Panoptikum trochu k smíchu, trochu k pláèi
Kdy¾ jsem se v létì 1989 dostala do Paøí¾e a oslavila s rozjásanými Paøí¾any 200 let dobytí Bastily, ptal se mì tamìjší mùj známý, copak to máme za politika, který má jakési potí¾e s øeèí. Myslel tím Jakeše a jeho povìstný projev o té holce Zagorové a bojlerech. Ale ještì dodal, abych se snad nechmuøila, ¾e si vá¾í disidenta Aclava Avla. Za Jakeše jsem se stydìla, stejnì, jako pozdìji za Zemana a pak za Babiše.
Od jisté doby si dr¾ím od takových patologických zjevù patøièný odstup a spíše humorný nadhled. I kdy¾ je mi líto, ¾e pokraèují ve svém šaškování na hlavní scénì politického jevištì a ¾e jsou lidé, kteøí jim fandí. To se mi zdálo neuvìøitelné a nemo¾né a¾ chvíle, kdy mi jedna ze sousedek, kterou jsem dosud pova¾ovala za normální, nabídla jakousi vstupenku s dùrazem, ¾e je to zdarma a navíc dostaneme obèerstvení, kdy¾ tam spolu pøijdeme. Pomalu se mi zaèalo tmít pøed oèima. Ano, nemýlila jsem se, vstupenka s pozvánkou byla na milé posezení se ŠMEJDY. Proboha, to tam chcete nìco kupovat? Dìsila jsem se. Ale ne, já u¾ mám od nich všechny hrnce, deky atak. Øekla s nevinným výrazem. Tak teï u¾ chápu, ¾e skuteènì existují hodní lidští chudáèkové s mdlým mozkem. Naštìstí existují i jiní, jak se ukázalo pøi volebních-nevolebních výjezdech našeho pøedního Stbáka. Veselé byly bojovné zábìry fanouškù a odpùrcù agenta, doprovázené pískotem, øvaním, potyèkami mezi sebou i høíšníky trestajících „policajtù“.
Pøed pár dny 21. srpna tomu bylo 54 let od okupace ÈSSR spøátelenými armádami. Vzpomínalo se, nacházeli se nové fotografie, hodnotilo se, srovnávalo se to s Ukrajinou. A zase vyskakují lidièky, co se mezi sebou chtìjí hádat, proto¾e „tam“ jsou fašisti, Ukrajinci naše obèany vy¾írají aj. O roce napsala jedna ètenáøka na FB, ¾e lidé okupanty vítali v roce 68 kvìtinami. Jak pestré jsou názory lidí, ¾e?
Pøeji do záøí dìtem, aby smìly chodit do školy.
