V Kuchtovicích, ani v širém okolí ji¾ nikdo z usedlíkù nepamatoval, kdy zde naposledy hoøelo nebo kdy místní sbor dobrovolných hasièù zasahoval v akci. Nìkolik pamìtníkù vzpomínalo na dávné èasy, jejich schùzky, cvièení a hlavnì proslulé bály. Byla léta, kdy mìli velké starosti. Neznámý ¾háø podpaloval stohy a seníky. Koncem prázdnin tehdy hoøelo ka¾dý týden. Organizovali hlídky, støídali se s okolními vesnicemi, ale viníka se nepodaøilo dopadnout.
Stateèným èinem se tehdy vyznamenal Jarda Pacovský, kdy¾ nebojácnì vyvedl z hoøící stáje konì a z vedlejších chlévù zachránil telata. Sám byl popálen na rukou a léèení doslova protrpìl.
Nebyly to jen pøípady po¾árù, kdy jejich hasièská jednotka zasahovala. Staøí vzpomínali na velkou povodeò, která zpùsobila velké škody na domech, hospodáøských staveních, úrodì i domácích zvíøatech. V tì¾kých chvílích vynikla obìtavost, pohotovost a nebojácnost Jardy, který zachránil pøed utopením obì dìti sousedky Bìlohlávkové. Dr¾el je na rukou do té doby, ne¾ se k nìmu dostali sousedi s loïkou a pøevzali je od nìho do bezpeèí.
Od okresního náèelníka dostal za stateènost a záchranu dìtí diplom a hodinky. Jarda tím nijak nezpychl. Pova¾oval to za samozøejmost. Pomáhat lidem mìl prostì v povaze.
Kdy¾ pøi jedné silné bouøce vítr shodil kus støechy kostelíka, hasièi v èele s Jardou støechu opravili a opatøili novým nátìrem. Nikdo se neptal, kde na to vzali peníze. Vybrali je mezi sebou a sousedy.
Kuchtovice i s okolními obcemi se v¾dy tìšily na hasièský bál. Byla to nejvìtší kulturní událost v roce. Setkání rodin, pøátel, známých. Kapela vyhrávala od rána. Byl uspoøádán prùvod, ukázky hašení, cvièení dru¾stev a dìtí, odehrál se fotbalový zápas a ku¾elkáøský turnaj. Veèer byl v Sokolovnì tanec s tombolou a vyhlášení vítìzù dru¾stev. Ani tady u organizaèních zále¾itostí nechybìl Jarda.
Jarda byl prostì prima chlap. Pøesto¾e byl ji¾ v dùchodu, nelenil. Byl jedním z nejstarších èlenù místní jednotky dobrovolných hasièù a také jejich nejpilnìjším strojníkem. Jeho pøenosná motorová støíkaèka PS-8 svítila èistotou, vzornì ošetøovaná, naskoèila na první škubnutí spolehlivì, nikdy ho nezklamala. V soutì¾ích se jeho jednotka umis»ovala v¾dy na pøedních místech a nìkolik pohárù a vlajek zdobilo i gará¾ v hasièské zbrojnici.
V posledních létech Jarda ji¾ na schùzky chodil jen pøedávat zkušenosti a rád sledoval, jak se mìní vybavení, výzbroj a výstroj jejich sboru.
Pacovští obývali hezký, upravený a udr¾ovaný domek na návsi vedle obchodu Jednoty, kde pracovala Vìrka, man¾elka Jardy, jako prodavaèka. Dìti jim ji¾ odrostly, odstìhovaly se do okresního mìsta a tak v domku s malou zahrádkou zùstávali sami. Jejich zahrádka svítila od jara do podzimu samými kvìtinami a Jarda tam mìl dokonce malou vinici. ®ili spokojenì a sousedé je mìli rádi pro jejich dobrosrdeènost a ochotu pomoci, kde je tøeba.
Jardu s Vìrkou bylo vidìt stále jen spolu. Taková vìèná, vytrvalá dvojice. Dokázali se políbit na veøejnosti bez ostychu nebo myšlenky, ¾e se takový projev citu v jejich vìku ji¾ nehodí.
Jak to u lidí bývá, pøijde jejich èas a odchází. Sedmdesátku ji¾ Jarda oslavit nestihl. Do posledních dnù nebyl nemocný, nic ho netrápilo ani nebolelo. Tím vìtší pøekvapení to bylo pro Vìrku a pro mnoho lidí a pøátel. Na hasièské zbrojnici visel èerný prapor, neklamné znamení, ¾e je vyhlášený smutek. Jarda odešel.
Záøí bývá s babím létem klidné období roku. V den rozlouèení s Jardou však bylo sychravé poèasí, drobnì pršelo, jako by se i ta pøíroda smutnì louèila. Hudba se seøadila do èela prùvodu pøed domkem Pacovských. Pøedjela Tatra 805 s pøívìsným vozíkem pota¾eným èerným suknem. Kamarádi vynesli rakev z domku a ulo¾ili ji na pøívìs. Polo¾ili k ní dva vìnce a nìkolik kytic. Pøišla Vìrka v doprovodu svých synù a dalších èlenù rodiny. Za nimi se seøadilo mno¾ství lidí z obce i z okolí i s knìzem Polákem a ministranty. Nastala chvíle èekání, kdy ka¾dý vìnoval svou vzpomínku na skvìlého èlovìka Jardu Pacovského.
Déš» znatelnì zesílil a zaèala se zvedat mlha. Hudba spustila tradièní trauermarš a na první údery bubnu se Tatra rozjela a prùvod, krytý èernými deštníky se dal na pochod ke høbitovu. Po cestì na návsi se prùvod na chvíli zastavil pøed hasièskou zbrojnici a k pøívìsnému vozíku se na ka¾dou stranu postavila èestná strá¾.
Pohøební prùvod došel ke høbitovu a hasièi pøevzali rakev do rukou. Nastal menší chaos, proto¾e první ministrant šel k jinému vykopanému hrobu. Cesta se zu¾ovala a klikatila, po chvíli zdr¾ení se pøece jen prùvod dostal na správné místo. Starosta s knìzem se rozlouèili s nebo¾tíkem a rakev s Jardou byla spuštìna do hrobu. Hudba zahrála smuteèní píseò a trubaè zatroubil signál na rozlouèenou.
Lidé se louèili kvìtinami a hrstí zemì. Pøišla vdova, chtìla se podívat blí¾e a uklouzla. Spadla na rakev, jen to ¾uchlo. Všichni se hrnuli k hrobu.
„Je¾íšmarjá, Vìra je tam taky, puklo jí srdce, šla za ním, vlastnì skoèila za ním, dy» voni byli furt spolu. To je neštìstí, bo¾e mùj,“ naøíkala Kadlecová.
Hasièi hned popadli popruhy. Vìrku se jim podaøilo brzy vytáhnout. Kolem se ozývaly hlasy: „Vìrko, jsi v poøádku? Nic tì nebolí? Chceš pomoct? Jsi celá umazaná.“
„Dìkuju ¾enský!“ spokojenì øekla Vìrka, „to nevadí, aspoò jsem mohla Jardu naposledy políbit.“
Amen.
Poslední polibek
