Střípky z mocnářství

vám nabízíme neučesaně a na přeskáčku. Kyvadlo odporu k Rakousku se už přesunulo na opačnou stranu, a tak i ty střípky jsou spíše vlídné a úsměvné…

Franta Procházka - (III.)

Na úvod bych měl asi vysvětlit, jak ta přezdívka vznikla. Když se otevíral v roce 1901 nový most, dnešní most Legií, noviny uveřejnily fotografii císaře s titulkem: Procházka po mostě. No, a protože Češi vůbec a Pražané zvlášť neměli císaře v oblibě, tato přezdívka se ujala.

Císař se nikdy nenechal korunovat na českého krále ani na císaře rakouského, patrně si na korunovace nepotrpěl.

V minulém vyprávění jsme se s ním rozloučili v době, kdy mu bylo téměř šedesát. Byl velmi zdrcen ztrátou vlastního syna, ztrátou záhadnou, dodnes úplně nevysvětlenou, mimořádně tragickou. Nebylo to ovšem poslední tragické zastavení na Kalvárii jeho života. K jeho milované, ač velmi podivné Sissi se časem vrátím, ale jejich vztah asi nejlépe charakterizuje úryvek z jeho dopisu manželce z roku 1893: „Buď i v nadcházejícím roce shovívavá k mému stáří a mému přibývajícímu hloupnutí. Tvá dobrota a starostlivost a přátelství přítelkyně jsou jediné světlé body v mém smutném životě.“

Pečlivější čtenáři si možná vzpomenou, že císař byl dosazen na trůn jako osmnáctiletý v prosinci revolučního roku 1848. A tak se chystaly velké oslavy 50 let na císařském trůnu. Jenomže císař míní, život mění. Italský anarchista ukončil život nešťastné císařovny v ženevském přístavu pilníkem v září téhož roku, na nějž se chystaly velké oslavy, 1898. A tak ani tahle sláva nebyla císaři dopřána. Což nebudu na tom světě ušetřen vůbec ničeho?! Vykřikl prý po zprávě o smrti milované Sissi. Nikdo neví, čím mi tato žena byla.

Uzavřela se další smutná kapitola opuštěného a osamělého vladaře. Připomeňme si tady, že Masarykův dávný přítel, Machar, mu na sklonku jeho života vyčítal Franc Josefovský syndrom. Po osmdesátce a vlastně sám. Ale to předbíhám, císaři teprve táhlo na sedmdesátku, zdá se, že byl tělesně docela zdatný, pořád ovšem velmi konzervativní. Odmítal splachovací záchod, telefon, a po první jízdě autem konstatoval: Bylo to docela hezké, ale moji koně jsou mi přece jen milejší.

V Evropě se schylovalo ke konfliktům a císař si to uvědomoval, ale velký válečník nebyl nikdy. Moje politika je politikou míru. Této politice se musí všichni přizpůsobit. V tomto smyslu vede můj ministr zahraničí mou politiku. Je možné, že k válce dojde. Bude však vedena teprve tehdy, až nás Itálie napadne. Dokud nás nenapadne, válku nepovedeme… říkal ještě v roce 1908.

Čemu ale zabránit nedokázal, to byly česko-německé bouře v Praze. František Josef nejednou varoval před přibývajícím česko-německými nacionálními vášněmi. Jeho snaha byla ovšem předem odsouzena k nezdaru, všechny dobře míněné apely zněly do prázdna. Nad Prahou bylo vyhlášeno stanné právo – krutou ironií osudu právě v den 60. výročí jeho nástupu na trůn, 2. prosince 1908… Starému Procházkovi prostě nepřálo štěstí.

Přitom ještě o rok dříve mohl právem prohlásit: Bylo Mně dopřáno bdíti nad Prahou od prvních počátků velkoměstského rozvoje až k dnešnímu rozkvětu; všude viděl jsem tísnivé hradby, které nyní, díky zdatnosti obou národů, ustoupily mocnému a rušnému rozmachu…

Pletichy protivníka plného nenávisti nutí Mne, abych na obranu cti Svého mocnářství, na ochranu jeho vážnosti a moci k zabezpečení jeho državy po dlouhých letech míru chopil se meče…

Spějeme pochopitelně a s železnou logikou k roku 1914 a k prohlášení Mým národům. V této vážné chvíli Jsem si plně vědom celého dosahu Svého rozhodnutí a Své zodpovědnosti před Všemohoucím. Vše jsem prozkoumal a uvážil. S klidným svědomím nastupuji cestu, kterou mi povinnost vykazuje… (28 července 1914).
O důsledcích toho uvážlivého rozhodnutí vypovídají pomníčky v každé české vesničce. Ale nechci soudit stařičkého mocnáře. On asi o válku opravdu nestál. Od prvních dnů války přestal jíst bílé pečivo a nařídil, aby se servíroval jen černý chléb. I když přišly děti nebo jiní hosté, toto pravidlo se neporušovalo.

Čas starého císaře se naplňoval. Zůstával pořád věrným nejvyšším úředníkem své říše. 21.listopadu 1916 vstal umírající panovník tak jako vždy, o půl čtvrté ráno. S námahou sedl k psacímu stolu a začal pracovat. Viditelně chřadnoucími mocnářovi zavolali dvorního faráře preláta Seydla, k jehož překvapení ho na smrt nemocný František Josef přivítal vzpřímeně uprostřed místnosti. Kolem třinácté hodiny došlo k výraznému zhoršení zdravotního stavu, odmítl však ulehnout a v 16:00 se znovu posadil k psacímu stolu, aby pracoval. Když mu nakonec vyčerpáním vypadlo pero z ruky a marně se pokoušel sebrat sílu, poskládal rezignovaně svá akta a opatrně uložil do příruční mapy. Teprve pak ho věrný komorník Eugen Ketterl mohl doprovodit do postele. „Nejsem se svou prací hotov, zítra mne vzbuďte o půl čtvrté ráno jako obvykle.“ Věrný komorník ho už neprobudil.

Byla to šťastná doba, tak velká a neobyčejná, že snad uplynou staletí, než lidstvo pozná jí něco rovnocenného… Převážná část toho, čím žijeme a pyšníme se jako národ kulturní, byla nám dána v této době… Takhle vzpomínal na zesnulého císaře ceněný historik Josef Pekař na smutečním shromáždění pražské univerzity po císařově smrti. Asi bych to podepsal i dnes. Český kulturní národ se obrodil v době panování trochu posmívaného Franty Procházky.

Josef Hejna

* * *
Zobrazit všechny články autora