Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek 1. svátek vánoèní,
zítra ©tìpán.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Prozraï mi zrcadlo, jaký jsem (1/2)
 
Chtìli byste vyzpovídat vaše druhé JÁ? V tomto okénku k tomu máte jedineènou pøíle¾itost. Pohlédnìte do své duše, a tak nìjak ji vyzpovídejte.

Je to urèitì výhodné zeptat se jen na to co chcete a je také v tomto pøípadì mo¾né utajit co prozradit nechcete. Ale rozhovor sám se sebou má výhodu v tom, ¾e tázající se zeptá i na to, co by jiného ani nenapadlo.  

Výhodou také je, ¾e prostor není omezen ani místem ani èasem. A tak se ptejte zrcadla a pøinu»te ho vyprávìt…
 
Tìšíme se!
Václav a Ludmila

 
***
 
Tomáš Záøecký -  povoláním uèitel, spisovatel a úspìšný autor magazínu Senior Tip
 
Zrcadlo: Zaèátek je ta nejdùle¾itìjší souèást ka¾dé práce…
Tomáš: … øekl údajnì Platón. A spolu s ním v rùzných obmìnách tuté¾ myšlenku vyslovila øada dalších filosofù. Dokonce nìkteøí šachoví mistøi tvrdí, ¾e úplnì nejt쾚í pozice v této královské høe je ta pøed prvním tahem…

Zrcadlo: Filosofie je jednou z Tvých velkých lásek…
Tomáš: U¾ od støední a vysoké školy. Ale teï ji stejnì jako øadu dalších zanedbávám. Vìcí, kterým se chci i musím vìnovat je tak hodnì a den má pøitom jen dvacet ètyøi hodin. A do toho èlovìk ještì nìkdy musí spát.
 
Zrcadlo: Do tohohle rozhovoru se ti ale pøíliš nechtìlo, ¾e? Zatímco v hlavì jsme ho vedli u¾ tolikrát, v notebooku zùstával stále jen prázdný dokument…
Tomáš: Máš pravdu. Za prvé je to vìc, kterou jsem vlastnì nikdy nedìlal, a tak úplnì netuším, jak se jí chopit, tak¾e cítím jisté obavy. Píšu u¾ pøes patnáct let, poskytl i vedl jsem øadu rozhovorù, ale nikdy ne sám se sebou… Alespoò ne nahlas.
 
Zrcadlo: Pravda. Bojíš se, co bys na sebe mohl prozradit? Ukrýváš nìjakou tøináctou komnatu?
Tomáš: Ka¾dý ukrývá své tøinácté komnaty. Já bych øekl, ¾e bych z nich mohl postavit celý zámek.
 
Zrcadlo: Mluvíš o nich nìkdy?
Tomáš: Málo. Jen s nìkolika vzácnými lidmi a s ka¾dým o nìèem jiném. A o nìèem nemluvím nikdy a s nikým. Nìkteré vìci prostì nejsou od toho, aby se o nich mluvilo. V dnešní dobì ale spousta lidí ráda mluví, i kdy¾ nemá o èem, anebo naopak o tom, o èem by mìli mlèet. Spousta lidí má neukojitelnou potøebu být vnímána a pøijímána skrz sociální sítì, co¾ ale souvisí s jejich nepøijetím sebe sama, špatným nastavením mysli, nízkým nebo pøehnaným sebevìdomím. Svìt je pak zaplaven informacemi, které jsou… ne zrovna potøebné. A ty skuteènì dùle¾ité pak snáze zaniknou.
 
Zrcadlo: Tak¾e nikdo tì nezná tak dobøe jako já? A co Tvá man¾elka? I pøed ní máš tajemství?
Tomáš: Bez komentáøe.
 
Zrcadlo: Øekl jsi pøedtím za prvé. Proè dál se Ti nechtìlo do tohohle rozhovoru?
Tomáš: Kvùli pochybnostem, zda ho zvládnu. Zda bude dostateènì dobrý. Zda lidé, co ho budou èíst, nebudou mít pocit, ¾e jím jen marním èas. Vím, ¾e øada umìlcù, nejenom spisovatelù, pochybuje o svých dílech. Vrací se k nim a upravuje je. Já bych to mohl dìlat donekoneèna. Mám s¾íravý pocit, ¾e nejsou dost dobrá, ¾e nìkteré formulace by mìly být napsány jinak, ¾e nìkterá myšlenka není dostateènì zøejmá, zda tohle slovo ještì ponechat, nebo ho škrtnout… Je to jakýsi démon uvnitø mé hlavy. Kolikrát je pro mì velmi tì¾ké vùbec zaèít psát a pak mnohdy esej nebo knihu ani nedokonèím, jindy jsem kolikrát nechal le¾et ladem i celou hotovou knihu, ani¾ bych ji nìkomu nabídl, proto¾e se bojím, ¾e prostì není hodna ètenáøù.
 
Zrcadlo: Perfekcionismus. Pochybnosti. Nejsou to ale jediní temní pasa¾éøi, kteøí tu s námi sedí, viï?
Tomáš: Proè otevíráš moje tøinácté komnaty? Pøece jsem øekl-
 
Zrcadlo: Já? Otevíráš je pøeci Ty. Jsi spisovatel, uèitel, otec tøí dìtí, copak nemají právo vìdìt Tví ètenáøi a ¾áci, jaký skuteènì jsi?
Tomáš: A vím to já sám? Ví to o sobì vùbec nìkdo? Nebo ¾ijeme v zajetí bludù, vytváøíme si o sobì klamný sebeobraz, oprašujeme si vidinu svého dokonalého já a pøitom…
 
Zrcadlo: Zajímavá otázka. Ale takové chci klást já. Napsal jsi mimo jiné fejeton o workoholismu. Nìkolik lidí se pak ujiš»ovalo, ¾e to byla jistì jen nadsázka, ale…
Tomáš: …nebyla. Nedoká¾u odpoèívat. Mo¾ná to zní na první poslech úsmìvnì, ale ¾ádná legrace to není. Je to další z mých vnitøních démonù. Slýchávám lidi, jak o sobì tvrdí, ¾e jsou workoholici, ale vìtšina z nich ani netuší, o èem mluví. Poznal jsem kromì sebe zatím tøi workoholiky, dva mé dobré pøátele, vlastnì skoro jediné pøátele, a mou ¾enu. Workoholismus je nemoc. Prokletí, které se souèasná západní civilizace sna¾í povýšit na pøednost v honbì za stále vìtšími zisky a úspìchy. Ve skuteènosti to je ale zlo, které konèí totálním vyèerpáním, záva¾nými zdravotními komplikacemi, psychickou vyprahlostí…
 
Zrcadlo: Stejnì si vìtšina ètenáøù bude myslet, ¾e pøeháníš…
Tomáš: Jak chceš popsat stav, kdy máš neustálé nutkání nìco dìlat? Cokoliv? Kdy kolem sebe vidíš jen spoustu, spoustu nevykonané práce, kterou je potøeba udìlat hned teï a neudìlá to nikdo kromì Tebe? Kdy¾ tì štve, kdy¾ ostatní neodvádí maximum a musíš za nì práci pøedìlávat? Kdy¾ vidíš, jak jde dìlat vìci efektivnìji, ale nikdo tì neposlouchá? Kdy¾ si nedoká¾eš ani hrát s vlastními dìtmi, proto¾e ta vnitøní posedlost neuznává hru jako práci? Nedoká¾eš si sednout ke stolu a vypít si èaj? Veèer jít spát?
 
Zrcadlo: Kolik toho vlastnì naspíš?
Tomáš: Teï trochu víc, ale jsou období, kdy spím i nìkolik mìsícù v kuse tøeba ètyøi, nanejvýš pìt hodin a to ještì pøerušovanì.
 
Zrcadlo: Thomas Alva Edison øekl, ¾e „spát ètyøi hodiny je povinnost, pìt hodin pohodlí, šest hodin zahálka.“
Tomáš: Nepochybnì to byl také workoholik vzhledem k tomu, co všechno dokázal, nemyslíš? Ach ano, souèasný svìt poøád jen chce, aby ka¾dý nìco dokázal, nìco vydìlal, nahromadil majetek, tituly, mohl se pochlubit skvostnou kariérou… A pøitom to je všechno úplné nic.
 
Zrcadlo: Jak nic? Copak ty bys nechtìl mít vìtší plat?
Tomáš: Jistì. Ale nevnímal bych ty peníze jako hodnotu, ale jen jako prostøedek. A u¾ jsem tak starý, ¾e jsem pochopil, ¾e všechno v tomhle svìtì pomíjí. Úplnì všechno. A ¾e vìci a jevy mají jen takový význam, jaký jim pøikládáme. Nìkdy zbyteènì velký, jindy trestuhodnì malý… Jediné, co pøetrvává, je zmìna.
 
Zrcadlo: Trochu dìsivé, ne?
Tomáš: Dìsivé? Spíše osvobozující. Na jednu stranu víš, ¾e to špatné nepotrvá vìènì a jednou se to zlomí, a souèasnì se nauèíš u¾ívat si to dobré, proto¾e víš, ¾e to mù¾e kdykoliv skonèit. A také skonèí. ®ít v pøítomnosti se tak stane jediným východiskem, jak skuteènì ¾ít a ne jen pøe¾ívat. Neutápìt se v promarnìné minulosti ani úzkostech z nejisté budoucnosti.
 
Zrcadlo: To zní, jako ¾e máš blízko k buddhismu. Øekl bys o sobì, ¾e jsi buddhista?
Tomáš: Nemám úplnì rád škatulkování lidí a omezování se na urèitou ideologii, která se pak mù¾e zase vymezovat oproti jiným. Øekl bych, ¾e jsem èásteènì buddhista a rozhodnì mám k tomuto myšlenkovému smìru nejblí¾e, co se týèe mystiky. Stejnì tak na sebe mù¾u prozradit, ¾e jsem vìtšinový vegetarián. Maso jím výjimeènì, ale jím ho.
 
Zrcadlo: A dùvod?
Tomáš: Taky nesníš svého psa, sourozence nebo kamaráda. Zvíøata jsou stejnì vìdomé bytosti jako lidé, cítí úplnì stejnì strach a bolest. Víš, kolik utrpení zpùsobíš, kdy¾ jíš maso nìkolikrát dennì? Ka¾dý den? Nehledì na devastující dopady na planetu a» u¾ z pohledu globálních zmìn klimatu, odlesòování nebo spotøeby pitné vody. To vše lze zlepšit prostým omezením se nás lidí nejenom z pohledu stravovacích návykù.
 
Zrcadlo: Neutíkej mi od tématu víry. Oslovují Tì nábo¾enství? Co tøeba postoj ke køes»anství? Do Tvých textù také nìkdy prosakuje, øekl bych.
Tomáš: Uznávám Je¾íše jako historickou osobnost a vá¾ím si toho, o co se sna¾il, co dìlal. Jestli byl synem Bo¾ím, nebo synem èlovìka? Na to ti odpovím, ¾e v ka¾dém z nás se podle mì skrývá bo¾ské. Jen jde o to definovat, co chápeš pod pojmem bùh. A ta tøi písmenka mù¾ou mít milion výkladù. Kdy¾ se vrátím k Je¾íšovi a køes»anství, tak jako historik vím, co následovalo. Co lidé dokázali vytvoøit z tìch poèáteèních idejí. A proto bych nemohl být køes»anem v nìjaké církvi, proto¾e by to znamenalo pøijmout i tyto dìjiny. Ale mé výhrady se týkají i dalších velkých svìtových nábo¾enství a obecnì èetných ideologií.
 
Zrcadlo: Jaké výhrady?
Tomáš: Mnohá nábo¾enství, resp. myšlenkové systémy, vedou k dogmatismu, omezování kritického myšlení, a tím pádem omezování svobody a demokracie. Poznal jsem a hovoøil s mnoha lidmi, z toho nìkterými se projevili jako fanatici. Za¾il jsem, ¾e jakmile jsem se dotkl urèitého tématu, bum, tvrdý náraz do zdi. Do skály! A a» øekneš nebo udìláš cokoliv, je tam black box, slepá ulice, nemo¾nost zmìny. Ti lidé mají naprogramovaný mozek, a i kdy¾ jsou jinak milí, slušní, vzdìlaní, jsou schopni øíkat a prosazovat vìci, které… ani nemám chu» to opakovat. A to je právì to nebezpeèí. Fanatismus.
 
Zrcadlo: A buddhismus?
Tomáš: Je otevøený, demokratický. Existuje spousta škol a nevedou spolu ¾ádné války jako jiní. V nìkterých textech se doèteš, ¾e si ka¾dý má upravit víru dle svých potøeb a kulturního prostøedí. To je svoboda. Jinde tì upálí nebo ukamenují, kdy¾ jenom špitneš nìco, co se podle nìkterých nemá…
 
Zrcadlo: Svoboda je pro tebe silná hodnota.
Tomáš: Svoboda, demokracie, právo, spravedlnost, pravda, slušnost… Bez tìchhle hodnot podle mì postrádá smysl ¾ít. Ale musí se za nì bojovat. Nepøichází ani nezùstávají automaticky. V¾dycky se najdou lidé, kteøí se o nì budou sna¾it pøipravit ostatní, proto¾e pro nì je výhodnìjší ¾ít v autokratickém systému, který vytvoøí, na úkor druhých.
 
Zrcadlo: Proè takoví jedinci stále existují? Ty jako historik, povìz, kolik toho k tìm dosavadním pìti tisícùm let dìjin lidské spoleènosti, ale mù¾eme øíci také dìjin násilí, válek a zloèinù, kolik krveprolití a bezpráví musíme ještì navršit, ne¾ se koneènì pouèíme? Ne¾ vystoupáme na pomyslný vrchol a øekneme si, ¾e takhle u¾ to opravdu dál nejde a musí pøijít zmìna?
Tomáš: Ale to je pøeci otázka bez odpovìdi! Dìjiny nám neslou¾í k tomu, abychom se pouèili. Kdyby ano, dávno by k tomu u¾ došlo. Co víc ne¾ 20. století by mìlo slou¾it jako memento toho, èeho je èlovìk schopný a jaké jevy se nesmí u¾ nikdy opakovat? A podívej se na souèasnost. S odpuštìním, je to hloupost, ¾e se z dìjin pouèíme. A to proto, ¾e èást lidstva se pouèit nechce. Ta naopak chce opakovat všechny ty hrùzy. Dìjiny proto slou¾í tìm vnímavìjším spíše k tomu, aby je varovaly pøed tím, k èemu se schyluje. Bohu¾el nic víc. Lidstvo jako takové je toti¾ nepouèitelné.
 
Zrcadlo: Opravdu se s tím nedá nic dìlat? A z èeho to zlo pramení? Je naší souèástí a priori?
Tomáš: Ne, a priori ne. Nevìøím, ¾e se nìkdo rovnou narodí dobrý, nebo zlý. Vìøím, ¾e ka¾dý se rodíme s potenciálem k mnoha vìcem. Nìco se rozvine, nìco jiného ne. A máme potenciál k tomu být dobrý, stejnì jako k tomu být špatný.
 
Zrcadlo: A podle èeho se rozhodne?
Tomáš: Podle výchovy a vzdìlání, podle našeho sociálního prostøedí, socializaèních faktorù. Zjednodušenì øeèeno, hlavní roli hrají rodièe, uèitelé a pak samozøejmì celá spoleènost. Dneska tìch vlivù existují u¾ tisíce, máme tu masmédia, sociální sítì, celebrity atd., ale primární roli stejnì hraje rodina a škola, výchova a vzdìlání, u¾ od nejranìjšího vìku. Proto jsou tyhle dva jevy tak zásadní a urèující. Zále¾í na hodnotách a postojích, které nám vštípí doma a ve škole. Z nich vyroste naše osobnost.
 
Zrcadlo: A rozhodne se, zda bude konat dobro, nebo zlo?
Tomáš: Pøesnì. Je to mo¾nost volby. Pokud bychom vìøili, ¾e jsme dopøedu pøedurèeni k tomu konat dobro èi páchat zlo, jaký smysl by mìla právì výchova a vzdìlání? Soudy a tresty? Naše spoleènost pøece stojí na tom, ¾e za své èiny neseme odpovìdnost. A tím pádem vycházíme z premisy svobodné vùle, proto¾e nemù¾eme nést odpovìdnost v pøípadì predestinace. Jak by mohl soud nìkoho odsoudit za zloèin, pokud k nìmu byl pøedurèen? To by pøece nebylo spravedlivé. A souèasnì jaký smysl by mìlo dávat vrahy do vìzení a následnì je pouštìt s tím, ¾e se napravili? Pokud jsou pøedurèeni k tomu vra¾dit, pak… Tak¾e tu existuje jasná premisa v naší svobodné vùli a to znamená, ¾e si volíme vlastní cestu, kterou však zásadnì ovlivòují naši blízcí a výchovnì-vzdìlávací proces. Ne však tak, ¾e se mu nemù¾eme vzepøít a vymknout.
 
Zrcadlo: Tak¾e nìco jako temná a svìtlá strana síly, Luku, modrá, nebo èervená pilulka, Neo…
Tomáš: Ano. Souèasnì mo¾nost volby mnohé lidi dìsí.
 
Zrcadlo: Proè?
Tomáš: Proto¾e to znamená, ¾e musí pøijmout zodpovìdnost za svá rozhodnutí a èiny. A samozøejmì i za ty se špatnými dùsledky. Za ty vylo¾enì hloupé. Mnoho lidí to ale radši svalí na nìkoho jiného. Je to jednodušší. Oni pøece za nic nemù¾ou, to ten ošklivý… Mnozí podléhají sebeklamu do té míry, ¾e si vytváøí mýtus o tom zlém a ošklivém svìtì, který jim vìènì ubli¾uje a hází klacky pod nohy. Bojí se svobody. Je snazší øíct, ¾e za to nemù¾u, proto¾e to byl Bo¾í zámìr, nebo ¾e ty kachlièky jsou na hov…, ale ¾e se jiné neprodávají, tak za nic pøece nemù¾u já, ne¾ kdy¾ tìch obkladù mìli na skladì sto padesát a já jsem vybral ten na hov… A mnozí lidé rádi volí jednodušší cesty, ovšem neuvìdomují si, ¾e takové cesty málokdy vedou k hodnotným cílùm.
 
Zrcadlo: Ještì zpátky k dobru a zlu, tak¾e všichni ti diktátoøi, agresoøi, vrazi a další monstra dìjin i souèasnosti si svou cestu zla vìdomì zvolili?
Tomáš: Je otázka, nakolik si svou volbu dokázali zvìdomit v okam¾iku rozhodnutí, ale volba to byla a nesou za ni ergo odpovìdnost. Byli a jsou to lidé, u kterých si v¾dy øeknu, ¾e musejí být strašnì neš»astní. ®e museli mít hroznì smutné dìtství. ®e je nemilovali ani vlastní rodièe. Asi si nikdy nenašli partnera, kterého by milovali, nebo on je. Asi nepoznali skuteèné pøátelství. Kdy¾ byli malí, nikdo jim nevyprávìl pøíbìhy, nezpíval jim, málo malovali, málo èetli, málo bìhali pøírodou, málo hráli hry s ostatními. Mo¾ná vùbec. Jednoduše øeèeno, nenauèili se mít rádi svìt, lidi v nìm ani sami sebe. Nese na tom vinu jejich okolí, ale i oni sami.
 
Zrcadlo: Tak¾e cílem výchovy a vzdìlání by mìl být š»astný èlovìk?
Tomáš: Pøesnì! A to proto¾e…
 
Zrcadlo: … proto¾e š»astný èlovìk nechce vidìt svìt v plamenech? Nechce rozbít zrcadlo, kdy¾ se podívá sám na sebe…
Tomáš: …proto¾e uvnitø sebe nechovává nenávist, vztek, lítost, bolest, zklamání, pocity ménìcennosti a další ohavné negativní emoce. Š»astný èlovìk prostì nechce vidìt svìt v plamenech, jak jsi øekl. Je v nìm toti¾ rád. Má rád ostatní lidi. Má rád sebe. To je také hodnì dùle¾ité. A pokud máte rádi druhé, vá¾íte si jich, respektujete je, nebudete proti nim pøece rozpoutávat války, nebudete cítit potøebu jim ubli¾ovat. Š»astný èlovìk je naopak empatický vùèi potøebám druhých a svìta, umí projevit laskavost a soucit.
 
Zrcadlo: Proto jsi se stal uèitelem? Proto¾e vìøíš, ¾e výchovou a vzdìláním lze zmìnit svìt?
Tomáš: Ano, vìøím tomu. Nevím to jistì, ale nic lepšího mì zatím nenapadlo.
 
Zrcadlo: A jaký je smysl ¾ivota?
Tomáš: Krásná filosofická otázka! Pøednì bych øekl, ¾e samotný ¾ivot je dar z nejvìtších, který ka¾dý z nás dostal. Ne ka¾dý však umí ¾ít, nìkdo jen pøe¾ívá. A jako takový dar je ¾ivot u¾ smyslem sám o sobì, proto¾e je to prostì to nejvíc, co mù¾e být. Já jsem došel k poznání, ¾e vidím smysl ¾ivota ve dvou rovinách. V té osobní, individuální, jde o to ¾ít š»astnì v pøítomném okam¾iku. Pro ka¾dého pøedstavuje štìstí nìco jiného. Pro nìkoho peníze, pro jiného naplnìné vztahy, pro nìkoho velká rodina, pro jiného samota… A pokud to neubli¾uje druhým a nezasahuje to do jejich práv a svobod, mù¾e ka¾dý hledat štìstí dle své libovùle. A ostatním je do toho putna. Nejsme soudci, nehodno»me druhé. V obecné rovinì je podle mého smyslem ka¾dé ¾ivé bytosti být u¾iteèný. Pomáhat ostatním, pomáhat planetì. Dìlat nìco prospìšného. ®ít tak, aby po tom ¾ití zùstala nìjaká stopa. A nebo kdy¾ to nìkdo nedoká¾e, tak zatracenì aspoò neškodit a neubli¾ovat svìtu ani ¾ivým tvorùm v nìm.
 
Zrcadlo: Poèkat. Stopa… To jako nìjaký monumentální památník, velkolepá socha?
Tomáš: To jsou znaènì pomíjivé stopy existence, by» èasto vyrobené z takøka neznièitelných materiálù. Skuteèné stopy ale zùstávají v lidských srdcích a pamìti.
 
Zrcadlo: A jak docílit onoho stavu štìstí?
Tomáš: Ta cesta není jednoduchá, ale pozitivní je, ¾e je v moci ka¾dého z nás nalézt svoje štìstí. Jedná se toti¾ o nastavení naší mysli, našeho vnímání a pro¾ívání. Mýlí se ti, kteøí se domnívají, ¾e štìstí závisí na vnìjších vlivech. Líbí se mi, co jsem nìkde èetl, by» si ji¾ nevybavím kde: „Chodíme do práce, kterou nenávidíme, abychom vydìlali peníze, které utratíme za vìci, které nepotøebujeme, abychom udìlali dojem na lidi, které nemáme rádi.“ Tohle trefnì vystihuje definici štìstí pro toho, kdo ho hledá ve vnìjším bytí. Takový èlovìk se zpravidla neustále za nìèím honí, kdy¾ nìèeho dosáhne, cítí pramalou radost, proto¾e si u¾ ani nevybaví, proè o to usiloval. Skuteèné štìstí le¾í jen uvnitø nás.
 
 
Zrcadlo: Znamená to, ¾e Ti tedy nezále¾í na tom, co si o Tobì myslí druzí lidé?
Tomáš: Kdybych mohl odpovìdìt stoprocentnì ano, byl by to ideál, ale úplnì stoprocentní to není. Poøád mì doká¾í zranit rùzné l¾i, pomluvy, útoky, zrady… Ale vesmìs se mi podaøilo docílit stavu, kdy mì naprostá vìtšina názorù nechává chladným. Èlovìk se nemù¾e definovat podle názoru druhých. To je snadná cesta do pekel a právì k neštìstí. Nicménì trvalo mi to dlouho do tohohle stavu dojít. Teï se to sna¾ím pøedávat svým ¾ákùm, kteøí se navíc nachází ve vìku, kdy jsou velmi citliví vùèi názorùm druhých a my lidé dovedeme hodnì zraòovat „pouhými“ slovy – ty uvozovky jsou zcela na místì, proto¾e slova a jazyk pøedstavují ve skuteènosti velice mocné zbranì. A z toho pramení spousta bolesti. Zbyteèné bolesti. Za svou literární i pedagogickou kariéru jsem schytal spoustu nepøíjemných komentáøù na svou adresu i dost ran pod pás. Tím, ¾e mì to teï netrápí, tak to neovlivní mou psychiku, mou další práci a nejsem kvùli tomu tøeba ani nepøíjemný na další lidi, které ten den potkám – my lidé si toti¾ negativní emoce rádi posíláme dál v takové nekoneèné smyèce utrpení. A v neposlední øadì díky tomu nade mnou druzí nemají moc. To je velmi osvobozující.
 
Zrcadlo: Ale kdy¾ Ti nìkdo napíše nìco pochvalného, tak to si rád pøeèteš, nebo ne?
Tomáš: Pozor, já si pøeètu všechno, i konstruktivní kritiku neb urá¾ky a napadání. Diskuse je základ demokracie, jak pravil T. G. Masaryk, ale musí být slušná a vìcná. Co ale øíkám, ¾e mì to nedefinuje. Pokud nìkdo nìkoho urá¾í, podává to výmluvný obrázek o nìm, ne o tom napadeném. Postrádá smysl se s takovým èlovìkem hádat, tím mu jen dodáváš palivo, po kterém prahne. Nemá smysl s ním ztrácet èas. Je to chudák. Nemù¾u psát ani uèit pro to, abych byl oblíbený a chválený. Samozøejmì nechci být ani nenávidìný. Ale k ¾ivotu patøí všechny emoce a rozumnou cestou je dr¾et si od nich odstup. Já to vše vstøebám, ale udr¾ím si moc sám nad sebou, nepøedám ji jiným. Jeliko¾ pøesnì k tomu dochází, pokud se mnozí definují skrze názory druhých. Tou¾í po tom být oblíbení, uznávaní, vlivní… Neuvìdomují si to, ale ztrácí tím svou svobodu.
 
Zrcadlo: To s sebou ale mù¾e pøinášet negativní dùsledky.
Tomáš: Samozøejmì. Ne mù¾e, ale pøinese. Jak pro nì samé, tak pro spoleènost. Znovu se tak dostáváme k tomu, jak je svoboda dùle¾itá – nejenom ta vnìjší, ale i ta vnitøní.
 
Zrcadlo: Pøed chvílí, kdy¾ jsme mluvili o nábo¾enství, jsi mimo jiné poznamenal: V ka¾dém z nás se podle mì skrývá bo¾ské. Jen jde o to definovat, co chápeš pod pojmem bùh. A ta tøi písmenka mù¾ou mít milion výkladù. Co je tedy podle Tebe bùh a jak se manifestuje v èlovìku?
Tomáš: Já bych zaèal tím, co je vlastnì èlovìk? My lidé jsme toti¾ pomìrnì sebestøedný, arogantní druh, který si myslí, ¾e všemu rozumí, ale osobnì se domnívám, ¾e nerozumíme ani sami sobì, nato¾ okolnímu svìtu a jeho øádu. Mù¾eme chápat èlovìka jako souhrn rùzných soustav, cév, kostí, tkání, orgánù, to ano… Vcelku rozumíme tomu, jak nìkteré z nich fungují, u jiných dokonce pøiznáváme, ¾e pro nás v mnoha ohledech pøedstavují ještì neprobádané pole, ale nebuïme takto pøízemní. Co je èlovìk z pohledu vesmíru? Bytí? Na jednu stranu úplné nic. Jsme absolutní, totální, nerozpoznatelné nic v porovnání s universem. Jak svou titìrností, tak bezvýznamností. Na druhou stranu se v nás ale manifestuje celé universum. Jsme produktem vesmíru, nemohli bychom existovat bez vody, svìtla a tepla ze Slunce, bez naší atmosféry, jídla, které vypìstujeme na naší planetì, tedy bychom neexistovali bez úrodné pùdy, bez stromù a rostlin, které produkují kyslík… Muselo se sejít dohromady milion vìcí na pøíhodném místì a v pøíhodný èas, aby vznikl ¾ivot, a abychom se v jeho rámci vyvinuli i my. A to je právì to bo¾ské v nás. V ka¾dém z nás je zastoupený celý nepoznaný, nepochopený a snad i pro lidský mozek nav¾dy nepochopitelný vesmír.
 
 
Zrcadlo: Dosti protikladné tvrzení. Na jednu stranu jsme prach, na druhou máme bo¾skou podstatu.
Tomáš: Ano, zní to paradoxnì, ale všechno je na jednu stranu nicotné, celá planeta Zemì je z pohledu vesmíru nic, hvìzdy a galaxie jsou nic, mo¾ná, ¾e celý vesmír je nic, proto¾e co my o nìm víme? Co se nachází za jeho hranicemi? A pokud hranice nemá, jak je to uchopitelné lidskou myslí? A souèasnì tohle všechno, ty abstraktní pojmy jako nekoneèno, vìènost, bytí, vesmír… To vše lze shrnout právì pod ta tøi písmenka – bùh.
 
Zrcadlo: Tak¾e ¾ádný vousatý dìda na obláèku nebo svalovec s kladivem?
Tomáš: To je mytologické pojetí pojmu bùh. Antropomorfní pøedstava nìèeho pøesahující mo¾nosti našeho rozumového a smyslového poznání. Taková pøedstava je samozøejmì mnoha lidem bli¾ší, lépe uchopitelná, pro pravìké, starovìké èi støedovìké lidi i jediná mo¾ná vzhledem k jejich omezeným mo¾nostem chápání. My jsme na tom v 21. století trochu lépe. Obecnì si však lze lidským mozkem snáze pøedstavit Jupitera, Afroditu, Lokiho nebo Je¾íše ne¾ právì prázdnotu, vìènost, energii, lásku a další fenomény ve své abstraktní podobì.
 
Zrcadlo: Tím pádem ale bùh prostupuje všechno a postrádá smysl dìlení na jednotlivá nábo¾enství…
Tomáš: Dìlení vytvoøili lidé. Kdy¾ se však podíváš na jednotlivá nábo¾enství a „bo¾ské koncepty“, a» u¾ se zastavíme u starovìkých mytologií, øecké, germánské èi slovanské, a» u¾ se podíváme na velká monoteistická abrahámovská nábo¾enství, všude mù¾eme vypozorovat nápadné shody a podobnosti, jednotlivé víry se èasto prolínají a navzájem ovlivòují. Vše pøitom ale zbavené povrchových nánosù stojí na stejných principech.
 
Pokraèování zítra...
Tomáš Záøecký (a zrcadlo)
 
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora
 


Komentáøe
Poslední komentáø: 19.08.2023  18:52
 Datum
Jméno
Téma
 19.08.  18:52 Von
 19.08.  10:50 Vesuviana
 19.08.  09:04 caryfuk
 19.08.  09:03 Evussa
 19.08.  05:38 sv
 19.08.  04:17 Ivan
 19.08.  02:45 Ivan