Jakub a svatá Barbora

Svatá Barbora je odedávna patronkou horníků, umírajících. Podle legendy to byla mimořádně krásná dívka, bystrého rozumu a učená dívka, která se narodila v třetím století v rodině zámožného kupce v dnešním tureckém Izmitu. Ucházeli se o ni nejbohatší a nekrásnější mladíci z města. Ona je však odmítala. Zavázala se slibem ustavičného panenství. Když se její pohanský otec dověděl, že se nechala pokřtít, nechal ji uvěznit. Jí se však podařilo z vězení uprchnout a tu se před ní rozestoupila skála, která ji ukryla. Po vyzrazení úkrytu byla odsouzena k smrti. Sám otec jÍ mečem sťal hlavu. Ještě než stačil vražedný nástroj odložit, usmrtil ho blesk.

V údolí jižní části Orlických hor se nacházel uhelný důl. Protékal jím Těchonínský potok, který se vléval do Tiché Orlice. Odjakživa bývalo známo, že práce v dolech je těžká obživa. Kdo se takové práce nebál a uměl se s ní poprat, vydělal si dost peněz. Ale havíři byli pověstní tím, že se jejich peníze byly kulaté a moc se jich nedržely. Po výplatě nevedla jejich cesta domů, ale směřovala k nejbližší harendě, kde poplatili dluh, spláchli uhelný prach a navíc svlažili vyprahlé hrdlo. Uhelný prach jim ukracoval život, pod zemí nevěděli dne ani hodiny, tak proč myslet na zítřejší den, na manželku, na kupu hladových dětí. Podívali se na dno jedné sklenice, na dno druhé a další už nepočítali. Věděli, co je doma čeká, a proto nikterak nespěchali.

Mezi těmi rozjařenými horníky nechyběl ani Jakub. Často se vracíval ze šachty na vratkých nohou a bez jediného groše. Jeho žena to s ním neměla lehké. Nestěžovala si, neboť nebyl žádnou výjimkou. Ostatní ženy na tom byly stejně.

Jednoho dne jí však došla trpělivost. Už měla po krk toho čekání, toho chození ode dveří k oknu. Když děti usnuly, přehodila na sebe loktuši a vydala se ho do noci hledat. Ani k harendě nedošla. U zvoničky si všimla schoulené postavy, v níž poznala svého muže. Kořalka ho zmohla natolik, že ani domů nedovrávoral. Co teď? Tentokrát ho nemohla ani probudit, natož dovléct domů. Tentokrát to bylo horší. Posadila se vedle něj a přemýšlela. Až dostala nápad! Vzala provaz od zvonku a přivázala mu ho k opasku. Až se obrátí, zvonek zazvoní, on se probudí a přijde domů. Tím se jí ulevilo a spokojeně odešla domů.

Když se Jakub probral a zjistil, kde je, uvědomil si, že musí domů. Pracně se postavil na nohy a chtěl vyrazit. Jenomže v té chvíli ho něco stáhlo zpět a uslyšel zaklinkat zvonek. To ho trochu vyděsilo, zůstal sedět na místě, ale po chvíli vstal znovu. A znovu se ozval zvonek, tentokrát hlasitěji. Jakub se rozhlédl a uviděl zvoničku s křížkem. Když zkusil vstát potřetí, uslyšel umíráček a rozklepal se. Ten už nemyslel na nic, jen jak se dostat domů. Byl přesvědčený, že si pro něj přišla smrt. Padnul na kolena a začal prosit:
„Svatá Barboro, prosím tě, pomoz mi. Ty, která chráníš své horníky, smiluj se nade mnou. Vím, že jsem hříšník, že ženě sem tam nějakou vrazím, že propíjím peníze, nemyslím na děti, ale to se teď všechno změní. Krčmě se vyhnu velikým obloukem a budu sekat dobrotu. Už se nikdy sklenice nedotknu,“ prosil. Ale po chvíli si to rozmyslel a dodal: „Když tak si dám jen jednu. To ti svatosvatě slibuju. Vím, svatá Barboro, že nikoho nenecháš ve štychu. Já tě prosím poprvé, tak mě vyslyš.“ Ta sliboval a mlel kolem dokola, ujišťoval Barboru svými sliby, až dočista usnul.

Mezitím žena, když se ho nemohla dočkat, se pro milého muže vrátila. Odvázala ho od zvoničky a odvlekla ho domů.

Když se Jakub vyspal, začal ženě vyprávět, co se mu cestou domů přihodilo. Obšírně líčil, jak se dostal do spárů smrti a svatá Barbora, že ho ochránila. Žena poslouchala a moudře mlčela. Jen se namátkou zeptala, jestli jí za to něco slíbil. Jakub musel s pravdou ven. „Inu musel jsem slíbit, že už nikdy nebudu tak nestřídmě pít.“

Jakub svůj slib dodržel, takže se brzy zmohli na malé hospodářství a Jakub nebezpečné práce v podzemí zanechal.

Od té doby visel v jejich chalupě obraz svaté Barbory, patronky havířů.

Marta Urbanová

* * *

Zobrazit všechny články autorky