Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Vánoce mého / našeho dětství

Od té doby uplynulo mnoho let, vlastně desetiletí, ale několik obrázků mi stále zůstává v jakési filmové paměti, vybavuje se mi sestra Evka, bratr Laci, rodiče, svátky mimořádně skromné, ale nezapomenutelné.

Výjimečně se zatopilo v obýváku, byl chudičký, jednoduchá dřevěná podlaha, vždy vzorně vyšurovaná a minimum nábytku. Velký jídelní stůl, krásný vyřezávaný odkládací stoleček, divan a pak už pouze pevná skříň, též s vyřezávanými ozdobami. Ale ještě něco: klavír a harmonium a samozřejmě kamna, ve kterých se topilo voňavým tvrdým dřevem, žádná ta moderní vymoženost vytápěcí techniky není schopná poskytnout takové laskavé, příjemné teplo...

Když jsme byli malí, nejprve nás vyhnali, odpoledne jsme trávili některé třídy naší školy (náš byt byl se školou propojen), to abychom nerušili Ježíška, když ponese ten nádherný stromeček a pod ním uloží něco dárků. Dlouho jsem věřil, že to skutečně on nás obdarovává a když jsem jednou přes omylem pootevřené dveře zahlédl tatínka jak ze židle ten stromeček zdobí, ještě jsem si nechal vymluvit, že to se mi jen zdálo, že to moje fantazie si ho tam přikreslila.

Pak se zazvonilo, mohli jsme dovnitř a vychutnat to andělské zjevení, rozsvícenou jedličku, skutečné svíčky (ne jako ty umělé na elektřinu) a hořící prskavky co házely celé hrozny jisker... Ale k dárkům se ještě nesmělo, museli jsme se pomodlit, zazpívat; otec si sedl k harmonii, já, až jsem byl starší, ke klavíru, Laci si vzal housle, Evka pouze zpívala.

Mezitím ženy, mamka a sestra Evka připravili ty vánoční dobroty. Jedinečnou smetanovou houbovou polévku se sušenými švestkami co se vařila pouze na Vánoce a hlavně ty křupavé velké výtvarně zdobené oplatky. Asi to nevíte, pekly se v ohromné kovové dvojplotně, říkalo se mu „železo“, v níž byly vyryty vánoční motivy, ohřívané na sporáku a podávaly s plátky česneku a kapkou medu. Bože, kam se všechny ty nezapomenutelné dobroty poděly... Pak samozřejmě následoval kapr s bramborovým salátem.

Obrázek alespoň vzdáleně připomene, jak vypadalo "železo na oplatky",
pravda, určitě se nevytápělo na plynu. Vpravo - motivy na plotnách

Po večeři se rozbalovaly dárky, bylo to jednoduché. Ježíšek těch let byl poměrně chudý, ale každý dostal po knížce a všichni dohromady "Člověče nezlob se", nebo dámu, či karty na černého Petra, vydrželi jsme si spolu pohrát až do půlnoční. Pokud jsem ještě dostal navíc nového cínového vojáčka, byl jsem zvlášť šťastný. Někdy nám otec půjčil opravdové karty a mohli jsme si zahrát oko o oříšky nebo bonbony, či salonní mariáš.

Pak se šlo zasněženou ulicí na půlnoční. Určitě byla zasněžená, vždyť v té době ještě léto bylo létem, zima zimou... Otec se usadil k varhanám a jeho hudba v našem kostelíku slavnostně rozsvíceném a vyzdobeném zněla s nenapodobitelnou nádherou. Vnímal jsem ji od oltáře, nesmím zapomenout, byla zvláštní čest, že jsem i při takové slavnostní příležitosti mohl ministrovat. Někdy otec při této příležitosti zařadil část gregoriánské mše a její Gloria in Excelsis Deo znělo zvlášť slavnostně pod starobylými klenbami. Nepřekvapuje, že jsem tu krásnou skladbu našel na internetu, kdybyste si ji chtěli poslechnout je ZDE

Otce jsem jako starší při varhanách nejednou zastupoval, ale půlnoční mi nikdy nepřenechal!

Takový je dnes náš kostelík Máří Magdalény ve sváteční chvíli...

Vzpomínám si i na jeden docela dramatický Štědrý večer. S Lacem jsme rybařili. Možná je to příliš silný výraz, náš prut byla silná pružná větev z lísek, pevný konopný motouz jsme ošetřili voskem ze svíčky, splávkem byla z provrtaná korková zátka s husím brkem a místo háčku ohnutý špendlík. Malé rybky se s ním daly docela dobře chytat, ale musel si být šikovný, rychlý, jinak ryba utekla i s návnadou. A tak jsme pochopitelně toužili po opravdovém háčku a celé měsíce šetřili. Na Vánoce jsme se sami obdarovali, koupili jsme si jich v Nitře tuším pět, malý, větší i ten dvojháček na štiku. Po večeři jsme se s nimi laskali, těšili až do chvíle, kdy jeden upadl na zem. Chyba! Na Svatvečer směl do pokoje i náš nenažraný pes Bundáš, hmátl po něm jako by to byla nějaká dobrota a vzápětí začal bolestivě výt, háček se mu zapíchl do jazyka či dásní. Musel jsem k sousedům poprosit dva silné chlapy - jeden ho držel, druhý mu rozevřel hubu a mamka mu tak mohla po chvilce pokusů háček vyoperovat. Dopálilo ji to, chytla náš drahocenný poklad a hodila jej do kamen. Bolelo nás to asi víc než našeho psa. V popelu jsme ráno našli už jen zprohýbané drátky.

Čas od času jsme jako děti Vánoce strávili v Nitře u našich tet. Byly výborné kuchařky, teta Baci uvařila jedinečná sváteční jídla, teta Boži napekla své vyhlášené dobroty. Nejvíce si připomínám jedinečné kaštanové pyré se šlehačkou, z mansardky nad domem se přinesly hrozny vína, které od podzimu visely na drátech a čekaly na tu mimořádnou příležitost. Svatvečer probíhal podobně jako doma, ale na půlnoční jsme vyrazili na nitranský hrad.

Z nitranské hradní katedrály

Tu pompu, tu nádheru sotva mohu přiblížit, mši celebroval osobně arcibiskup, obklopen desítkami asistentů a varhany zněly mimořádně svátečně... Obrázek z toho nádherného chrámu alespoň vzdáleně přiblíží náš zážitek.

Svět se za ta desetiletí změnil, bohužel asi ne k lepšímu. Takže Vánoce mých mladých let asi budou patřit navždy k jedněm z těch nejkrásnějších.

Imrich Lencz

* * *

Zobrazit všechny články autora