Letecké katastrofy

Ráda se dívám v televizi na letecké katastrofy. Ten seriál prostě miluji. Snažím se nevynechat ani jediný díl. Usednu pohodlně do křesla, soustředím se a po chvíli usedám s piloty do kokpitu letadla. Všechno s nimi prožívám. Vychutnávám si start, ten mocný tah motorů, pohled na ubíhající a klesající zemi a posléze klidný let s autopilotem. A naopak, když nastanou problémy, zvedá se mi adrenalin, a když letadlo balancuje a hrozí se zřítit, hrůzou mi odchází mozek z hlavy a v křesle se vzepřu, tlačím do řídících pák a chovám se, jako bych měla každou vteřinou zemřít.

A tak jak opravdově letecké katastrofy prožívám, stejně tak procítěně o nich vyprávím. Zvláště chlapům barvitě líčím moji nejoblíbenější havárii. Jenomže, i když to nevyprávím žádným hlupákům či laikům, tak i u mého chytrého inženýra narazila kosička na kámen. Snažila jsem se ze všech sil držet reality a dala jsem do sdělení veškerou svou energii. Mluvila jsem ve zkratce: Pilotovi během letu vypadlo přední sklo a podtlak ho vytáhl z kabiny a připlácnul ho na kapotu. On mě ani nedoposlouchal a uprostřed mého výkladu vyštěkl: To je pěkná blbost! Jaká blbost? Opáčila jsem až poté, co jsem se vyškrábala z bahna, do něhož mě srazil.

Tak si představte. V roce 1990 odlétá letadlo British Airways Flight 5390 z Birminghamu do Malagy. Každodenní běžná linka. Jako kapitán Tim Lancaster, zkušený civilní pilot, který létá už 21 let. Jako první důstojník a druhý pilot letí Allastair Atchison, na téhle lince nováček, který právě dorazil z Manchesteru. Šest členů posádky a 81 cestujících zaujmou svá místa. Kapitán v kabině prochází záznamy a řekne: Jenom běžné servisní prohlídky a taky nám dali nové čelní sklo. Letadlo popojíždí na odletovou dráhu a start je povolen. Stroj stoupá do výšky sedmi tisíc metrů. Cesta potrvá dvě hodiny. Nic nenasvědčuje narušení letu.

Po dvou minutách od vzletu kapitán zapíná autopilota a zároveň si uvolňuje ramenní popruhy, aby si udělal pohodlí. Od startu uplynulo třináct minut a letadlo stále stoupalo. Následující vteřina všechno změnila. Čelní sklo na straně kapitána explodovalo a kokpit zalila bílá mlha. Celým letadlem otřásl silný náraz. První důstojník nevěděl, co je s kapitánem. Ten byl katapultován. Vytáhl ho podtlak oknem ven a proudící vzduch ho přitiskl ke střeše kabiny. Nohama byl zaklíněn za řadící páky a tlačil je dopředu. Tím se vypnul autopilot a letoun začal prudce klesat. Druhému pilotovi rval řízení z rukou vichr. Snažil se klesání vyrovnat a byl na to úplně sám. V tu chvíli se stevard Nigel Ogden vrátil do pilotní kabiny. Vrhnul se ke kapitánovi a chytil ho za nohy. Kdyby mu vyklouzl, mohl by ho nasát motor a letadlo by se zřítilo.

Mladý první důstojník se snaží ovládnout řízení a přistát na nejbližším letišti. Volání o pomoc zaniká v řevu větru. Životy cestujících visí na vlásku. Přichází na pomoc vrchní stevard John Hevard. Uvolnili kapitánovy nohy z řízení a Atchison zapnul autopilota. Letuška připravovala cestující na nouzové přistání. Když se situace poněkud uklidnila, přišel na pomoc stevard Simon Rogers. Ti tři prostě museli kapitána udržet. Ten zkrvavenou hlavou narážel do bočního okénka, oči dokořán. Venku bylo -17 C°. Co s tělem kapitána? Je mrtvý. Bezvládné tělo ponechat osudu? Budeme ho muset nechat jít. První důstojník Atchison zařval NE!!! Musíte ho udržet! Pilotův rozkaz byl jednoznačný. Tělo by mohlo způsobit značné potíže. Mohl by ho nasát motor. Druhý pilot tento vzdušný prostor dobře neznal. Jsme v nouzi, volal. Můžete přistát v Southamptonu. Neznám Southampton, podklady vyletěly oknem. Raději bych přistál v Gatwiku, kde to znám. Kapitán je polovinou těla mimo kabinu. Domníváme se, že je mrtvý. Drží ho dva stevardi. Potřebujeme dráhu 2500 metrů, máme plné nádrže. Můžeme nabídnout jen nejdelší 1800 metrů. Klesáme na čtyři sta padesát metrů. Mám dráhu v dohledu. Třicet dva minut od vzletu Atcheson přistával na nejtěžší dráze svého života. Letadlo bezchybně zastavilo a druhý pilot se začal chvět a nahlas se rozplakal. Příběh zázrak. Pilot dokázal přistát během pouhých 22 minut.

Život kapitána Tima byl ohrožen dvakrát, nejprve při vymrštění a podruhé do minus 17 stupňového mrazu. Všechny nástrahy osudu přežil. Prochladlé tělo spouštěli z letadla. Jaké však bylo překvapení, když se začal probírat k životu. Po pěti měsících se vrátil k létání.

Stevard Ogden měl omrzlé tváře, poškozené oko, odešel do předčasného důchodu. Příběh má přesto šťastný konec.

Příčina neštěstí vznikla výměnou čelního skla. Mechanik při instalaci vybral šrouby o půl milimetru menší, než bylo třeba.

Marta Urbanová

* * *

Zobrazit všechny články autorky