Cinkali jste klíèi?
(Zamyšlení k 17. listopadu)
Naše nejnovìjší revoluce, zvaná sametová, mne zastihla ve vìku zralém, ale pøesto naivním.Narodila jsem se do socialismu, vyrostla v rozvinutém socialismu, pøestála závan jakéhosi druhu socialismu s lidskou tváøí v roce 1968, a opìt ¾ila svùj ¾ivot dál, tentokrát ovšem pouèena z krizového vývoje, a z „Rychlého pøekladu vìt: Pøepadli nás! Okupují nás Rusové! Do vìt: Zachránili nám NÁŠ socialismus, dìkujeme bratøi.“
V roce 1989 jsem ji¾ byla matkou, na dovolenou jezdila do Maïarska, stála fronty na banány, a dávala trafikantce ka¾dého prvního v mìsíci balíèek kávy, aby mnì schovávala Mladý svìt, Ahoj na sobotu, a tvrdé sparty.
Ohlédnu-li se zpìt, co¾ je nìkdy prospìšné uèiniti, vidím sebe samu, jak jásám nad tím, ¾e bude konec vlády jedné strany, ¾e se budeme mít lépe, ¾e budeme moci jezdit do Vídnì jen tak, a ¾e všechno bude nádherné, lepší a ještì lepší.
Klíèi jsem nezvonila. Nemám ráda davy. Ani na prvního máje mne nikdy nikdo nevidìl – a nebylo to nìjaké podzemní hnutí disidentù – ale prostì nesnáším velké mno¾ství lidí na malém prostoru. Tak¾e jsem na všechno dìní, odstartované 17. listopadem, spoleènì koukala se svým 10ti letým synem v televizi.
Dr¾ela jsem ho u obrazovky témìø násilím, a dojatým hlasem jsem mu øíkala:“Koukej se synku, tady ti pøed oèima jdou dìjiny!“
Vìøila jsem. Vìøila jsem ještì i další rok, mo¾ná dva, a trpìlivì èekala, a¾ bude líp.Mezitím se rozpadala man¾elství mých kamarádek, kdy ON byl zapøisáhlý komunista, ONA se zamilovala do Klause a Havla. Pozorovala jsem ty nejrychlejší pøevleky a zmìny postojù, jen co u¾ bylo jasné, jak to asi bude dál. Ti nejchytøejší a nejrychlejší se ani s pøevleky moc napárali, šli rovnou na vìc. Musím ale pøiznat, ¾e jsem v tìch zhruba prvních tøech letech všemu rozumìla. Znala jsem jmény, i køestními, celou naši vládu, vìdìla jsem o nich skoro tolik, jako o svých o hereckých idolech.
Èas šel. Kráèel. Bì¾el, tu klopýtal.
Zákonitì jsem mìla rozumìt všemu èím dál více! Dostávala jsem více informací, mìla jsem mo¾nost poslouchat neomezenì všechny rozhlasové stanice, dokonce i zakázanou Svobodnou Evropu, ale zjiš»ovala jsem, ¾e rozumím všemu èím dál míò.
Proè v našem kraji vyhrála ODS, ale na radnici sedí komunisté s ÈSSD? Proè se komunisté u nás docela dobøe domluví dokonce i s ODS, a proè se pusinkovali a následnì se zasnoubili na nìjaký èas po pøedchozím lítém pøedvolebním boji strany ÈSSD a ODS?
Neznám u¾ jména všech politikù, jen tìch profláklých. Jen tìch, na které nìco zvláš» pikantního prasklo. Navíc se na mùj vkus støídají nìjak podezøele rychle.
Nesleduji u¾ rùzné nedìlní polední debaty, u¾ mne to nebaví. Prostì mnì to nebaví. Nebaví mne to proto, ¾e tomu jako obyèejný èlovìk nerozumím.
Mùj syn to neøeší - toho to programovì, stejnì jako jeho kamarády, nebavilo sledování politických pøí, hádek, podrazù a falše nikdy.
Všímám si èím dál menších úèastí na volbách – a nedivím se.
Ale vzpomínám na svého tatínka.
V mládí byl na nucených pracích v Nìmecku. Byl dìlník, a tak vládu „jedné strany“, té komunistické, pøivítal a také vìøil.
®e se bude mít líp, a ¾e se budou mít líp jeho dìti.
Prohlédl taky a¾ po letech, a pak se o politice odmítal bavit.
Kdesi jsem èetla, ¾e kdy¾ se národ o politiku moc nezajímá, je to dobøe, proto¾e je všechno v poøádku. A ¾e a¾ se lid o politiku zajímat zaène, znamená to revoluci, nepokoje, zvraty a války.
Uklidnìte mne, prosím, ¾e se o politiku nezajímám proto, ¾e je všechno v poøádku!
Mám toti¾ takové šimrání za krkem, ¾e není.
Dagmar Jarošová
