Poèítaè mi nièí ¾ivot? Ne! Poprvé jsem se s tímto zázrakem setkala krátce po sametové revoluci v Rakousku u mé dcery. Kdy¾ jsme ji tam mohli poprvé navštívit.
„To je naše první koupì, pyšnil se ze».“
„A k èemu je to dobrý?“ divila jsem se.
Sna¾il se mi to vysvìtlit, ale marnì.
„Brzy bude poèítaè v ka¾dé domácnosti,“ dodal ještì.
„Pchá, tak tomu nevìøím.“
Léta plynula…
Dceru ve Vídni jsme navštívili mnohokrát, ale na poèítaèe jsem mìla stále stejný názor.
Stìhujeme se do Kanady, oznámili nám jednoho dne mladí. Z poèátku jsem to nebrala nijak tragicky. Konec koncù svìt je otevøený, mù¾eme se tam za nimi kdykoliv podívat.
Ale pøece jen, Toronto je kousek dál ne¾ Vídeò.
Pak onemocnìl man¾el. Èekala jsem ¾e se uzdraví, a pak ¾e poletíme. Ale bohu¾el, nemoc byla zákeøná, zemøel. Co teï? Co si poènu sama? Koupím si poèítaè, rozhodla jsem se.
Man¾el druhé dcery, ¾ijící kousek ode mne se toho nápadu hned ujal. Jednoho dne pøišli dva pánové, pøinesli spoustu krabic, vybalili s nich PC, a plno dalších vìcí, tiskárnu, reproduktory, skener, vše zapojili, nainstalovali programy a odešli…
Zpoèátku mi ta bedna dávala zabrat. V¾dy» jsem ji neumìla ani zapnout...
Strávila jsem nad ní celé dny i noci. Dcera z Toronta musela mít poøádný úèet za telefon v té dobì.
„Jen se toho neboj, mami, je to jenom bedna.“ Ale nauèila jsem se, mejlovat, hrát hry, surfovat po internetu. S torontskou dcerou jsem v ka¾dodenním kontaktu na ICQ.
Do Kanady jsem se zaletìla u¾ 2x podívat.
Poèítaè se mi stal dobrým spoleèníkem, chodím na chat a mám tak mnoho pøátel po celém svìtì. Necítím se sama.
Ale v jednom mì pøece jen nebyl ku prospìchu.
Jeden známý, také vdovec, se mnou v¾dy kdy¾ jsme se potkali, prohodil rád pár slov, vypadalo to, ¾e bychom mohli být dobrými kamarády. Bohu¾el jen do doby, ne¾ uvidìl mùj poèítaè.
Cítil v nìm konkurenci nebo mu pøipadalo, ¾e v mém vìku bych mohla mít jiné koníèky?
Tøeba plést pono¾ky?
Nevím, ale ¾ivot bez poèítaèe u¾ by se mi zdál šedivý…
Kdy¾ jsme ji tam mohli poprvé navštívit.