Znali jej u¾ pøedkové našich pøedkù. V¾dy» dodnes patøí na ka¾dou poøádnou zahradu. Prostá jak naše zemì a vùbec ne obyèejná.
Staré pøísloví øíká, ¾e do lísky nikdy hrom neuhodí. A» si vzpomínám jak chci, za tìch 77 let nepamatuju, ¾e by se tak stalo.
Kní¾e Svatopluk aby demonstroval výhodu pospolitost dal zlomit synùm nejprve jeden a pak tøi pruty lískové. Popelka v jeho plodech našla plesové šaty. Já obyèejnì larvu zobonosky lískové. To v tìch oøíšcích, které mìly kulatou dírku. Kdy¾ tam zbylo po vy¾írkovi kousek jádra byl hoøký. Dobøe dovedou odhadnout váhu plodu myši. To jsme na zahradì myslivny srovnávali jakousi hromadu hlíny. Najednou se babièce zaèaly sypat pod rukou oøíšky. Kdy¾ jsme sklizeò skonèili, byla toho jedna a pùl tøílitrovky a ani jeden oøíšek èervivý. Sedìl on ten zvìr co si to nahospodaøil opodál a posílal nás oba kamsi.
Pøemysl Oráè kdy¾ nechal voly na poli a nevzal si je na hrad zapíchl lískový prut do zemì. A ten se rozrostl v okam¾iku. Naopak není nic protivnìjšího pøi ohýbání høbetu pøi sklizni brambor ne¾ ucho košíku z lísky. Pravým opakem mi bylo laskání lískového proutku na ryby. Byl v¾dy pøi ruce, kdy¾ se ukázal porybnej tak ho ulomit nebyl problém.
Horší u¾ to bylo ve škole. Lískovka byla na skøíni v¾dy v pohotovosti. Nejvìtší potupou bylo kdy¾ jsme si jí museli dojít sami uøíznout. Jen kolik jich bylo naøezáno tak, ¾e se zlomily. A i u nás na myslivnì byl “komenskej“, co¾ byl výraz mojí matky, kantorky v¾dy pøi ruce. Bylo to tì¾ké dilema po lumpárnì se rozhodnout podle podmínek kantora. Tak co, tøi na ruku nebo stokrát násobilku èi vìtu „ve škole nemám vyrušovat, namáèet Mánì copy do kalamáøe a o pøestávkách se nervat s kamarády“ . Vìtšinou to vyhrály ty tøi na dlaò. A tyto tresty pou¾íval i pan faráø velice rád pøi výkladech jak máme milovat bli¾ního.
Nikdo mi nedovede dát tu pohodu “dvaceti“ pod lískovým keøem na bøehu Boreèky v Kamejku. Nebo najdìte lepší klacek na opékání buøtù a jablíèek nad ohýnkem. I ten „voš»urák“ nezbytný pøi peèení brambor v popeli ohništì byl lískový. Silnìjší pruty slou¾ily jako dr¾adla v „káèe“. To bylo koštì z bøezových proutkù.
A jestli pak víte, ¾e na otevírání oøíškù staèí kudla? Seøíznete na spodní stranì oøíšku kousek. Do té dírky co tam vyleze zapíchnete špièku no¾e a plod se rozloupne velice lehce.
Keøe se stávaly cílem nájezdù veverek a pøíbuzných sojky oøešákù, kteøí se s námi dìlili ve smyslu „kdo zaváhá ne¾ere“ v¾dycky na podzim.
Úmyslnì se vyhýbám vyu¾ití oøíškù ¾enskejma v kuchyni. Tam nejsem na svém poli.
Chtìl bych vám ukázat jedem z prvních kvìtù jara a první zdroj potravy vèelek. Mám dojem, ¾e hodnì lidí se domnívá, ¾e jsou to známé jehnìdy. Chyba lávky. To jsou pání lískové. Teda samèí kvìty produkující pyl. Mo¾ná, ¾e nìkomu ten vlastní ¾enskej kvìt lísky unikl. Je dokonale cudný, nenápadný, ale kdy¾ jej najdete ¾ensky krásný. Neopakovatelná barva malých, osobitì èervených štìtièek uniká naší pozornosti.
Sna¾ím se vám jej ukázat a tak zvednout pomyslnou suknièku lískového keøe o trochu výš jak nad kolena.