoleèník, "a budeš mít za hodinu víc penìz ne¾ já za celý den."
"Kašlu na prachy, já chci bejt jedinì kovbojem."
Tak jsme si pøipili na kovboje, na volnost, na širé plánì, zkrátka na všechno, co by èlovìk mohl mít, kdyby nedával pøednost pohodlí a šminkám.
Remorkéry jak šicí stroje štepují støíbrný pruh Vltavy. Pode mnou ubíhá voda, klidný, mocný proud. Chtìl bych se jím nechat unášet do kraje èerstvì poseèených luk. Lehnout si do trávy, nemyslet na nic, podepøít v dlani stín støapaté pampelišky, snít o rozvíjení sluneènic. A tam si pak postavit velikou køehkou konstrukci z tìch nejprùzraènìjších krystalù, chodit okolo té stavby a bát se jí dotknout, aby se nezøítila.
Je pøíjemné sedìt veèer u sklenièky vína, pod sebou horce oddychující mìsto. Ménì pøíjemné je být pøi tom, kdy¾ lidé mají trable, o nì¾ se chtìjí za ka¾dou cenu s nìkým rozdìlit. Jen rozdìlit, nic víc: kdybych jim radil cokoliv, ani by to neposlouchali.
Pøed jedenáctou všichni platili a odcházeli. Naposled my tøi. ®ena stáhla s opìradla bílou lehouèkou bundu s nápisem coca-cola. "Tahle noc je hotový Maroko. A spánek nás nepøítel. I èas je na opaèné stranì. Všechno se proti nám spiklo."
"Jedeme dál," rozhodl její partner. Polo¾il mi ruku na rameno. !Jdeš s námi. Jasný!"
"Jasný!"
Nejbli¾ší vinárna byla zavøená. Následující obsazená. Stejnì tak další. A další. A tahle také. Nikde pro nás nebylo místo.
Vzdali jsem to. Pøed Karlovým mostem mì moji spoleèníci opustili. Tváøili se usmíøenì. Ráno je ještì daleko.
U¾ bych mohl zavolat. Jen co dojdu k nejbli¾ší budce. Na mostì jsem se zastavil. pel jsem se o kamenné zábradlí a oèi mi zabloudily na Kampu. Bylo tam pusto.
Kdysi dávno tam prodávali v døevìných stáncích kameninové d¾bánky a já u nich stál a myslel na tebe, jak se vleèeš rozladìná zbyteènou hádkou domù pøes celou Prahu. Mìsto s šedivou kukaèkou uprostøed ciferníku odbíjelo vteøiny smutku. My dva, nav¾dy rozdvojeni pro ten den, se èasto vracíme k mlýnskému kolu na Èertovce, a ty zùstáváš ochuzena o kameninovou rù¾i, kterou jsem tenkrát pro tebe vymyslel a nestaèil ti ji pro ten malicherný spor dát.
Jdu dál a potkávám skupinky opozdilcù. Za Mosteckou vì¾í mì zastaví útloboká dívka v dlouhých veèerních šatech: "Prosím vás, nemáte oheò?"
Dr¾ela v ruce cigaretu a pøes nahá ramena mìla pøehozen svìtlý háèkovaný šál.
Vyndal jsem zápalky a pøipálil jí. Podìkovala. Nabízel jsem jí celou krabièku, ale odmítla. Ani nevím, naè u sebe nosím zápalky, kdy¾ nekouøím. Zastrèil jsem je zpátky do kapsy a šlapal pøes Staré Mìsto do naší ¾i¾kovské ulice.
Do naší ulice, do našeho domu uprostøed úzkých skoøápek, ve kterých studená schodištì hrají své blues na vodovodní kohoutky. Ten holohlavý pán, co mu ještì tu a tam smeknou "pane domácí", se nemù¾e u¾ ze zvyku dopoèítat šestákù na pivo, zatímco jeho ¾ena s popelavou hlavou døe do schodù dva vrchovaté kbelíky uhlí. Domovní dùvìrník s pøesností kyvadla š»árá z popelnic na dvorku zálohované láhve. Staré sleèny z pøízemí se chystají na dvoreèek, na svou ka¾dodenní siestu. V pìt hodin nìkdo otvírá dveøe. To se babièka Sušinka šourá do kostela s jehlovou vì¾í, kterou slunce veèer co veèer ukládá pøed náš dùm. Koneènì telefonní automat. Trochu roztøesenì hledám drobné. Chci vytoèit èíslo, ale aparát je hluchý.
Rozmrzele opouštím budku.
Kristýno, ty neslyšíš mé osamìlé kroky v prázdných ulicích.
Musím domù. Ve stopách hrachových kulièek spìchám k našim dveøím. V pøízemí nový koèárek. Rychle vzhùru po prošlapaném schodišti. V bytì nevidím nic ne¾ telefon. Vytáèím èíslo a nejradìj bych hned køièel, spojte mì s Kristýnou, proto¾e jí musím øíci, aby byla stateèná, ¾e se o ni bojím a ¾e ji mám rád. Strašnì a na celý ¾ivot.
"Nemocnice."
"Dejte mi druhé patro."
"Prosím."
"Dobrý veèer. Nezlobte se, ¾e volám tak pozdì. Tady Dostál. Prosím vás, paní Kristýna Dostálová..."
"Je v poøádku, pane. Máte syna. Gratuluji."
Koneènì telefonní automat. Trochu roztøesenì hledám drobné. Chci vytoèit èíslo, ale aparát je hluchý.