POVÍDAÈKY (29) Ztracená èapka
Pøedmìty, je¾ èlovìk rád u¾ívá, stávají se nepozorovanì jeho souèástí. Proto jejich ztráta bolí. Na pøíklad èapka.
Takovou èapku mù¾eš darovat milované osobì. Louèíš se s ní lehce, víš, ¾e ona bude v dobrých rukou, ¾e ji dokonce budeš èasto vídat a vzájemnì se tak budete pøesvìdèovat o trvalém svazku.
Èapku mù¾eš také pùjèit: pøítele zebe hlava, ty velkodušnì mu nabídneš øešení a víš, ¾e èapka se ti vrátí, ovìnèena vdìkem nenastydlé hlavy pøítelovy.
Èapku mù¾eš i prodat: ocitneš se v nouzi (ovšem nezavinìnì), není na chleba, babo raï co teï. Louèíš se tì¾ko, ale nakonec pøece jen èapku prodáš – kdo ji kupuje, jistì ji potøebuje a tedy jí neublí¾í. Èapko, odpus»!
Èapku mù¾e nìkdo i zahodit, pohodit do smetí, ale to není mùj pøípad,. To mù¾e vykonat jen èlovìk, svìdomí nemající. I èapka mù¾e v popelnici zaplakat!
Nejhorší z mo¾ností je, èapku ztratit. Kde jsi, má milovaná? Dennì tì má ruka hledá na vìšáku, postrádám tì na mrazivé ulici, v noci o tobì sním. Proè jen jsem tì lépe neopatrovala, tebe bezbrannou, tak spolehlivou a hlavnì mou!
Marné volání. Jen tiché výèitky zùstávají, pomalu slábnou a slábnou, a¾ dojde k nejhoršímu: koupíš èapku novou.
Tak svìt odplácí.
První kapitola románu, který nebyl nikdy napsán
Emancipovaná ¾ena Marie usedla k svému nedìlnímu obìdu bez obvyklé dychtivosti.
Hlad mìla, snad i chu», ale tíha, kterou pocítila v hlavì pøi ranním vstávání se v poledne zmocnila u¾ celého tìla. Kuøecí stehýnko snìdla, ale bez radosti.
Po jídle obvykle hned myla nádobí, nemìla ráda kolem sebe nelad. Dnes sedìla u vyjedeného talíøe a tì¾kla èím dál víc. Venku sálala letní ulice. A¾ sem, do tøetího patra, pøes zavøené okno a hustý závìs, výskaly hlasy dìtí, jdoucích s rodièi k vodì.
Stále sedíc, odstrèila od sebe stydnoucí talíø a podepøela si bradu obìma rukama. Od stolu pøehlédla celou malou kuchyòku, jemnì šedobílou a otevøenými dveømi èást pokoje s temnì rudým kobercem a spoustou knih. Druhými dveømi, také otevøenými (Marie nesnášela v bytì zavøené dveøe) vidìla do chodby, vedoucí k lo¾nici a ostatním èástem milovaného bytu. Místo oèekávaného pocitu existenèního blaha zakmitla v ní úzkost. Pøièítala to nedìli.
Nejlepším okam¾ikem z celého týdne bylo zamykání dveøí bytu v pátek odpoledne. Nemìla telefon a tak jistota, ¾e ji po celé další dva dny nemù¾e nikdo rušit, byla témìø absolutní. Tehdy odlo¾ila tašky s nákupem, zula boty, nalila si decinku èerveného, zapálila cigaretku a relaxovala. V pátek veèer si nìkdy i zpívala nahlas. Odva¾ovala se toho jen ve svém soukromí, nebo obèas ve vinném sklípku.
V sobotu ráno chodívala do trhu „Pod kaštany“ koupit nìco zeleniny, ale hlavnì pro malebnou podívanou. Moravskoslovenské pomezí poskytovalo pestrost tvarù, zvukù, barev, øeèi i vùní. Zbytek soboty byl také dobrý. Odpoèinek u¾ nastupoval a Marie se dovedla zabavit nejlépe sama.
V létì bylo pìknì i na balkonì, plném øeøich a muškátù, kde od sousedù zpíval kanárek. Marie mu kdysi vyléèila krvavé no¾ièky a sousedi ji od té doby pova¾ovali za vìdmu. Chodívala i do blízkého lesa na Kocandu, také plavat. Ale dnes, pùvodní malá úzkost pøešla do trvalé tísnì. Usnula na pohovce, prospala celé odpoledne a probudila ji a¾ bouøka.
Vstala, osprchovala se a dala se do balení velké cestovní kabely. Mìla v tom praxi, èasto jezdívala na nìkolikadenní slu¾ební cesty. Kdy¾ teï s kabelou vyšla z domu, byl u¾ po dešti vlahý veèer. Mìstský autobus smìrem k nádra¾í byl poloprázdný. Do odjezdu noèního vlaku zbývala necelá hodina. Koupila si lù¾ko a tìšila se na noèní jízdu.
Ráda v polospánku, v pohodlí postele, vnímala zvuky a pohyby vlaku, jedoucího tmou. Vìdìla, ¾e brzy ráno dojede do Prahy. Na to, ¾e se na pondìlí (èi na déle?) v zamìstnání neomluvila, nemyslela, a co udìlá, a¾ v Praze opustí svùj vlak, neøešila. Tou¾ila jen jet. Nic víc.
U¾ je to tøináct let. Vìtrem odváto.
Chumelí
Bratrovi v horské chalupì posílám SMS z ní¾iny: "tady chumelí"!
Bratr obratem odpovídá: „To je sranda, tady na severu né !“
A poøád chumelí. Šerý den se rozjasnil, jako¾ i moje mysl.
Ztracená èapka
První kapitola románu,
Chumelí