Ètení z Biblí kralické podle Ivana Olbrachta (1) Stvoøení svìta
Mnozí jsme znepokojeni úpadkem mravù, pøevracením hodnot a zneva¾ováním mateøského jazyka. V takovém èase je dobré upevnit svou víru v dobrý vývoj této tì¾ké doby pøipomenutím si díla, je¾ posilovalo u¾ nesèetné generace pøed námi. Mám na mysli Bibli kralickou.
Bible kralická je èeská tištìná bible, kterou z pùvodních biblických jazykù (hebrejštiny, aramejštiny a øeètiny) pøelo¾ili teologové Jednoty bratrské. Svùj název dostala podle místa vytištìní, kterým byly jihomoravské Kralice.
Bratøi kladli od poèátku své èinnosti velký dùraz na literární èinnost svých èlenù. Jednota bratrská, ve své dobì zakázaná, záhy ocenila význam knihtisku. Aèkoliv její tiskárny byly provozovány tajnì, mìly vysokou typografickou úroveò. Však tiskárna kralická mìla svého vlivného ochránce, Jana Staršího ze ®erotína.
Iniciátorem pøekladu byl bratrský biskup Jan Blahoslav, který jako první navázal na erasmovskou tradici a snahu pøelo¾it Písmo z pùvodních jazykù. Jan Blahoslav zaèal také pou¾ívat rozsáhlé komentáøe, vèetnì odkazù na pøíbuzná biblická místa.
První vydání šestidílné Kralické bible se událo v letech 1579 a¾ 1594. Z celého díla promlouvá ¾havá láska k rodnému jazyku. V šestidílné bibli bylo dáno Bratøím, aby vytvoøili své vrcholné dílo bohoslovecké, vìdecké i umìlecké.
“Na Ètení z Biblí kralické pracoval Ivan Olbracht v tì¾kých èasech druhé svìtové války. Vycházel pøi tom z posledního vydání kralického z roku 1613. Tak jako mnoho jiných èerpal nadìji a ¾ivotní sílu v jedné z nejvzácnìjších památek èeského písemnictví. Byl si vìdom vlivu, jím¾ Kralická bible pùsobila v našich dìjinách nejen ve smyslu nábo¾enském, ale také obecnì mravním. Její výrazy a styl se bìhem staletí staly ústrojnou souèástí øeèi básníkù i lidu. Dosvìdèuje to i Olbrachtovo volné vyprávìní strazákonních a novozákonních pøíbìhù.
V této próze mimoøádné slovesné hodnoty zùstal autor v¾dy vìrný povaze biblického myšlení i jazykové podobì, v ní¾ bibli do èeské duchovní tradice uvedli její kraliètí pøekladatelé. Veden citlivým smyslem pøedevším pro bohatou obraznost biblických knih epických, dokázal se vyhnout èetným úskalím, která s sebou nese pøevyprávìní jakéhokoli díla, nato¾ pak pøedlohy s tolika rozliènými literárními druhy. Jednolitost svému zámìru vtiskl promyšleným výbìrem textù s výraznou dìjovou osnovou. Pøitom vìdìl, ¾e není zapotøebí je jakkoli dotváøet èi aktualizovat. ®ivým jazykem prostì vypráví starodávná dìjství Knihy knih tak, aby sama promluvila i k ètenáøi naší doby.”
Kniha Ètení z Biblí kralické, z ní¾ vybrané pasá¾e cituji, byla vydána roku 1990 v nakladatelství Vyšehrad. Od vzniku “Ètení” uplynulo ji¾ celých sedmdesát let.
Ve smyslu promyšlené dìjové osnovy svého Ètení pøevypravuje Ivan Olbracht sám poèátek, STVOØENÍ SVÌTA.
Na poèátku stvoøil Bùh nebe a zemi. Zemì však byla nepùvabná a pustá, tma byla nad propastí a duch bo¾í vznášel se nad vodami.
Øekl Bùh: “Budi¾ svìtlo!” Poté oddìlil vody a oblohu a stvoøil suchou zem. Zemì vydala trávu, byliny a stromy… A uèinil Bùh dvì svìtla, jedno velké, aby dr¾elo správu nade dnem, druhé menší, aby panovalo nad nocí a postavil je na nebeské obloze, aby osvìtlovala zemi. Stvoøil také hvìzdy.
Bùh stvoøil také hojnost ¾ivoucích bytostí a ptactvo, které by létalo nad zemí… Po¾ehnal jim a øekl: ” Ploïte¾ a mno¾te se, naplòte moøské vody a rozmno¾ujte se na zemi!…
Øekl koneènì Bùh: “Uèiòme èlovìka k obrazu našemu a podle podobenství našeho, a» panuje nad rybami moøskými, nad ptactvem nebeským, nad hovady, nad všelijakým zemìplazem i nade vší zemí!”
I stvoøil Bùh èlovìka podle podoby své, mu¾e a ¾enu…
Tak dokonána jsou nebesa i zemì, cokoliv jest na nich. Dokonèil Bùh sedmého dne své dílo a odpoèinul. A sedmému dni po¾ehnal.
Pøíbìh o Adamovi a Evì, o prvních lidech na svìtì, urèil osudovì bìh všech dalších pokolení. Uprostøed Edenu, jen¾ byl jejich rajským domovem, postavil Hospodin strom ¾ivota a strom vìdìní dobrého i zlého, z kterého však nesmìli jísti, aby nezemøeli.
Evu však oslovil had a pravil: “Nezemøeli byste. Ale Bùh ví, kterýkoli den byste z nìho jedli, ¾e by se vaše oèi otevøely a ¾e byste byli jako bohové, kteøí znají dobré i zlé.” A tehdy ¾ena, vidouc ovoce krásné a na pohled chutné, kterým se nabývá rozum, vzala z nìho a pojedla. A dala svému mu¾i, který jedl také…
Hospodin Bùh je potrestal. Hadovi øekl: “Budeš zloøeèený mezi všemi zvíøaty a všemi polními ¾ivoèichy. Po všechny dny svého ¾ivota po bøichu se budeš plaziti a ¾ráti prach…” ®enì pak pravil: “Velice rozmno¾ím bolesti tvé a práci tvou, s bolestí budeš roditi dìti, tvá ¾ádost bude pod mocí mu¾ovou a on nad tebou bude panovati.”
Adamovi øekl: “®e jsi uposlechl hlasu své ¾eny a jedl jsi ze zapovìzeného stromu, bude pro tebe zemì zloøeèená, trní a bodláèí bude ti ploditi. V potu tváøe své budeš jísti chléb po všechny dny svého ¾ivota, dokud se nenavrátíš do zemì, z ní¾ jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš!”
Synové Adama a Evy, Kain a Abel, stali se postavami první starozákonní tragedie, kdy¾ Kain svého bratra Abela ze závisti zabil. Stal se psancem. Nicménì v zemi Nod si našel ¾enu, zplodil s ní syna Enocha a od nìj se odvíjí nové pokolení koèovníkù, pøebývajících ve stanech a pasoucích stáda.
Adam a Eva zplodili pozdìji ještì syna Seta, jen¾ zplodil syna, zvaného Enos.
POTOPA SVÌTA, co se o ní u Ivana Olbrachta doèteme?
Z pokolení Enosova vyšel Metuzalém, jeho¾ dnù, kdy¾ zemøel, bylo devìtsetšedesát a devìt let… Vnuk Metuzaléma byl pojmenován Noe.
Noe byl pak mu¾ spravedlivý… kdy¾ byl v pìtistech letech, zplodil Sema, Cháma a Jáfeta.
Na svìtì se šíøily nepravosti. A kdy¾ Hospodin vidìl, ¾e veškeré myšlení lidské není leè zlé, litoval, ¾e stvoøil èlovìka, a v srdci mìl bolest. Øekl: “Vyhladím ze zemì èlovìka a vše a¾ do zvíøete, a¾ do zemìplazu, a¾ i do ptactva nebeského, nebo» mi je líto, ¾e jsem je uèinil.”
Ale Noe našel pøed Hospodinem milost. Bùh mu pravil: “Blí¾í se konec všeho ¾ivoucího, nebo» zemì je naplnìna nepravostí, a znièím ji. Ty však si vystav koráb z døíví tesaného, v nìm¾ vyhotov pøíhrady a zevnitø i vnì jej vyma¾ smolou… Nebo» uvedu na zemi zátopu vod, aby zhubeno bylo všechno tvorstvo, v nìm¾ jest duch ¾ivota… Uèinil Noe podle všeho, jak mu rozkázal Bùh… Stalo se po sedmi dnech, ¾e na zem pøišla potopa. Noe se svými vešel do korábu… Vody pokrývaly zemi po sto a padesát dnù… Pøíval z nebe se zastavil. Vody ze zemského povrchu odcházely, tøi mìsíce se navracejíce do svých koryt a ukázaly se vrcholky kopcù. Tak¾e koráb stanul na hoøe Araratu…”
Po necelých dvou mìsících byla zemì úplnì suchá… I vyšel Noe a synové jeho, ¾ena jeho a ¾eny synù. A s nimi po pokoleních svých všichni tvorové, ka¾dý plaz a všechno ptactvo a co¾koli se hýbe na zemi. Noe sdìlal oltáø a vzav ze všech hovad èistých a ze všech èistých ptákù, obìtoval Hospodinu zápalnou obì».
Zalíbila se Bohu její pøíjemná vùnì a pravil si: Nebudu ji¾ zloøeèiti zemi pro èlovìka, proto¾e myšlení lidského srdce jest zlé od jeho mladosti, a nebudu více pobíjeti všechno ¾ivoucí, jako jsem uèinil. Nýbr¾ dokavad bude zemì trvati, nepøestanou setí a ¾eò, studeno a horko, léto a zima, den a noc.
Všechny uvedené ilustrace vybrala z pokladnice Michelangelovy Olga Janíèková
Stvoøení svìta
