Spím moc rád. A nemám teï na mysli ani tak spánek samotný, jako spíš sladké usínání po nároèném dni, èi naopak omamné probouzení, napøíklad o víkendu, kdy èlovìk nikam zvláš» nemusí, a proto mù¾e kamkoliv a cokoliv døív ne¾ vstane z postele, o všech tìch mo¾nostech ještì chvíli sní a ještì chvíli... Ano, spím rád, ale není to nic proti tomu, jak rád jsem spával, dokud jsem byl malým chlapcem. To bylo za onìch bájných dob babièèiných bøichatých peøin, tak skuteèných pohádkových pøíbìhù a hraèek, které byly zároveò pøáteli, byla to i doba Vincka. Vincek, nìkteøí necitliví lidé øíkají „termofón“.
Vùbec nechápu, jak si k tomu milému, høejivému dobrákovi mohou takovou neomalenost dovolit. V¾dy» to zní jako nadávka!
Babièka v èase dìtství dostávala do postele v kachlových kamnech nahøátou cihlièku, já gumový míšek plný horké vody. To bylo nìco pro dìtské no¾ky, nìco tak mìkouèkého a teplouèkého jako støídka králièího pelíšku vystlaná samou maminèinou srstí. Snad se dnes u¾ nìco takového ani nepou¾ívá, alespoò mému o patnáct let mladšímu bráškovi nehøál nohy nikdy.
Snad je od tìch dob více teplo, nemusí se šramotit v kotli a náklaïáky nepøivá¾ejí fùry uhlí i s kousky zkamenìlých pravìkých zvíøat, neøe¾e se døíví a neštípají polínka. Jednoduše se otoèí koleèkem a je hotovo.
A pøece bylo nìco krásného v tom burácení, šedavém popelu, ohni a dýmu, i na ty zeboucí no¾ky rád vzpomínám, nikdy nezábly déle ne¾ chvíli, a kdy¾, byl tady pohotovì Vincek, aby na nì nezištnì dýchal své teplo. Nedá se najít poklad v plynovém kotli, jak na mì u¾ u¾ vykukoval z hromady uhlí (nìkteré kousky se skuteènì tøpytily zlatem), nedá se omámenì koukat do ohnì ani do komína, sirku ke krabièce nepøilo¾íš ani neškrtneš, papírek nevzplane a nezapálí tøísky.
A Vincek, Vincek ten u¾ vùbec nikde není, peøiny jsou ultrahøejivé, samé nejlepší a ještì lepší, z ¾ádných peøíèek.
To babièèiny peøiny byly pìknì boubelaté, èlovìk se do nich mohl krásnì zavrtat, celý v nich zmizet, jak malý králíèek ve svém pelíšku se ztratit, jak malý lišáèek v noøe pod paøezem, tak, ¾e nikdo neví.
Byly ty peøiny jakoby z kynutého tìsta dìlané, tak krásná mìly bøíška, tak jich bylo všude plno. Mohl ses s nimi prát i mazlit, topit se v nich a plavat, schovávat se a hned zas vykukovat, brát je do náruèí, skákat v nich a padat, dìlat pøemety a salta, smát se nebo plakat, tøást se strachy nebo zas køièet samou radostí, všechno ti dovolily. Ne, ne, to ¾ádná z dnešních pøikrývek nedovede, co dokázala jedna ka¾dá babièèina peøina, tak krásnì studit a ještì nádhernìji høát, tak nì¾nì hladit i hlídat, skrýt pøed zlými strašidly nebo zas pøièarovat maminku a všechny ty krásné sny! Co se stalo s tìmi peøinami?
Poèkejte, jdu se podívat.
NÌCO PRO NO®KY
babièèiny peøiny byly pìknì boubelaté, èlovìk se do nich mohl krásnì zavrtat, celý v nich zmizet, jak malý králíèek ve svém pelíšku se ztratit, jak malý lišáèek v noøe pod paøezem, tak, ¾e nikdo neví.