Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Kamýcký hrad

Býval zván Hunec, nebo také Vrškamýk. Nyní už to byly pouhé ruiny zdí hradního paláce. V omítce jsou dodnes stopy po kulatých trámech, kterými naši předkové “zateplovali“ studené, kamenné zdi zevnitř. Asi i dost stavebního materiálu je dole v městečku. Hrad je už od velice dávné doby neudržován. Sloužíval králi jako lovecké sídlo a správní středisko okolí. Sám Kamýk nad Vltavou byl královským městem.

Zříceniny jsou viditelné z daleka. Nacházejí se na návrší, jak jinak. Pro nás, kluky to bylo místo tajemné. Jeho náladu zvyšoval křik zde hnízdících poštolek. Na valech kolem žila slušná populace syslů. Ti našim útokům tvrdě odolávali. V naší nevýhodu byla voda od hradu daleko a tak nejosvědčenější lov syslíků, vylévání z nor bylo velice obtížné. Lepší už to bylo s ohnutými proutky a očky. Když se syslík chytil, ohnutý a zaklesnutý prut se narovnal a zvedl jej do výšky. Říkalo se, že ve válečných dobách byli i lidé, kteří se chytáním syslů živili. Maso jedli a kůžičky prodávali. Že by byl kdosi kožky vykupoval nevím, ale maso jsme si opékali nad ohníčkem a chutnalo lepší než veverka. Jistě bylo jemnější jak králík.

Cesta k hradu vedla borovými lesíky. Tam se daly nasbírat hromádky krásných, podle nás “suchých“ klouzků. V trávě rostla spousta špiček. Podle babičky rostly tam, kde přišlo na chlapa čůrání. V polívce však to znát nebylo. Někdy se povedlo v té písčité půdě vyhrabat pestřce, které vypadaly jako brambory. Mě připomínaly uvnitř svojí mozaikou tělo sumce. Jen tam bylo víc žluté barvy. Ty se krájely na tenké plátky a hodně sušily. Z toho potom byl utlučen prach a dával se do omáček a jiných jídel, kde byla chuť hub nezbytná. Ve větším množství prý působily jako kořalka.

Svojí polohou to bylo místo, ze kterého jsme s dědou chodili na pýchavky Někdy byly jak kopací míč. Máti koupila dalekohled. Tím byl vyzbrojen děda. Protože od hradu byl daleko rozhled po okolních pastvinách, hledal pýchavky. Byly v trávě vidět na velikou vzdálenost .Mě se k tomuto lovu muselo podařit nějak obelstít tetu a zmocnit se jejího “péráka“. A tak děda hledal, já pro houbu dojel, dovezli ji pozorovateli a pokračoval v dalším nájezdu. Tehdy to šlo, benzin stál 2,10 Kč.

Siluetu hradu dotvářely už proschlé topoly okolo. Něco měly z toho usychání na svědomí blesky, tam totiž velice ráda bouřka uhodila, ale asi víc suchá, písčitá půda, zde v okolí Vltavy běžná.

Další byla vzhledem k tomu, že náspy nebyly nijak obhospodařovány. Bohužel, v té době jsem ještě s botanikou nekamarádil. Ale jistě vím, že nikde jinde nebylo na květech tolik motýlů a vřetenušek jako tam. Na cestě zůstaly někdy po dešti rozbahněné kaluže. Když se k nim přišlo, mohl si člověk připadat jak ve vánici. Tolik se tam zvedlo bělásků. Mezi nimi několik nádherných malých, modrásků a asi soumračníci. Moc často jsme tuto chumelenici s babičkou vyvolávali a závodili, kdo-že těch motýlů vyplašil víc. Nejvíce bodů získal ten, komu se povedlo vyhnat otakárka. Jako malý jsem z těchto důvodů vedl spor s kozama, které protože si táhly vozík na krmení, chodily ve předu a já se častokrát vezl.

Tato lokalita byla i doménou ještěrek. Dnes si nejsem jistý, ale mám dojem že ta “stará“ pro svoji velikost, byla ještěrka zelená. I několik zmijí jsme tady vyplašili. Bohužel asi větší část z nich byly užovky možná podplamaté. Vím, že jsme znali zmije „lekavý“, ty okamžitě při objevení zmizely a zmije zteklý. Ty okamžitě zaujímaly minimálně obranný postoj. Nahlas syčely a i útočily.

Dodnes nic nemůže nahradit večerní romantiku party menších kluků kolem ohníčku s klacíky, na kterých se pekli syslíci a jablíčka. Ten nepřiznaný strach, když ze zřícených hradeb proti naší přítomnosti zaprotestoval kalous nebo puštík. Vůbec nebylo jisté, že přijde pohroma horší, někdo z dospělých a rozežene nás. To potom nezbylo nic jiného, než se rozprchnout na všechny strany a nechat pečínku osudu.

Antonín Suk

* * *
Zobrazit všechny články autora