Je tomu ji¾ deset let. Rozhodnutí zdánlivì samozøejmé, se samými otázkami, proè a¾ v ten den, proè ne døíve, proè následovala opakování, proè chybìlo více odvahy, vùle, rozhodnosti.
Byl jsem kuøák. Zaèal jsem záhy a pokraèoval s pøestávkami. Nikdy se mi nepodaøilo pøestat trvale. První tajná Camelka, z balíèku UNRRY, vonící po fíkách, mi zachutnala ve dvanácti letech. Dalším pokraèováním byly štiplavé Partyzánky a Detvy na vojnì. Vojáci tehdy dostávali tøi cigarety na den, bez rozdílu, jestli jsou kuøáci nebo nekuøáci. Pak se to ji¾ rozjelo a krabièky Lip, Globusek, Maric s filtrem i bez filtru, Bétéèek a EleMek a mnoha dalších spotøebovaných dennì, se staly nezbytností za ka¾dé situace.
Zlozvyku kouøení jsem podlehl a opakovaným nutkáním a slastným pokušením se ze mì stal notorik. Dlouhou dobu jsem se ani nesna¾il s kouøením pøestat. Nikotin se stal mojí souèástí, ¾ádná omezení ani zákazy pro mì neplatily. ®ádnou újmu na zdraví, posti¾ení, jsem nepoci»oval. Naopak jsem úspìšná období pøisuzoval právì kouøení, bez kterého jsem si svùj ¾ivot nedokázal vùbec pøedstavit. Cigarety nesmìly chybìt, kdyby na sùl nebylo. Otroèil jsem svému návyku i omezením, kterým je kuøák vystaven zákazy a vylouèením místa pobytu, zcela bez výèitek.
Pøišla i období, kdy jsem kouøení omezoval pro silný, nepøíjemný kašel. Po domluvì s mojí lékaøkou, zaèal první pokus s kouøením pøestat. Dostal jsem plný sáèek roztodivných práškù. Byly to jakési slepované tobolky, ve kterých byly drobné úlomky jehlièí, nebo nìco podobného. Bez chuti a vùnì jsem tyto tobolky týden poctivì polykal a zapíjel. Nekouøil jsem. Po týdnu jsem si zkusil zapálit, jestli se mi udìlá patnì a od kouøení mì to odradí. Neodradilo, cigareta mi chutnala ještì více, ne¾ kdy¾ jsem zaèal polykat ty jedy. Kašel nepøestal.
Moje doktorka mi doporuèila ozdravný pobyt v lázních. Mìsíc jsem se léèil v Karlovì Studánce mezi horníky se zaprášenými plícemi a astmatiky. Inhaloval, cvièil, dýchal zdravý horský vzduch Jeseníkù a pøi tom kouøil. Dokonce s jednou sestøièkou na rehabilitaèní procházce jsem kouøil cikánsky. Mìli jsme ji¾ jen jednu cigaretu a kouøit jsme chtìli oba. Cikánský zpùsob to umo¾òoval. První z nás nasál dým z cigarety do plic a pøi polibku ho vypouštìl druhému do úst pøi nádechu. Jeden šluk se tak dal zu¾itkovat nìkolikrát a na jedné cigaretì jsme si pochutnali oba. Kašlat jsem pøestal.
O abstinenci jsem se pokoušel nìkolikrát. Byla to zejména opilecká pøedsevzetí, a tak zvané poslední cigarety o silvestrovské noci, sázky na oslavách, nebo pøi onemocnìní angínou, a rýmou, kdy ¾ádná cigareta nechutnala. Jen¾e poslední cigareta na Silvestra mìla brzy následovnici. Vìtšinou ve svátek Tøíkrálový jsem ji¾ bafèil o sto šest.
Námitky svých spolupracovníkù a rodinných pøíslušníkù jsem odbýval oblíbeným rèením, ¾e sto procent lidí, kteøí nikdy nekouøili, stejnì umøeli. Bylo i období, kdy jsem kouøil tajnì. Nìjak polovièatì. Kouøil jsem jen v práci, doma byl ze mì nekuøák. Nikdy pøed tím, ani potom jsem se tak dychtivì netìšil chodit do práce, jako v tomto období.
Prasklo to na mì podle pravidla, ¾e le¾ má krátké nohy. Nohy patøily v tomto pøípadì mé man¾elce, která vyu¾ila náhodné cesty kolem úøadu a pøišla mì navštívit. Staèil jsem jen ruku s cigaretou dát za záda. Mìl jsem snahu náš rozhovor urychlit a zkrátit. Nedaøilo se, man¾elka se rozpovídala a za chvíli vykøikla: „Ty kouøíš!“
Kouø pomalu se linoucí po mých zádech vystoupal a¾ nad hlavu a vytváøel tam modré obláèky dýmu, usvìdèující mì ze l¾i a klamu. Pøiznal jsem se a zastydìl. Byl to pro mne pokoøující pocit. Zklamal jsem, i kdy¾ jen z polovièky. Abych se potrestal, vydr¾el jsem doma nadále nekouøit a do práce jsem chodil dál nedoèkavì a rád.
V ¾ivotì èlovìka pøicházejí rùzné situace. Nìkdy ani nevíme, jak reagovat, jak problém øešit. Zvláštì, kdy¾ se to týká zdravotního stavu. Tìlo pøestane poslouchat a øeší si problém samo o sobì. Doktor preventivnì a na svoji obhajobu pošle pacienta na rentgen. Myšleno sípajícího pacienta, který sice ví, ¾e by nemìl kouøit, ale zapálí si. On si toti¾ zapálit musí.
Jdete tedy na rentgen plic. Èekáte, a¾ na vás dojde øada a pùjdete se postavit pøed studenou desku, kde uslyšíte – nadechnout – nedýchat – cvak – dýchejte. Jen¾e pøed tím vás zavolá sestra, usadí vás vedle monitoru, kde bliká pìt svíèek. Kdyby byly ètyøi, mù¾ete si myslet, ¾e je advent. Do úst dostanete náustek s rourou, na nos pevný skøipec, abyste neucházel mimo ústa. Na pokyn se máte co nejvíce nadechnout a prudce vydechnout. Hodnì, prudce, co nejvíce. Dýchnete, a zhasnou jen dvì svíèky. To je špatnì. Pokus opakujete. Znovu náustek a skøipec. Tentokrát si na výdechu dáváte opravdu zále¾et, zhasnou tøi svíèky. Chyba, stále špatný výsledek.
Pøi vyšetøení ještì doktorka zjistí z prstu sevøeného do malých kleštièek, ¾e máte málo kyslíku. Zde ji¾ zpozorníte, proto¾e bez kyslíku jste mrtvola. Dostal jsem strach. Pro uklidnìní jsem si zapálil cigaretu. Abych pøíštì sfoukl všech pìt svíèek, dostal jsem inhalátor s kapslemi suchého prášku, který mi mìl rozšíøit prùdušky. Tìlo se léèbì vzpíralo. Nevím, jestli byl moderní pøístroj se svíèkami správnì seøízen, ale já více ne¾ tøi svíèky nesfouknul ani napodruhé. Po tøetí se mi dìlaly m¾itky pøed oèima a povely sestry jsem ani nevnímal. Diagnóza jednoznaèná. Tì¾ko vyslovitelná zkratka CHOPN.
Rentgenový snímek ¾ádné chorobné zmìny neukázal, ale ve zprávì doktor pro jistotu doporuèil ještì vyšetøení na CT. Computer tomograph, pravdìpodobnì pro jistotu, co kdyby.
Zaèaly se dít vìci. Kolotoè se roztoèil. Na oddìlení chorob respiraèních usoudili, ¾e je sice stav bez chorobných zmìn, ale doporuèení varovalo. Šlapal jsem se objednat s ¾ádankou na odbornou ambulanci. Kdy¾ jsem uvidìl tu obrovskou rouru a lù¾ko projí¾dìjící sem tam, zatou¾il jsem se uklidnit cigaretou.
Ustoupit se nedalo. Vyšetøení jsem absolvoval, vpich jakési injekce jsem pøeèkal a jízdu pøetrpìl. Myslel jsem, ¾e je to tím vyøízené a èekal jsem jen na zprávu o výsledku.
Asi za mìsíc jsem se dozvìdìl, ¾e na výsledku vyšetøení CT se jim nìco nezdá a byl jsem odeslán na další plicní oddìlení. Po dalším spirometrickém vyšetøení a novém rentgenu plic jsem byl objednán na bronchoskopii s biopsií a posléze po rezolutním rozhodnutí lékaøky jsem byl objednán na „petku“.
Nedalo mi to a vyhledal jsem na internetu, co je ta „petka“ zaè. Zaèal jsem se pomalu louèit s pøíbuznými, proto¾e psychicky jsem se cítil ji¾ témìø mrtev. Pozitronová emisní tomografie. Ú¾asný název zvonící radiaèním ozáøením. Dostával jsem pocit tì¾ce nemocného pacienta. Všichni kolem mì se tváøili ustaranì a tajemnì. Zbýval jen odhad, kolik mnì ještì zbývá èasu, ne¾ pøijde fatální konec. Vykouøil jsem ten den poslední krabièku zlatých Kentek. Uklidnilo mì to.
Zúètoval jsem tvrdì se svou neøestí. Stal se ze mì exnikotinista. Ano, pøestal jsem kouøit. Definitivnì.
V noci pøed kontrolou na Petce se mi zdálo o Èernobylu. Chodil jsem neobydleným mìstem Pripja», o které se nikdo nestará a zarùstá køovím a stromy. To nebylo dobré znamení.
Na oddìlení nukleární diagnostiky mì doprovodila man¾elka. Pøišlo mi to jako doprovod na poslední cestì. Po pøijetí a zaregistrování jsem byl poslán na WC, proto¾e po aplikaci kontrastní látky ke mnì nemìl mít pøístup nikdo bez ochranných pomùcek a prostøedkù. Tentokrát to byla ještì vìtší roura s lù¾kem a ve znehybnìlém stavu jsem projí¾dìl rourou nìkolikrát. Nebolelo to. V èekárnì jsem byl pak sám a v duchu jsem pøemýšlel, jak asi dopadnu a jestli ještì záøím. Èekal jsem dosti dlouho a¾ do pozdního odpoledne. V budovì byl ji¾ naprostý klid a uspávající ticho.
Objevila se uklízeèka, které jsem trochu pøeká¾el. Ptala se, na co èekám, ¾e u¾ tady nikdo není. Øekl jsem, ¾e èekám na výsledek „Petky“. Šla se ochotnì zeptat do oddìlení a po chvíli mi sdìlila, ¾e je vše v poøádku a mohu jít domù. Vysoce odborné sdìlení uklízeèky mì uklidnilo. Byl jsem zdráv? Jestli ještì nìjaké paprsky vyzaøuji, to jsem nevìdìl. Bez Geigera nepoznáte, jestli svítíte. Pro jistotu jsem sedìl ještì dvì hodiny v parku, ne¾ jsem nastoupil do tramvaje, abych nìkoho neozáøil.
Dnes, po tolika letech na den zúètování s nikotinovou neøestí, vzpomínám s úsmìvem. Jak to bylo snadné. ®ádné abstinenèní pøíznaky, ¾ádné závratì, neklid, tøesy konèetin. Jediné zmìny nastaly u akademického titulu docent na váhovou jednotku cent. Nekouøím.
Pøemysl Èasar
* * *
Ilustrace| Foto: shutterstock.com, https://www.piqsels.com/cs https://thewhistler.ng, https://www.kupoman.rs
a kolá¾ uklizeèky: Marie Zieglerová Zobrazit všechny èlánky autora
