Nedávno mì potkalo ¾ivotní období, ve kterém se mùj man¾el vyšvihl na novináøe. Byl zván – spolu se mnou – na úplnì všechno, co se konalo. Tím mnì, samotáøce, trávící ¾ivot vìtšinou v podhùøí Orlických hor, zpùsobil nemalé problémy. Prostì mì hodil „do ¾ita".
Spoleèenská sezóna byla v plném proudu a nastavila mi zrcadlo. Zjistila jsem, ¾e lidé, kterých si na dálku velice vá¾ím, mne zblízka lehce dìsí. Trpím toti¾ pøíšernou trémou, a proto se k rozhovoru na krátkou vzdálenost prostì nehodím. Jestli¾e k takové situaci musí dojít, nasadím automaticky pøipitomìlý úsmìv, pozvolna gradující do nervózního pochechtávání a¾ pokloktávání, jako kdy¾ uchází pára z konvice a øve, ¾e voda vøe. Nepøirozenì vysokým hláskem skøehotám absolutní nesmysly, zøejmì v podvìdomém pøesvìdèení, ¾e „smysly" stejnì nikdo slyšet nechce. Pøi ka¾dém rozhovoru se navíc roztøesu jako pes, kdy¾ na Silvestra zaènou bouchat rachejtle.
Má bezradnost roste pøímo úmìrnì se sebejistotou bytosti, která mì oslovuje. Napøíklad mi ve významnì pronesených nará¾kách svìøuje všeobecnì známé módní drby, ale já nevím, co si s nimi poèít. Jindy znalá alespoò svého jména, nyní o svém jménì pochybuji. Kdyby taková neochvìjnì v sebe vìøící bytost ještì více šlápla na paty mého, právì na útìk obráceného sebevìdomí, jistì bych pøipustila, ¾e mi pøi køtu dali tøeba jméno Eufrosina Florentina Proserpina Otakarovna Prùserová. Navíc zjiš»uji, ¾e se mi na lidech vìtšinou líbí právì to, naè ostatní poukazují s nevolí, proto¾e právì tím se liší od nudné prostøednosti.
Ne¾ se vydám do spoleènosti, jako by mi nìco našeptávalo: „Jsi Popelka, nemù¾eš vypadat jako Popelka, nebo všichni poznají, ¾e jsi Popelka!" Tak se v¾dy obléknu jako zlá královna. Mé róby, ledabyle a narychlo spíchnuté, neobstojí po stránce kvalitního vypracování, zato jsou nepøehlédnutelné. Z ramen mi visí rùzné pestrobarevné závìsy, šály a kvìtiny, vyrobené ze starodávných textilií, nalezených na pùdì našeho padomu. Slušivý úèes uklízeèky z padesátých let estetický vjem dokreslí. Takto obleèena, nevhodnì upoutávám pozornost na parcelu svého tìla, kde by katedrálu duše nikdo neèekal.
Pøi slavnostních pøíle¾itostech se konávají recepce. Dlouhé stoly sotva pletou nohama pod tíhou mís. Na mísách se nacházejí potraviny kladené jedna na druhou do rùzných výšek a v rùzných barevných kombinacích. Sestavy se mìní. Šunkové rolky, sýry a kulièky hroznového vína se dr¾í za ruce a tanèí kolem párátek. Není daleko doba, kdy je kuchaøi nauèí se usmívat a mo¾ná i pronášet uvítací projevy. Nevím èím to je, ale provází mì pocit, jako bych u¾ nìkdy, na jiné planetì, ochutnala líbeznìjší pokrmy. Tato vzpomínka brání mým chu»ovým pohárkùm, aby se nepotkávaly se zklamáním. Po ka¾dé recepci tou¾ím zhltnout vaøený brambor se solí.
Suma sumárum: „Recepce nemám rád," jak kurióznì prohlásil jeden dìdek ze Lhoty, který k nám chodí vybírat ¾umpu.
Ne¾ jsem mohla definitivnì posoudit, zda by mì mohl spoleèenský ¾ivot opravdu vyvést z rovnováhy – jako bych kdy v rovnováze byla! – èas oponou trhnul. Vlastnì mým man¾elem. Pozmìnil zamìstnání. ®iji opìt stranou hodokvasu. Místo nošení improvizovaných bezkonkurenèních, svìtových modelù, stìhuji doma prádelníky. Bìhám s nimi po schodech nahoru a dolù, štípám døíví do rodinného krbu, vyklízím sklep. Odpavuèinovávám obpavuèinované kouty a nosím se se smetákem v potištìném trièku a montérkách. Našemu psovi i ptactvu nebeskému se v tom zdám ucházející. Na veverky, které ze mì mají evidentnì legraci, se mù¾u vykašlat.
Pohled do zrcadla