BATOLE JAN
Zrovna jsem mìla volný den. Bylo pondìlí dopoledne a já si plánovala, co všechno ten den zaøídím, ne¾ pùjdu v úterý do práce. Najednou zvoní telefon a na druhé stranì o pøekot mluví maminka naší snachy. Prosí mì, a» všeho nechám a okam¾itì pøijedu ke Karmen, ¾e k nim právì dorazila. Co se stalo? Poléval mì studený pot, proto¾e doposud jsem nevìdìla, proè tak naléhavá výzva? Maminka naší snachy mi v breku sdìlovala, ¾e se náš prvorozený vnuk, malý Jan, zabouchl v domì.
To se èasto stává ¾e? Vzhledem k tomu, ¾e Jan v té dobì byl roèní batole, to nebylo zrovna moc uklidòující. Karmen okam¾itì zavolala speciální slu¾bu, co v takových situacích pøijí¾dí a lidem otevírá domy, nebo je vyproš»uje v naléhavých pøípadech.
Ráno byla s Janem na nákupu, vyndávala tašky z auta, otevøela si dveøe, klíèe polo¾ila v kuchyni na stùl a vracela se pro další nákup do auta. Malý Jan vbìhl dovnitø a zabouchl za sebou dveøe. Jednoroèní dítì nejenom ¾e nedosáhne na kliku, ani nerozumí, co se po nìm v takových pøípadech ¾ádá. Zoufalá Karmen, v té dobì v posledním mìsíci tìhotenství s druhým dítìtem, panikaøila. Nejprve zavolala své mamince, ta pøivolala mne a všechny tøi jsme sladkými hlásky uklidòovaly Jana pøes zavøené dveøe.
Ten malièko pofòukával, ale nic moc. Slyšely jsme bìhání, šoupáni ¾idlemi a pak klid. Závìsy v domì byly zata¾ené a my tøi zoufalky jsme nevidìly, co se uvnitø dìje. Patnáct dlouhých minut ubìhlo a slu¾ba stále nikde. Aspoò pìtkrát se jim volalo o pomoc. Kdy¾ však po pùl hodinì napìtí a zoufalství nikdo nepøijel, rozhodly jsme se jednat a malého Janèího osvobodit. Byla tu obava, aby si nìco neudìlal, nebo na nìho nìco nespadlo. Takové malé batole pøece nemù¾e zùstat nadále bez dohledu, to dá rozum.
Prorazily jsme tabulku okna vzadu ze zahrady u domu. Protáhla jsem se skrz a bì¾ím do kuchynì zjistit, jak je na tom malý Jan? Ten sladký babulka sedìl jako høíbeèek na stole vedle mísy s ovocem a stále trochu pofòukával. Kdy¾ jsem vidìla, ¾e je v poøádku, ale všechna jablíèka a hrušky v míse mají malé kousance od jeho zoubkù, propukla jsem ve smích. Otevírám dveøe Karmen a její mamince a pak se s ním na pøeskáèku mazlíme. Zároveò se smìjeme, jak si chlapeèek poèínal. Vyloudil ze sebe i úsmìv. Zøejmì radostí nad tím, ¾e nás vidí a je osvobozen ze zajetí vlastního domu.
Karmen však bylo stále divné, ¾e se slu¾ba doposud nedostavila? Opìt jim volala, ¾e jsme se jich nemohly doèkat, poradily jsme si tedy samy. Paní na dispeèinku jí ujiš»ovala, ¾e jejich pracovník u¾ dávno odjel a ¾e u¾ by mìl být na místì. Poslala ho hned pøi první výzvì. Vyšly jsme pøed dùm se pøesvìdèit, jestli dorazil a také mu sdìlit, ¾e jeho slu¾eb u¾ není potøeba.
Snacha zašla za vysoké keøe pøed jejich domem a my slyšely køik a pláè. Letíme se podívat, co se dìje? Hystericky se zajíkala, jak ji dojalo to, èemu byla svìdkem. Rozrušilo ji to natolik, ¾e zakopla a my jí sbíraly ze zemì. Hlavnì ¾e se nic vá¾ného nestalo. To by tak scházelo v posledním stádiu jejího tìhotenství.
Zamìstnanec této speciální pohotovostní slu¾by spokojenì sedìl v pohotovostním autì, ukryt z oèí po¾adujících, jedl a zapíjel kávou z termosky svojí pochoutku. Kdy¾ na nìho Karmen narazila a zeptala se, kde byl tak dlouho, ¾e v tomto pøípadì šlo o batole, odbyl ji s tím, ¾e je právì èas na jeho obìd. Pak by prý pøišel, však u¾ tam pøece je a tak na co tolik povyku? Naštìstí všechno dobøe dopadlo, Jan byl v poøádku, ale dodnes nás mrzí, ¾e jsme si na takového hladového zachránce veøejnì nepostì¾ovaly. U¾ k vùli dalším lidem v nesnázích, kteøí by se takového servisu jako my, nedoèkali.
