Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek ®aneta,
zítra Bohumila.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Malý dluh

Tak jsem koneènì sama. No jo, co ale budu dìlat? Pùjdu do divadla. Ale holka, ty máš nápady, v¾dy» jsou prázdniny. Tak pùjdu do kina. Ale to pøece není nic neobvyklého, tam chodím, i kdy¾ je mám všechny doma. Tak zavolám Stánì a pùjdeme si nìkam sednout. To víš, ta je urèitì zvìdavá, zaèátkem týdne sedìt nìkde do pùlnoci, kdy¾ ji ráno èeká šichta.

No, já ale musím nìco podniknout, kdy¾ jsem koneènì sama! „Tak se poraï se mnou,“ pravilo mi moje Já. „Já vím, ty chceš nìco lepšího. Ty chceš, abych se šla podívat do pra¾ských zahrad.“ „No tak vidíš, koneènì si rozumíme!“

Sedla jsem si na dvanáctku a vyrazila jsem. Na Klárovì jsem vystoupila a šla jsem do Valdštejnské zahrady. Musím se pøiznat, ¾e jsem tam byla poprvé. A tak jsem zaèala splácet svùj malý dluh Praze. Valdštejnská zahrada se mi líbila svojí upraveností. Chystal se veèerní koncert. Na chvilku jsem se posadila a poslouchala zkoušející. Bylo to dojemné, jak mìkce se dokázal spojit zvuk klavíru se šumem mìsta, pøicházejícím z pozadí zahrady.

Ale to tu ji¾ bylo moje Já a pravilo: „Jen se mi tady nerozplyò a koukej splácet!“

Prošla jsem na Valdštejnské námìstí a hledala jsem vchod do Ledeburské zahrady. Jak se, tak rozhlí¾ím, vidím, ¾e je nás víc. Dvì starší paní taky hledaly. Ta mladší povídala: „Stavuji se tu v¾dy, kdy¾ jsem v Praze, ale nikdy to nemohu najít.“ A tak jsme hledaly spoleènì. Jejich tempo mi vyhovovalo, proto¾e mì moje Já zaskoèilo. Nemìla jsem vhodné boty. Mladší paní byla Bròaèka, se pøeci jen upamatovala, a tak jsme š»astnì našly vchod do zahrady, a dokonce jsme úspìšnì absolvovaly výstup. Bylo mi do pláèe, kdy¾ jsem poslouchala, jak to tady vypadalo v tom a tom roce, jaká je to nezodpovìdnost nechat zahradu takhle zpustnout.

Ale, kdy¾ je èlovìk nahoøe, tak na chvilku zapomene na všechno to dole a stane se básníkem. Jak jsem se dívala kolem, tak jsem vidìla, ¾e všichni mají podobný výraz. Uvolnìné oblièeje lidí, shlí¾ející s úctou na tu krásu, které se nic na svìtì nevyrovná.

Ale to tu bylo zase to moje Já a pravilo: „Ty jsi dneska nìjak na mìkko, koukej splácet!“
Proto¾e jsem byla s paníma stejného ra¾ení, radìji jsme lezly nahoru ne¾ dolù, tak jsme se zaèaly shánìt po mo¾nosti proniknout do zahrady pod Hradem. Posadila jsem paní na kamennou lavièku a šla  hledat cestu.

 
 
Branka vpravo byla zavøená uprostøed sezóny na zámek. Šla jsem tedy vlevo. Hledám, ale staèila jsem pouze uvidìt staršího pána, který sedìl na zídce a si kreslil. Omlouvám se a tá¾i se ho, zdali by mi neporadil, jak se dostat výše. Dovìdìla jsem se, ¾e branky se otevírají pouze v nedìli. Pán se mì ptal, odkud sem. Ji¾ jsem mu chtìla øíci, ¾e z Brna, ale moje Já mi øeklo: „Jen se nestyï.“ A tak jsem mu øekla pravdu. „Víte, pane, jsem Pra¾aèka, nemìla jsem nikdy èas se podívat do pra¾ských zahrad. Je to mùj dluh Praze, a tak kdy¾ jsem zùstala sama bez dìtí, tak ho chci splatit.“ Pán se na mì tak hezky podíval a øekl: „To je opravdu moc hezké, to jste na tom ještì dobøe, kdy¾ dovedete splácet takové dluhy.“ Moje Já bylo velmi polichoceno, proto¾e to byla jeho zásluha, a tak pánovi oplatilo: „Víte, pane, náš dìda také maluje. Já si velmi vá¾ím lidí, kteøí umí malovat. Malujete olejem?“ „Ano, dìlám si zde pár skic. A váš dìda?“ „Ten se dal na olej, ale døíve dìlal akvarelem.“ „Víte, on akvarel je mnohem t쾚í. Je jednoznaèný. Na oleji se dá mnohé mìnit.“ „Prosím vás, pane, co je to za sluneèníky tady vedle?“ „To jste pìkná Pra¾aèka, to je Zlatá studna, vinárna s krásnou vyhlídkou“. Pán se podíval na hodinky. „Vidíte, takhle dopadnu v¾dy, kdy¾ sem vylezu. Ji¾ jsem mìl být hodinu nìkde jinde.“ A tak jsme se rozlouèili. Já jsem se vrátila ke svým paním. „Milé dámy, nezbývá nám nic jiného ne¾li sestup. Mám v úmyslu navštívit vinárnu, která je nyní na naší úrovni, ale kterou musíme zdolat zespodu. Jste ochotné mì následovat?“ Ale starší paní toho mìla ji¾ dost, a tak jsme se rozlouèily.

Šla jsem dolù vedlejší zahradou a mé srdce opravdu plakalo nad jejím stavem. Po dvou dotazech jsem se vyšplhala do Zlaté studnì. Bylo tu plno, huèelo to tu ve všech jazycích. U jednoho stoleèku bylo místo volné, atak jsem si pøisedla. Sedìly tam dvì paní støedního vìku, které se zde pravdìpodobnì scházely tradiènì. Pøipadala jsem si jako borovice mezi rododendrony, tak byly nazdobené. Moje Já si však duplo a pravilo: „Jen ¾ádné mindráky, ty splácíš, tak splácej. Dej si dvì deci, však si je zaslou¾íš a dívej se na Prahu, proto jsi tady. Ony jsou z tebe vykulené víc. Ani jedna by sem nešla sama.“
A tak jsem popíjela a koukala a musím se pøiznat, ¾e i poslouchala, pøesto¾e jsem opravdu nechtìla. Dámy mìly opravdu tak kvìtnaté problémy, jak kvìtnatì vypadaly a moje Já se muselo smát. Bylo v dobrém rozmaru, a proto mi povolilo ještì dvì deci. Ale potom jsem mu domluvila a radìji jsem zaplatila. Pøeci ta cesta dolù a ty boty.

 
 
Cestu dolù jsem absolvovala bez pádu. Prošla jsem do Nerudovky, hospoda U kocoura na mì smutnì mòoukala, ale moje Já bylo posedlé a hnalo mì dál. Výstup Nerudovkou jsem mu však odmítla, ty boty.

Pøišla jsem na Karlùv most, ale ten ji¾ znám. Ne, ¾e bych znala všechny sochy, ale vím, jak na mì ka¾dý krok tohoto mostu pùsobí. Mám tam jedno místo, kde èlovìk pošle pryè i to svoje Já. Potom se musí pomalu sebrat a jít dál. Ale to tu bylo moje Já a pravilo: „Ty si mì pošleš klidnì pryè, dìláš si se mnou, co chceš! Já si myslím, ¾e je toho pro dnešek ji¾ dost. Mù¾eš mì pozvat ještì na veèeøi a potom hajdy domù. Víš co? Pùjdeme do Violy, je tam vedle Italská restaurace a tam se naveèeøíme.“

Unavenì, ale spokojenì jsme pochodovali na Národní tøídu. Jídelna byla zavøená, Viola taky – prázdniny.
A tak mi moje Já pøikázalo: „Holka, jedeme domù!“ Klášterní vinárna mi zamávala a já poslušnì nasedla do tramvaje.

 
Ivana Látalová
* * *
Anotaèní obrázek:  Pixabay
Ilustrace: https://www.piqsels.com/cs  https://www.firmy.cz
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 15.10.2022  20:21
 Datum
Jméno
Téma
 15.10.  20:21 Ivana Látalová
 15.10.  08:49 Ivan
 14.10.  21:53 Vesuviana
 14.10.  13:45 Pøemek
 14.10.  08:06 von