Pohled z okna

Postupně se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Tentokrát je to pohled na jedno malé nedorozumění...

Když vypadáte mladě

Vnuk přinesl ze schránky poštu a podal mi obálku: „Tady ti přišlo parte.“
Hned jsem ho vyndala z obálky a s rozpačitými pocity otevřela. Téměř jsem si oddychla a zároveň jsem byla překvapená. Marie Hamáčková, osmdesát tři let. Chvíli jsem přemýšlela. „Tu neznám,“ řekla jsem a ještě vysvětlila. „To se pošťačka asi spletla. Zeptám se v ulici, komu to patří a předám jim to.“

Dopis jsem položila na stůl, aby byl po ruce, abych na něj nezapomněla.
Samozřejmě, že jsem zapomněla. Jak jinak.

Za několik dní vnuk našel na stole obálku a pravil: „Tady máš to parte.“
„Kdy že je pohřeb?“ zajímalo mne.
Podíval se a řekl: „Zítra. To už můžeš rovnou hodit do koše.“
„Co tě nemá. Dej to sem, hned to odnesu. I když pohřeb nestihnou, alespoň pošlou kondolenci,“ uvažovala jsem nahlas.

Na nic jsem nečekala, ani jsem na sebe nehodila bundu a vyšla jsem jen tak ve svetru na ulici. Začala jsem přemýšlet, zda se mám nejdřív zeptat sousedky, jestli neví, koho by ten dopis mohl být. Ale pak jsem se přece jen rozhodla jít až na konec ulice a začít u činžáku, kde bydlí Hamáčkovi. Trochu jsem se do kopce zadýchala, jak jsem spěchala, abych vyvážila svoji zapomnětlivost.

Na zahrádce u činžáku se pohybovala nějaká paní. V duchu jsem si přála, abych ji stihla, než zmizí v domě. Měla jsem štěstí, paní nezmizela a branka zamčená nebyla. Vešla jsem do zahrady a nahlas jsem ji pozdravila, dál jsem ji jí nevšímala. Hned jsem šla ke zvonkům, našla Hamáčkovi a dlouze jsem zazvonila. Zírala jsem na zvonek a čekala, jestli se někdo ozve. Ale bylo ticho po pěšině.

Vtom se za mnou ozvalo: „Hledáte někoho?“
„Hamáčkovy.“
„Ty nejsou doma už několik měsíců. Jsou na chalupě.“
„Mám tady tohle,“ začala jsem otvírat dopis, „a nevím, komu patří. Pošťačka mi ho dala do schránky omylem.
Paní se podívala na parte a řekla: „To patří přece vám.“
„Ale já tu paní neznám.“
„To je přece paní Hamáčková, “ ukázala nahoru někam směrem k oknům.
Teprve se mi rozsvítilo. Potřebovala jsem si to ještě ujasnit: „To zemřela jejich maminka?“
„Kdepak, paní Hamáčková.“

„Ale vždyť na parte je nějaká stará paní, osmdesát tři roků,“ držela jsem se stále své vize. A dále jsem se dohadovala, že ta paní Hamáčková, kterou znám a která bydlí v tomto domě, je ještě mladá a že jsem ji nedávno potkala…

Paní mi nejprve přitakávala, pak mi vysvětlila, že je to skutečně ona, že do poslední chvíle chodila do města a že svým úmrtím všechny překvapila. Nakonec i mne. A začaly jsme vzpomínat, kdy jsme se do ulice nastěhovaly, kde jsme pracovaly, jak jsme se setkávaly, navštěvovaly a z chvíle byla hodina, možná dvě, až jsem litovala, že jsem si neoblékla bundu. Těmi vzpomínkami jsme se s ní ve skutečnosti loučily.

Cestou domů mi došlo, že se pošťačka nespletla a že parte skutečně patří mně. A konečně jsem si všimla, že nebylo posláno poštou, ale že mi ho příbuzní vhodili do schrány, aniž by se spletli. A skoro se mi udělalo nevolno, když jsem si pomyslela, že by pan Hamáček byl doma, otevřel mi a poslechl si, že mu nesu parte. Co by si asi tak mohl myslet?

Tak takovéhle nedorozumění může nastat, když někdo vypadá mladě.

Marta Urbanová

* * *

Zobrazit všechny články autorky