PROÈ NEMÁM RÁD NAKUPOVÁNÍ
Kdy¾ jsem v minulém fejetonu pátral po nejkrásnìjší vìci na svìtì, co abych to nyní otoèil a poohlédl se po nìèem opravdu… Ne! Nièemu by to neposlou¾ilo. Akorát tak ke zka¾ení nálady a to je pøece jeden z nejhorších prohøeškù, kterého se autor mù¾e dopustit na svých ètenáøích. Ale nabídnu vám nìco, co já osobnì pova¾uju za jednu z nejhorších pohrom, která mì celkem pravidelnì potkává, kde¾to mnozí z vás, zejména ¾eny (zkušenosti), to dokonce s chutí vyhledávají: nakupování v hyper super mega a kdoví co ještì marketech. Snad následující øádky objasní, proè tato kratochvíle nepatøí v mém ¾ivotì k nejoblíbenìjším.
U¾ jen cesta po parkovišti u takového hypermarketu je zá¾itek. Auto, jevící se jako zaparkované, znièehonic zaène couvat, jeden øidiè se øídí pravidlem pravé ruky, druhý pøesvìdèením, ¾e tlustší silnice musí být nutnì ta hlavní. Nervozita, výfukové plyny, bezustání troubící klaksony a do toho všeho se uprostøed vozovky pletou dìti a celé rodiny s vozíky pøeplnìnými po okraj.
Pokud se mi podaøí dorazit dovnitø bez úhony, pova¾uju to za malý zázrak. Jen¾e ani tady si nevydechnu. Poøád musím být ve støehu, jako bych se snad nacházel uprostøed závodní dráhy. Kolem mì se míhají lidé se šíleným výrazem v oèích. Kde je jaká sleva? Honem, sem! Obèas musím doslova uskoèit z cesty, abych nebyl smeten bìsnícím davem, kdy¾ se z reproduktorù rozlehne hlášení o výprodeji v tom jakém oddìlení. Nìkteré rodiny si berou pro jistotu hned nìkolik vozíkù najednou. Ha! Mouka je v akci! Klidím se stranou. Zaène horeèné nakládání. Co nejvíc, jen proboha rychle, ne¾ sem dorazí ostatní! Nìkteøí za výhodnou cenou pøijí¾dí i s vleky. Buï si dìlají zásoby na pøíští dobu ledovou nebo doma peèou metrové koláèe.
Dalším velmi ¾ádaným místem jsou ochutnávky. Nìkdy mám pocit, ¾e nìkteøí jedinci sem chodí pouze za úèelem stravování. Mnohdy u pestrobarevných stánkù narazím na fronty delší ne¾ u pokladny. Pro l¾ièku pochybného jogurtu se pokládají i ty nejvìtší obìti. Holt, kdy¾ je nìco zadarmo…
K vzteku je i rafinovanost prodejcù. Zatímco balená voda se nachází v jednom koutì, pro š»ávu musíte na druhý konec a pivo je zase úplnì nìkde jinde. Tak to funguje se všemi komplementy. Za chvíli nabudete dojmu, ¾e pøed sebou netlaèíte vozík, ale kormidlujete zaoceánskou loï napøíè nekoneèným moøem spotøebního zbo¾í. Stejnì nepøíjemná kulišárna je i neustálé pøestavování regálù. Sotva si zvyknu, kam jít pro chleba, u¾ je zase pryè. Mo¾ná by u vchodu mìli rozdávat plánek s prùvodcem. Místo toho tam natrefíte akorát na agenty s voòavkami, kteøí se neštítí postøíkat vás èímkoliv, kdy¾ vèas neuteèete.
U pokladny jsem u¾ vìtšinou pøesycen apatií a nezmù¾u se na sebemenší odpor. Nechám si vnutit strašnì výhodnou kní¾ku plnou slev, naházím zbo¾í do košíku, popadnu pár igelitek a s tupým výrazem v oèích vyrazím pryè. Zas jedno zabité odpoledne…
Nìjaké pozitivum na závìr? Poøád existují malé obchùdky, kam kdy¾ vejdete, zdvojnásobíte poèet zákazníkù. Kde vám odpovìdí na pozdrav, kde s vámi komunikují. Potkáváte ty samé známé tváøe, nikdo nikam nespìchá, vše se dìje v klidu, v pohodì, zbo¾í je tam, kde má být… A¾ tyhle ostrùvky definitivnì zmizí pod hladinou moøí velkoobchodních øetìzcù, stane se pro mì nakupování opravdovým utrpením. I kdy¾ vím, ¾e nìkteøí zastávají úplnì opaèné názory…