Střípky z mocnářství

vám nabízíme neučesaně a na přeskáčku. Kyvadlo odporu k Rakousku se už přesunulo na opačnou stranu, a tak i ty střípky jsou spíše vlídné a úsměvné…

Český maršál

Nemáme mezi rodáky mnoho slavných válečníků. Když vynechám hodně problematického Jana Žižku, tak snad jenom Albrechta z Valdštejna, který neproslul jenom uloupením pokladnice moravským stavům.

Tím patrně nejvýznamnějším českým vojevůdcem je Jan Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče (1766 – 1858). Proslavený český voják a maršál, kterému složil slavný marš i neméně slavný Johan Strauss starší.

Mně je na něm sympatické i to, že je vlastně krajan, narodil se kousek od Sedlčan, na zámku Třebenice, do starého, ale nepříliš bohatého českého hraběcího rodu. Zdá se, že se v dětství netěšil pevnému zdraví, přesto po absolvování piaristického gymnázia v Praze krátce ještě zkoušel studia na rytířských Akademiích, ale v osmnácti nastoupil do císařské armády jako kadet. Toho si všimněme. Neabsolvoval žádnou vojenskou akademii, začínal doslova od piky, přesněji asi od kyrysu. Nastoupil totiž k císařským kyrysníkům, což byla elitní těžká jízda, která navazovala na staré rytířské tradice. Kyrys byl vlastně upravený a trochu modifikovaný hrudní pancíř a kyrysníci byli (s jistou nadsázkou) tankisté té doby. Pronikali ostře a divoce do centra nepřátelských řad.

Mladý kadet rychle postupoval v hodnostech a důvodem nebyla protekce, ale osobní statečnost, pohotovost, taktická i strategická vyzrálost. Snad jenom připomenu, že sloužil ve vojsku generála Laudona, který byl i jeho vzorem. Dalším důležitým přínosem pro kariéru českého vojáka byly nesporně napoleonské války, které Evropě příliš radosti nepřinesly, ale schopnému vojákovi daly mnoho příležitostí. O Radeckém je známo, že byl i miláčkem štěstěny. V jedné bitvě pod ním padl kůň, a po jejím skončení našli v jeho kabátci pět otvorů po kulkách. Cíl naštěstí nezasáhly. Ostatně těch koní prý pod ním v bitvě padlo víc.

Nemám prostor na podrobné líčení všech maršálových bitev. Tam, kde sám velel, prý nikdy neprohrál. Není sporu o tom, že nebyl prorokem pro všechny. V roce 1812 odešel z funkce náčelníka generálního štábu, protože jeho návrh na rekonstrukci armády byl odmítnut jako příliš nákladný. Ovšem už za rok plánoval postupy bitev proti Napoleonovi, byl doslova pravou rukou generalissima rakouských vojsk, knížete Karla Filipa Schwarzenberga.

Jako vojensky nevzdělaný novotář a reformátor byl dočasně uklizen na místo velitele olomoucké pevnosti. Po čase byl zase převelen jako velitel vojsk na Apeninský poloostrov a k sedmdesátým narozeninám dostal v roce 1834 hodnost maršála. Poslednímu z pěti císařů, kterým sloužil, Františku Josefu I., sloužil a dobře! až do svých devadesáti let. Potom odešel do výslužby.

Jednou z mnoha poct, kterých se zesnulému Radeckému dostalo, bylo i to, že na začátku pohřebního průvodu na jeho počest kráčel sám císař, tehdy ještě mladý František Josef. Radeckého prý si velmi vážil.

Hodnotit rodinný život statečného vojáka není jednoduché. Vzal si prý krásnou, trochu rozmařilou manželku, která mu povila osm dětí. Možná se s ní setkával mezi válečnými taženími, na výchovu prý mnoho času neměl. Z jeho pěti synů se asi žádný jako voják příliš nepovedl, ostatně přežily ho jenom tři jeho děti. V jednom se asi s manželkou shodoval příkladně, a to v přístupu k penězům. S rodinnými financemi si hlavu nelámali, neustále se topili v dluzích, sám maršál prý byl rozmařilý, okamžitě rozdával, co kde nabyl, o nějakém účetnictví u něj nebyla řeč. Dokonce i císař mu minimálně jednou zapravoval jeho dluhy z vděčnosti za jeho zásluhy o říši.

Na místech jeho válečných tažení po něm zůstalo několik nemanželských dětí, na obsazených územích se ale nikdy nesnížil ke krvavým represím. Zdá se, že v případě maršála Radeckého se český národ opravdu nemá za co stydět. Spíše naopak. Tak až zaslechnete Radeckého marš…

Josef Hejna

* * *

Zobrazit všechny články autora