Jedlíkuv Štìdrý veèer
Jedlík miluje svátky – a hlavnì Vánoce. Jsou pro nìj prubíøským kamenem a zároveò cílovou prémií, kterou si opravdu doká¾e vychutnat. Na zlaté prasátko, o kterém mu v dìtství vyprávìla babièka, u¾ dávno zapomnìl. Vstává èasnì, nebo» celý byt je ji¾ dlouho pøed tímto slavným dnem provonìn vanilkou a pak – jeho chu»ové buòky jsou ji¾ v plné polní a domácí vánoèky, trùnící na plechu ve spí¾i, mu nedají dospat.
Dva tøi silné plátky a èaj s rumem mu dodají energii, kterou bude potøebovat ke strojení vánoèního stromku, ovšem vzhledem k tomu, ¾e je to velmi nároèný úkol, je nutno podstrèit mu ještì tác s cukrovím. Pøi pilné práci rychle tráví, a tak veden šlechetnou snahou o dokonalý výsledek štìdroveèerní veèeøe, vklouzne do kuchynì, aby ochutnal bramborový salát – co kdyby mu nìco chybìlo! Vezme si ovšem jen dezertní talíøek, aby nebyl køivì obvinìn z ujídání, zato ochutnává tak dùkladnì, ¾e si nalo¾í nejménì dvakrát. Je to pochopitelné, proto¾e obìd v tento den bývá trestuhodnì odbyt, do veèeøe je ještì daleko a on má pøed sebou další vyèerpávající povinnost – balení dárkù.
Naprosto zmo¾en pak usedá k televizní pohádce s dalším tácem cukroví (vanilkové rohlíèky se letos vskutku mimoøádnì povedly!), ale jeho pozornost je rozptýlena. Není divu, v kuchyni se zaèíná chystat veèeøe. Staccato palièky na maso, pianissimo bublající polévky a forte poklièek – to» rajská hudba pro jeho sluch. Ještì chvíli odolává, sezobne èokoládový bonbón ze stromeèku, ale jakási moc, její¾ pøekonání je nad jeho síly, ho zvedne z gauèe. Na vlastní oèi se jde pøesvìdèit, jak jsou pøípravy daleko. Vùnì linoucí se z kuchynì je pro nìj silnìjším magnetem, ne¾ píseò prince Miroslava pro pyšnou princeznu. Tu zobne osma¾ené houstièky, okoštuje rybí polévku, zkontroluje, zda kromì kapra jsou také sma¾eny kotlety, a zeptá se, zda kuchaøka letos neopomnìla ta¾ený štrùdl, proto¾e bez toho by nebyly ty pravé Vánoce.
Uspokojen a s dalším (malým!) talíøkem ji¾ správnì dochuceného bramborového salátu a malou kotletkou odchází k obrazovce. Pohádka bìhem jeho inspekèní cesty do kuchynì skonèila, ale teï zrovna dìti zpívají koledy. A proto¾e jedlík má mìkké srdce, dojímá se jejich sladkými hlásky, zatímco kuchyòský personál, (vìtšinou jednoèlenný, výjimeènì posílený nìkterým z potomkù – ovšem ve vìtšinì pøípadù se jedná o osoby ¾enského rodu), v potu tváøe finišuje.
Je pozoruhodné, ¾e jedlík pøesnì vytuší, kdy tento finiš konèí. V tom okam¾iku se opìt zjeví v kuchyni, aby nabídl svou pomoc. Samozøejmì, ¾e pøi té pøíle¾itosti obhlédne výsledek, a kdy¾ se ujistí, ¾e je vše v poøádku, radostnì zaène prostírat slavnostní tabuli. Zatímco se zbytek rodiny pøevléká do slavnostního hávu, on rovná ubrousky, leští sklenice a pøíbory a v mezièase s láskou pohlí¾í na zlatavì usma¾eného kapøíka, mísu nazdobeného salátu a štráfeèky štrùdlu. Nelze odolat – ten pøece ještì neochutnal! A tak, právì ve chvíli, kdy pøichází man¾elka, aby dala pokyn k zasednutí k nazdobenému stolu, má na tváøi poprašek mouèkového cukru a je prozrazen. S omluvným úsmìvem se jde také pøevléci, ale radìji do nìèeho volnìjšího, aby mu bylo dostateènì pohodlnì.
Celý natìšený se vrací, ale ouha, babièka je pobo¾ná a nutí celou rodinu k modlitbì. On by dal pøednost rychlému pøípitku, ale co naplat, musí vydr¾et. A pak to mù¾e zaèít, jedlík se nedá rušit nervozitou dìtí, výklady své matky, která postrádá na stole pìt druhù oøechù (u nich se pøece v¾dycky na stùl dávaly!) a jejím hudrováním, ¾e jedno z dìtí opìt jako vloni odmítá rybu, ani køeèovitým výrazem man¾elky, její¾ jedinou snahou je udr¾et vánoèní pohodu. Jeho slavné finále je právì teï a tady, u stolu prohýbajícího se jídlem je š»asten a spokojen. Všeho je dostatek, ba pøebytek. A tak to má pøece být.
Ve chvíli, kdy se rodina oddává radostným orgiím obdarovávání, náš hrdina se nenápadnì vytrácí do koupelny, aby se ujistil, zda je v lékárnièce jedlá soda, popøípadì febichol èi, nedej bo¾e, abych potøeboval algifen… Nu, tøeba to spraví stopeèka becherovky.
Kdy¾ po Novém roce, vìtšinou po setmìní, potkáte v parku èi na ménì frekventované ulici funícího tlouštíka v teplákové soupravì a botaskách (zøejmì trochu jízlivý dárek od Je¾íška), mù¾ete si být jisti, ¾e onen neš»astník si dal novoroèní pøedsevzetí – zhubnu a u¾ nikdy se tak nepøejím.
Pokud se vám zdá, ¾e toto pojednání nepøispìje k vánoèní pohodì, ¾e je pøíliš ironické a moralizující, mohu vás ujistit, ¾e takto mínìno vskutku nebylo. Je to jen, jak doufám, laskavé upozornìní na mo¾né následky. A pak, uvádím-li jedlíka jako osobu mu¾ského rodu, nenechte se tím zmýlit, ¾eny se také mnohdy nedají v tomto smìru zahanbit, ale tvar ¾enského rodu od slova jedlík je opravdu trochu zvláštní – schválnì si to vyzkoušejte.