Støípky z mocnáøství
vám nabízíme neuèesanì a na pøeskáèku. Kyvadlo odporu k Rakousku se u¾ pøesunulo na opaènou stranu, a tak i ty støípky jsou spíše vlídné a úsmìvné…
Franta Procházka,
nebo také „Starej Procházka“, to byly tituly, kterými Èeši titulovali jeho apoštolské velièenstvo Císaøe Františka Josefa I. Pøipomeòme si hned v úvodu, ¾e na trùnu vydr¾el od svých osmnácti let a¾ do své smrti v roce 1916. Byl na nìj posazen v prosinci roku 1848 po abdikaci slabomyslného Ferdinanda I. zvaného Dobrotivý. Ten potom do¾íval na pra¾ském hradì a tìšil se mezi lidmi vlídné úctì jako Ferdáèek.
Slíbil jsem všem národnostem volné vyvíjení a rovná práva a slib svùj budu umìti vyplniti. A» pak národové velké øíše mé mluví jakýmkoli jazykem, dùvìøuji se, ¾e se všichni pøiznají a osvìdèí co praví synové obecní vlasti.
Takhle promlouval osmnáctiletý císaø 6. prosince 1848 k delegaci moravského zemského snìmu. A s odstupem skoro dvou set let soudím, ¾e se o to poctivì sna¾il. Je mo¾né, ¾e Èeši nepatøili k jeho národùm nejoblíbenìjším, ale není také pravda, ¾e je nenávidìl.
Se srdcem krvácejícím mám na mysli utrpení, které postihlo mé milované Království èeské a vìrné hlavní mìsto Prahu. Pøedmìtem mé nejhorlivìjší péèe bude, aby trpce navštívené zemi vèas rychlá a vydatná pomoc poskytnuta byla. Nedbal jsem nikdy na podezøívání vìrného obyvatelstva èeského, naopak obdivuji dùstojné, vìrné a sebezapírající chování vìrného mìsta Prahy a celé zemì èeské.
Toto øíkal naopak císaø èeské deputaci ve Vídni poté, co rakouská generalita dostala v roce 1866 pìknì na frak s Pruskem. K pøezdívce Starej Procházka se ještì dostanu, vra»me se k mladièkému císaøi.
O tom, ¾e byl sexuálnì èiperný, jsem se u¾ zmiòoval. Prvního atentátu se doèkal po dvaadvacátém roce vìku a není tak úplnì jasné, zda za ním byla neš»astná láska, nebo maïarský nacionalismus.
Není to nic zvláštního, já sdílím jen osud svých hodných vojákù v Milánì… konstatoval po atentátu císaø, který ještì došel pìšky domù, aè byl dost vá¾nì zranìný na hlavì. Mladý atentátník skonèil na šibenici.
Slo¾itým vztahùm s milovanou man¾elkou Al¾bìtou, známou svìtu jako Sissi, se èasem budu vìnovat, a tak zatím jenom pøipomenu, ¾e z císaøského man¾elského lo¾e vzešly ètyøi dìti. Tøi dcery a jediný syn Rudolf, jeho¾ ¾ivot urèitì také nepominu. Jedna z dcer zemøela mlaïounká, zbylé dvì ¾ily svùj klidný rodinný ¾ivot jako man¾elky a matky.
Jako mladý hoch se prý František bál trochu koní a byl vùbec dítì spíše plaché. Vycvièil se ale a mìl pozdìji povìst skvìlého jezdce. Horší u¾ to bylo s jeho vojevùdcovstvím. V padesátých létech devatenáctého století se na èas postavil do èela svých vojsk a ¾ádná sláva to opravdu nebyla. Tøeba „byla vojna byla, tam u Solferina a teklo tam krve, krve po kolena.“ Mo¾ná byl ukáznìný a vycvièený voják, ale asi nebyl ten, kdo strhne vojáky s tasenou šavlí.
Vùbec výchova mladého císaøe je kapitola velmi zajímavá. Patøil prý od dìtství k dìtem pøizpùsobivým, po celý ¾ivot ovládal dobøe sedm jazykù, èesky prý dobøe rozumìl, aè nemluvil. Byl i výborný taneèník, pochodovat umìl skoro døív ne¾ mluvit, vojenský dril mu byl vštìpován odmalièka. Pùsobil obèas trochu chladnì, odta¾itì, ale souèasnì všichni jeho slou¾ící zdùrazòovali jeho slušnost a laskavost, fakt, ¾e nikdy neporouèel, v¾dycky jenom ¾ádal.
Otec Františka, František Karel z vìtve habsbursko - lotrinské byl èlovìk velmi zdvoøile øeèeno prostoduchý. Byl mladším bratrem Ferdinanda Dobrotivého, který z podobných dùvodù rezignoval, patrnì tam ta rodová degenerace dost kulminovala. Císaøovna ®ofie byla oznaèována za jediného mu¾e na císaøském dvoøe a i seriózní ¾ivotopisci Habsburkù soudí, ¾e zejména druhorozený a prý schopný Maxmilián nebyl skuteèným potomkem slabomyslného otce. K mexickému dobrodru¾ství císaøova bratra se èasem ještì vrátím.
Kdy¾ mladý císaø nastoupil na trùn, pøidal si k Františkovi, který symbolizoval tradici, ještì jméno Josef, s odkazem na reformy syna Marie Terezie. Tak zase pøíštì, 86 let ¾ivota slavného císaøe si zaslou¾í nejménì tøi má vyprávìní…
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora