Krátce o houbách -
aneb – kdy¾ jsem šel z hub, ztratil jsem zub.
Houby – latinsky fungi – pøedstavují obrovskou skupinu ¾ivých organizmù. Bývaly øazeny mezi rostliny, ale v souèasnosti jsou vyèlenìny do samostatné øíše. Je docela paradoxní, ¾e vìda, která se zabývá houbami, není ani houbologie, ani fungiologie, ale mykologie! Ale dosti suchých vìdeckých „termitù“, které se hodí nejvýše tak do encyklopedií. Nás „normály“ pøece zajímají houby ze zcela pøízemních dùvodù – nás zajímá, zda naše houby rostou, èi nerostou. Samozøejmì zejména ty jedlé.
Ale ještì ne¾ se dostanu k meritu vìci, chtìl bych upozornit na pár pozoruhodností širšího houbaøského tématu. U¾ z nadpisu je patrné, ¾e houby se staly velkým tématem písní umìlých i národních, a lidová tvoøivost k nim dokonce pøidává nepublikovatelné sloky! Mo¾ná u¾ se pozapomnìlo, ¾e ka¾dý z nás byl na houbách ještì døíve, ne¾ se narodil, proto¾e toto hezké rèení u¾ zná bohu¾el málokdo. Naopak je jistì dobøe známo, ¾e kdy¾ jdete na houby, zcela jistì pøinesete buï houby (opravdové), anebo „houby“! Mo¾ná ¾e i proto chodí do lesa na houby ka¾dý rád. A ještì nìco docela dùle¾itého - zuøiví houbaøi by nemìli zapomínat, ¾e houby nepatøí jen nám, pánùm tvorstva. Mìli bychom se o nì pokornì podìlit s dalšími tvory, od tìch mikroskopických pøes rùzné slimáèky a¾ po savce. A to, ¾e houby mají rádi i hlodavci, mohu dokumentovat vlastní fotkou.
Zajímavé také je, ¾e pro naše ¾aludky nejsou nejvhodnìjší právì houby, které naopak našim oèím velmi lahodí. Pøíkladem je jistì krásná, èervená, bíle puntíkovaná muchomùrka a jistì se to tì¾ko vysvìtluje nejen dìtem, ale tøeba i našim trochu exotiètìjším pøátelùm.
Zanechejme ale obecných úvah a podívejme se na houbaøení oèima prachmizerného houbaøe, který kvùli tìmto výsostným plodinám našich lesù nemíní brzo vstávat a tak v¾dy vlastnì jen v lese v nejlepším pøípadì pabìrkuje. Bývaly doby, kdy do našich lesù vyrá¾ely na houbolovy kolony automobilù mìstských rodin a lesní cesty byly pøecpány mobilními plechovkami. Nemilá situace ale nastával, kdy¾ taková hub laèná rodinka s košíkem hub pak marnì hledala svého plechového miláèka. A» u¾ pro neschopnost orientace èí proto, ¾e se jejich autíèko zalíbilo komusi jinému. Nás to naštìstí nepotkalo, ale pøesto u¾ drahnì let chodíme na houby pìšky a na blízká místa od chalupy, kam se auto nedostane.
Letošní houbaøská sezóna u nás v samém pupku Evropy se zatím pøíliš nevyvedla a tak jen mohu vzpomínat na jedny vydaøené prázdniny v roce 2010. Tehdy po pomìrnì teplém a srá¾kovì prùmìrném dubnu pøišel chladnìjší a zejména deštivý máj a opìt se ukázalo, ¾e houby sice potøebují vláhu, ale také teplo. A tak nejvíce u nás rostly – snad na poèest mého køestního jména – právì kolem 23. kvìtna, kdy se koneènì oteplilo. V èervnu u¾ to ovšem opìt nebyla ¾ádná sláva a v suchém a tropickém èervenci mohli houbaøi jen smutnì koukat a prosit nebe o smilování! Lesní úrody jsme se doèkali a¾ po velkých srpnových lijácích, které si naše moudrá matka pøíroda mohla odpustit. Radit ji ale bohu¾el nemù¾eme….
U Orlické vodní nádr¾e na rozhraní Jihoèeského a Støedoèeského kraje jsme s vnouèaty byli v lese tøikrát. Poprvé uprostøed èervence a to jsme pøinesli pouze pár desítek borùvek a èervených lesních jahod a také trochu malin. Jinak samozøejmì „houby“! Ale pak po srpnových bouøkách se nejen naplnila vodní nádr¾, ale zøejmì i podhoubí usoudilo, ¾e u¾ se nemusí skrývat v zemi. A tak jsme i pøi našem dopoledním pabìrkování poblí¾ cesty na ploše asi jednoho aru našli bìhem pár minut snad dvacet pravých høibù všech velikosti a vnouèata mìla oèi doslova na vrch hlavy! Plošnou míru uvádím zámìrnì, nebo» ka¾dý jistì ví, ¾e ar je plošinka pouhých 10 x 10 metrù. Poèet našich úlovkù mohu opìt dokázat, ten ar mi pak musíte vìøit.
Pøi druhém srpnovém nájezdu o dva dny pozdìji se nám sice potvùrky høíbky schovávaly nebo nám je nìkdo vybral, zato jsme narazili na bedlový háj, kde se tyto „øízkové“ houby daly doslova sklízet kosou. A tak jsme jich tam vìtšinu nechali dalším nenasytným zájemcùm.
Nyní se ale vrátím k dovìtku z nadpisu. Kdy¾ jsme šli z hub, vnouèata neztratila zub, ale hezký, velmi starý no¾ík-rybièku, se kterým na tato místa chodila man¾elka-babièka pøed více ne¾ padesáti lety. Celou cestu domù ji to samozøejmì mrzelo, ale vše se obrátilo k dobrému, kdy¾ se „vzácný“ no¾ík našel na dnì plného košíku pod houbovou úrodou.
Do tøetice všeho srpnového dobrého jsme se vydali na „lesní pych“ u¾ jen s man¾elkou sami. Tentokrát jsme se pøekonali a z chalupy vyrazili u¾ v pùl deváté! Zcela jistì nás pøedbìhlo nìkolik sousedù, ale nám to nevadilo. Dokonce jsme podcenili plodnost lesa i naše houbaøské kvality a vzali jsme si pouze jeden malý košík. Pøes všechny uvedené handycapy jsme na našem místeèku opìt byli docela úspìšní, a kdy¾ jsme pak o nìjaký kus dále našli i pár krásných klouzkù, košík byl plný, a tak poslední høib a nìkolik tìch klouzkù jsme museli nést „provokativnì“ vesnicí v ruce. Další osudy tìchto darù našich lesù radìji popisovat nebudu, abych nedìlal chutì!
Fota i text Vladimír Vondráèek
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora