Bylo mi tehdy asi ètyøicet, kdy¾ jsem pøijel do jednoho brnìnského podniku na spoleèné jednání s egyptským zákazníkem. Prošel jsem vrátnicí a vystoupal do prvního patra, kde mìl podnikový øeditel kanceláø. Zaklepal jsem a vstoupil do sekretariátu, kde sedìly dvì ¾eny. Jedna, tak tøicetiletá blondýna za stolem, patrnì sekretáøka (soudru¾ka Holanová, jak ji bìhem porady øeditel oslovil jménem), a za psacím strojem u okna druhá, velmi mladá zrzka.
Pozdravil jsem, øekl, proè pøicházím, a blondýna se mne zeptala: „Jaké je, prosím, vaše jméno?“ Øekl jsem podle pravdy, ¾e «opka. A v tu chvíli ta rusovláska vyprskla do dlanì pøipláclé na nosíku a èervenì nalíèené hubièce. Ignoroval jsem to, zatímco blondýna jí vìnovala káravý pohled, vstala a uvedla mne k svému šéfovi. Krátce nato pøišel zákazník a jednání zaèalo.
Kdy¾ asi po hodinì skonèilo, zeptal jsem se øeditele, kdo je ta hezká dívenka v sekretariátì. „Jo ta, to je Hanièka Èubová“, odpovìdìl se záhadným úsmìvem, „je nìjak pøíbuzná se slušovickým øeditelem Èubou. Pøijal jsem ji na doporuèení mìstského tajemníka. Ale je pracovitá.“
Podìkoval jsem, rozlouèil se a vyšel z øeditelny do sekretariátu. Ne¾ jsem ale sáhl na kliku dveøí do chodby, smekl jsem klobouk (tehdy se ještì nosily), pozdravil: „Hezký den pøeji, paní Holanová“, a pak k psacímu stolku, „A vám také Èubièko!“ a vyšel ven a zavøel dveøe z druhé strany. A ještì ne¾ jsem je úplnì dovøel, zaslechl jsem zase ten zvuk jako pøi svém pøedstavení, jen¾e tentokrát vyšel z jiných úst.
Touto malou pøíhodou ze ¾ivota se svým jménem jsem jen chtìl ukázat, jak je nìkdy tì¾ké nosit nìjaké neobvyklé jméno. A ¾e jich mezi námi je! To moje je ve srovnání s nìkterými z nich, co do síly vyvolat prskání do dlaní, jen slabý èajíèek.
Posuïte sami z jejich krátkého pøehledu: Strašrybka, Tatrmu¾, Skoèdopole, Mizera, Huòatý, Pišingr, èi dokonce Èurda, Èumrda, Šourek, Hajzl, Pùlpytel, nebo Jebavý (co¾ bylo vlastní jméno básníka Otokara Bøeziny). S nìkterými jsem se sám osobnì setkal, ale jsou ještì mnohá daleko horší. Ostatnì ka¾dý si je mù¾e sám najít v internetu, staèí zadat heslo Èeská pøíjmení a poznat další stránku èeské øeèi. Vtipnost, humor a mnohdy velmi trefné úpravy cizích, pro tehdejší lid nesrozumitelných, èi nevyslovitelných jmen.
Jak lidé vùbec k pøíjmením pøišli, je vìtšinou známo, ale pøece jen struènì poznamenávám, ¾e tzv. pøíjmí vznikala postupnì od 14. do 18. století, zpravidla na základì naøízení panovníka, kdy bylo tøeba jednotlivé osoby rozlišovat, tøeba jen za úèelem identifikace, registrace poddaných jednotlivých vrchností a pozdìji i ke sèítání obyvatelstva.
Ještì vám ale povím, jaké nejpodivnìjší a v èeských zemích absolutnì nepøijatelné jméno jsem poznal já. Mo¾ná mi to nebudete vìøit, ale èestné skautské, ¾e je to pravda pravdoucí. V roce 1950 jsem narukoval „k výkonu své vojenské presenèní slu¾by“ k 52. dìlostøeleckému pluku v Kolínì. Nákladní tatrovky postupnì pøivá¾ely brance z nádra¾í na kasárenský dvùr, kde jsme všichni èekali po dozorem nìkolika poddùstojníkù, a¾ pøivezou posledního a budeme kompletní.
Stál jsem tam se dvìma kluky, s nimi¾ jsem se seznámil ve vlaku, a pozoroval hem¾ení tìch holých kokosù (ostøíhaných povinnì u¾ doma), kdy¾ Honza se najednou zachechtá: “Tý vole, vidíš to co já ?“ a ukazuje na èerný vojenský kuføík stojící na zemi asi dva metry od nás. Podívali jsme se nevìøili svým oèím. Na té èernì natøené bednièce stálo úhlednì bíle napsané celé jméno majitele. To první nám taky znìlo divnì, Juraj, a usoudili jsme, ¾e jde o Slováka, ale jeho pøíjmení zde nelze ani vyslovit, nato¾ napsat. Mohu jen naznaèit, ¾e pøedstavuje èeský název onoho geometrického obrazce, tak èasto vídaného na zdech a plotech.
Postupnì si toho všimli i jiní a veselí nebralo konce. Ze všech stran se pøicházeli podívat a zasmát kluci i naši dohlí¾itelé. „To ti tam nìkdo napsal ze srandy, co?“ „A jak to, ¾e èesky, u vás jí pøece øíkáte jinak, ne!“ takové a podobné otázky pršely na neš»astného kluka, povolaného odnìkud ze ®iliny, který neznal èesky ani slovo a u¾ vùbec nic z lidové gynekologie. Nu, nakonec byl poèet plný a frajtøi a desátníci nás rozvedli, kam mìli.
Druhý den následovala prezentaèní lékaøská prohlídka a oèkování v mìstské nemocnici a tady došlo k vyvrcholení celé události. Vstupovali jsme do èekárny po èetách, tedy v¾dy asi po tøiceti. Kdy¾ došlo na velitelskou rotu, byli jsme první na øadì my, vèetnì Juraje. Sestra, hezká, asi tøicetiletá bloncka, vyvolávala jména podle abecedy a šlo to dost rychle. Mìli to za sebou u¾ témìø všichni a zbývalo u¾ nás jen nìkolik od S a¾ Z, a taky Jurajko. Nikdo ale neodcházel – všichni byli zvìdavi, jak si ta paní s jeho jménem poradí.
Kdy¾ u¾ zbýval jen ten náš ®iliòák, sestra otevøela dveøe: „Tak ještì ten poslední, prosím!“ Kluci dr¾eli Juraje se zacpanou pusou v koutì, a nìkdo øekl: „Jakej poslední, sestøièko, my u¾ jsme u vás byli všichni!“ „No tak, chlapi, nezdr¾ujte, pošlete toho posledního!“ domlouvala nám, ale kdy¾ se nikdo nepøihlásil, vrátila se do ordinace, asi po¾alovat paní doktorce. Jen¾e patrnì nepochodila, proto¾e najednou jen vstrèila svou zlatou hlavu do èekárny, vyøkla to nemravné slovo a pøibouchla dveøe tak, ¾e se klinika otøásla a¾ v základech. K tomu ovšem pøispìl i hurónský smích tøiceti chlapù. To u¾ se tam ale objevil desátník Sláma a vstrèil neš»astného jmenovce toho nejpopulárnìjšího dámského orgánu do ordinace.
Dál u¾ o nìm nevím nic. Byl jsem krátce nato odvelen do spojovacího uèilištì v Novém Mìstì nad Váhom, a kdy¾ jsem se po devíti mìsících vrátil k pluku, u¾ tam nebyl. Poslali ho taky nìkam jinam, ale ještì pøedtím si prý nechal jméno zmìnit.
Jsou ovšem lidé, kteøí by pokládali takový poèin za urá¾ku pøedkù a hrdì nesou štít svého jména ¾ivotem dál. Jedním z nich byl i mùj kamarád, jménem Èumrda, a já mu to chválím. Ono toti¾ ani tak nezále¾í na jménì (pokud ovšem nechcete vstoupit do politiky a stát se prezidentem), jako spíš na tom, jakou èest mu prokazujete. Souhlasíte?