Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Paèuli
Po pravdì øeèeno, pøed dávnými lety, dvaceti, tøiceti nebyl v tìch vùních, které dìlají naše ¾ivobytí pøíjemnìjší, ¾ádný výbìr. Hlavní znaèka byla snad Rosana a potom se také nìco málo pøivá¾elo z Francie a já stále ještì schovávám lahvièku s názvem Chanel. Snad to ani nebylo tak drahé, kdy¾ jsem ji jednou našla pod stromeèkem.
Dávno, dávno, pøi nìjaké slu¾ební cestì do Prahy jsem kousek od Karlova mostu smìrem k Malostranskému námìstí našla malinkou, zvláštní drogerii, kde prodávali mimo jiných ingrediencí i kolínskou zvanou Paèuli. Do lahvièky vám naèepovali za zcela mírnou cenu tolik, kolik jste si pøáli. V tom èase jsem byla pøímo zatí¾ená èicháním rùzných vùní a dokonce jsem si velmi dlouho (i kdy¾ odborníci øíkali, ¾e to není mo¾né), vùnì pamatovala. Èasto mì provázela vùnì, kterou pou¾íval v taneèních mùj kamarád Zdenìk, myslím ¾e v té pováleèné dobì v¾dycky uzmul nìkolik kapek své starší sestøe. Byla to vùnì nádherná a mo¾ná, ¾e ještì teï, kdyby mi zavanula kolem hlavy, bych si ty krásné èasy v taneèních pøipomnìla.
Lahvièku paèuli jsem velmi rychle spotøebovala a do Prahy jsem zase tak èasto nejezdila. Ani nevím, kde jsem vzala tolik drzosti a ¾ádala o nákup voòavé vodièky hosty, kteøí k nám jezdili z Prahy. Bez rozpakù jsem o to po¾ádala oba Bohoušky z Národního divadla Záhorského i Èápa a ti mi s radostí (aspoò se tak tváøili) vyhovìli, samozøejmì i nìjakou hereèku, u¾ ani nevím kterou. Nikomu nebylo zatì¾ko do oné zvláštní drogerie zajít. Neodmítl ani Miloš Kopecký, jen mi pøi tom vysvìtlil, ¾e ona vùnì patøila v minulosti pobìhlicím, èi lehkým dámám a divil se, ¾e pøišla tak pøíjemná právì mnì. Ale i on vyhovìl a pøi další cestì do Ostravy mi plnou lahvièku pøinesl.
Dnes pøemýšlím, kde jsem brala tu odvahu klást na vzácné hosty takové po¾adavky, a kdy¾ se mi nìkdy stane, ¾e mi nìjaká dealerka nabídne celou škálu vzorkových lahvièek pøerùzných vùní, èichám, èichám a ani jedna nevoní tak hezky jako Paèuli. Ani nevím, zda ji ještì nìkdo vyrábí. Mo¾ná, ¾e nemá dùvod, v¾dy», kde jsou ty lehké dámy, aby její vùni pøivábily mu¾e. A potom, i kdy¾ se pøece jenom nìkde vyskytují, mohou si dovolit daleko dra¾ší vùnì. Paèuli by pro nì byla pøíliš sprostá.
Bohu¾el, u¾ všichni ti, kteøí mi lahvièky Paèuli vozili, èichají vùni nebeskou a já jsem je v jedné bezesné noci všechny probrala a nìkam tam nahoru jsem jim poslala omluvu i podìkování, ¾e vyhovìli jedné ¾enì, která se do vùnì Paèuli zamilovala. A i kdyby tady byli a donesli mi jenom nìjakou voòavku, nebylo, by mi to nic platné. Asi proto, ¾e jsem vùnì tolik milovala, ztratila jsem pøed léty pøi nìjaké chøipce na vùnì èich. A tak u¾ teï jenom ráda èichám tøeba peèící se maso, proto¾e chu» k jeho po¾ívání, ta mi zùstala.