Střípky z mocnářství

vám nabízíme neučesaně a na přeskáčku. Kyvadlo odporu k Rakousku se už přesunulo na opačnou stranu, a tak i ty střípky jsou spíše vlídné a úsměvné…

* * *

Šlechtičny radodajné

Ti, kteří čtou častěji mé texty, už vědí, že občas o dějích minulých vyprávím s jistým ironickým nadhledem. Věřím, že laskavým. To zajímavé slovenské slůvko radodajné jsem použil podobně. Chci trochu vyprávět o mravech té doby a o nechtěných šlechtických dětech, zejména ve století devatenáctém.

Pro větší srozumitelnost začněme příběhem naší spisovatelky Boženy Němcové a její velké protektorky, kněžny Zaháňské. O tom, kdo byli její skuteční rodiče, se přou i vědci a pravda je nám zatím dokonale skryta.

Jisté je zatím jen to, že její matkou nebyla kněžna Zaháňská, jak se také spekulovalo. Ta byla matkou jediné, také nemanželské dcery, kterou měla se svým vychovatelem, o 24 let starším švédským generálem. Dcera byla dána do výchovy jiným rodičům a jiné děti kněžna Zaháňská kvůli velmi těžkému porodu už mít nemohla.

Zachoval se i dopis, který své dceři zanechali skuteční rodiče:

„Adelaido Gustavo Aspasie, když už Tě stihlo neštěstí ztratit otce a matku dříve, než Ti bude zveřejněno tajemství Tvého zrození, tak věz, něžně milované dítě, že jsi plod nejvroucnější lásky, která spojuje srdce podepsaných. Ti se starali o Tvé blaho, a i když jim nebylo dopřáno, aby Tvou výchovu řídili sami podle svého přání, bude Tě jejich požehnání v Tvém životě chránit. Gustavo Aspasie, narodila ses 13. ledna 1801 ve čtyři hodiny odpoledne v Hamburku. Ti lidé, za jejichž dceru jsi považována, Tě adoptovali z vděčnosti k Tvému skutečnému otci, jako jejich dcera jsi pod datem 13. července 1800 zapsána do matriky. Podepsáni: Gustav baron d'Armfelt a Kateřina, princezna Kuronská, vévodkyně Zaháňská."

Ano tak to tenkrát asi fungovalo docela běžně, matriky se padělaly. Ostatně není tajemstvím, že Božena Němcová byla patrně o dva, tři roky starší, než uváděl zápis v matrice.

Chtěl bych se dnes ale věnovat zajímavému rodu Kuronských, který se po řadě politických zvratů v carském Rusku uchytil na Náchodském panství. Nebudu podrobně líčit složitou cestu toho rodu, jehož původní panství leželo v dnešním Lotyšsku. Otec Petra Birona, vévody Kuronského a Zaháňského, si užil i vyhnanství na Sibiři a ta poměrně významná rodina měla příbuzenské napojení i na carský trůn. Petr Biron koupil Náchodské panství roku 1792 a nejen, že se tam usadil, ale za několik let pozdvihl panství na vysokou úroveň, zejména kulturní.

Po vévodově smrti roku 1800 panství zdědila jeho nejstarší dcera Kateřina Bedřiška Vilemína, již zmiňovaná paní kněžna z Babičky. Celý příběh rodiny je až překvapivě bohatý, matka „paní kněžny“ je v literatuře popisována jako velkorysá evropská kurtizána, která své dcery dosazovala velmi rafinovaně na evropské dvory. Kdoví, zda její smrt v roce 1821 nesehrála roli i v tom, že se malá Barunka musela narychlo dostat do rodiny Panklových.

Petr Biron měl dcery čtyři, ale podle dochovaných pramenů ta čtvrtá, Dorotea, nebyla z jeho krve, přesto ji adoptoval, ale příliš se k ní nehlásil. Byl to určitě jiný svět, jiná morálka, jiná pravidla. Nemám potřebu soudit, snažím se tu dobu trochu přiblížit.

Dorotea, stejně jako její starší sestra Kateřina, patřila ke skutečným dámám Evropy. Zatímco Kateřina byla respektovanou přítelkyní a milenkou knížete Metternicha, Dorotea se stala sice manželkou synovce slavného diplomata a státníka Talleyranda, postupně se ale sblížila přímo s ním a po jeho smrti se stala jeho univerzální dědičkou. O dámské části rodiny Kuronských se dá trochu s nadsázkou říci, že díky svému vlivu na muže ovládala Evropu. Pokud vás budou zajímat jejich osudy i možná bližší vazba na českou spisovatelku podrobněji, doporučuji knihy dr. Heleny Sobkové.

Nevím, zda v nich najdete i zasvěcené povídání o ústavech šlechtičen. Existovaly v Evropě v dost hojném počtu, a zejména v době tereziánské se jim dařilo. Sloužily především k tomu, aby zchudlé šlechtičny mohly v klidu dožít důstojného stáří. K tomu účelu byla zřizována i řada nadací a bylo by jistě zajímavé vědět, kolik jich bylo úspěšně „vytunelováno“. Ústavy šlechtičen měly ale ještě jeden úkol. Výchovu mladých dívek šlechtického, ale nemanželského lože. A takových nebylo málo. Dámě se dostalo slušného vzdělání a v době dospělosti i malé věno do života. Na to pak mohl čekat nějaký císařský oficír, který se o ni ucházel. Často ale utratil věno v kartách a nevěstincích, odkud si přinesl hlavně neléčitelnou pohlavní nemoc. Ostatně jednoho takového zahrál skvěle Petr Čepek v Petrolejových lampách.

Svět šlechtické nádhery měl i svá zákoutí, a právě o nich chci vyprávět.

Příště o knížeti Metternichovi, což byla patrně jedna z nejvýraznějších osobností té doby v tom dobrém i složitějším významu.

Josef Hejna

* * *
Zobrazit všechny články autora