Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste...

Punťa

V době, kdy za mojí služby u Lesů České republiky na naše polesí byl převeden další lesnický úsek a snížen plat o nějakou stovku, nás zůstávalo sloužit jen to jádro. My, co jsme byli lesáci tělem i duší a nebo ti, kteří když se rozdával rozum zrovna byli někde jinde.

Pěšky se to zvládnout nedalo. Používal jsem Pionýra.Díky tomu, že mě donutili přestat kouřit a taky díky věku se moje tělesné parametry začaly měnit. Shodně a nemilosrdně přibývala léta a kila. Pincek se snažil - jenže nestačil. V terénu bylo třeba nějaký ten kopeček vyjet na plný plyn, tudíž rychleji, a to vedlo k tomu, že nepřizpůsobivé byly třeba borovice. Sem-tam z toho vylezl nějaký škrábanec nebo boule.

I zželelo se dítkám svého otce a dostal jsem z Prahy starou 125 zetku. To bylo něco jiného. Na dvojku a půl plynu kopeček, žádné kolise, no pohoda.

Odfrkávala si ta mašinka poněkud hlasitěji. A tady byl ne zakopaný, ale sportovním duchem a vysokým stupněm cítění pro poctivost a spravedlnost nadaný pes - Kubíkův Punťa.

Kdykoliv jsem jel přes Sedlici z Hulicka, čekal u cesty přikrčený ve škarpě. Poté po celou trasu asi 150 metrů následovaly hrůzostrašné výhrůžky a jistě asi něco ne zrovna uctivého na nás se Zetkou. Jistě se jí snažil i přeřvat. S mírnou manipulací plynového „heftu“ bylo lehké mu jen tak-tak (pro vztek) ujet. O to větší byl kravál. Hlášení o tom, že jedu domu dostávala nejen šenkýřka Jana v Keblově, ale třeba i babka a mohlo to dojít tak daleko, že když jsem dojel domů později, přišel výslech, kde že jsem tak dlouho byl, když přes Sedlici jsem jel už před dvěmi hodinami.

Tyto skutečnosti mě demoralizovaly natolik, že došlo k rozhodnutí - radši se dám sežrat od Punťi, než vést potupný život sledovaného fořta. Když provedl zase svůj výpad, ubral jsem na plynu a čekal tu hrůzu. Jenže nic. Hafík nás předběhl, zhnuseně se obrátil, ztichl a odcházel s vítězným dekorem.

Byl konec kraválu. Už neosnoval žádné násilí. Dal najevo, že mu za to nestojíme, když byl rychlejší.

Nejsem si jistý, jestli náš obrázek - tedy mojí osoby na zetce - nevisel jako trofej u něho v boudě a nelákal na jeho prohlídku psí šťabajzny z Keblova a okolí.

Antonín Suk

* * *

Zobrazit všechny články autora