Periklés

Opravdu „letem světem“ jsme spolu prošli tím obdobím Řecka, kterému se někdy říká archaické, a plynule se dostávám k období, které bývá označováno jako klasické. Trochu na přeskáčku jsem už vyprávěl o perských válkách, ale také o některých osobnostech té doby. Osobnostech, které položily základ evropskému myšlení (namátkou Sokrates, Platon, Aristotels). Na počátku toho rozkvětu byl právě Perikles, kterého vzdělaná Evropa vnímá jako velkého demokratického státníka, který položil základy evropské demokracie, ale i myšlení a kultury.

Narodil se podle jednoho zdroje v roce 500 před naším letopočtem, podle jiného o pět let později. To není tak podstatné, zajímavé spíše je, že přišel na svět v čase perských válek a sám se jich později jako politik i voják aktivně zúčastnil. Mezi jeho učitele patřil filozof Zenón z Eleje, učil se i u jiných filozofů. Pocházel z aristokratické rodiny, o politiku se v mládí nezajímal, spíše vyhledával dobrodružství, bitvy. Do politiky vstoupil asi třicetiletý, a ačkoliv byl celým založením aristokrat se sklonem k tyranii, přiklonil se k demokratické straně, která se opírala hlavně o lid. Jeho přirozeným politickým odpůrcem se stal Kimón, bohatý aristokrat, který se opíral o sobě rovné. Pro zjednodušení dodám, že Kimón rozdával lidu spíše koblihy (viděno dnešní optikou), kdežto Periklés moc ve státě opíral skutečně o vládu lidu.

Je dobré vědět, že Periklés, když nastoupil na dráhu politika, změnil svůj život. Věnoval se politice opravdu na plný úvazek, vyhýbal se zábavám. Jeho život se prý omezil na domov a radnici. Nebudu podrobně rozebírat peripetie tehdejší politiky. Moc Kimona byla postupně oslabena, navíc se prokázalo, že byl velkým přítelem soupeřící Sparty. Byla tam i vražda Periklova spojence a Kimon byl posléze ostrakizován jako „nepřítel lidu“. Perikles se postupně stal prvním mužem athénské politiky a podle historika Thúkýdidése dokonce spíše diktátorem, než demokratem. Zase velmi zjednodušeně můžeme konstatovat, že lidová strana Periklova dočasně zvítězila nad aristokraty.

Není sporu o tom, že za Perikla vzrostly Athény nejen hospodářsky, ale i kulturně, i když ke konci své vlády se měnil spíše na diktátora. Jeho političtí odpůrci ovšem také nebojovali v rukavičkách, mstili se na jeho přátelích. Třeba slavný sochař a Periklův architekt Feidás byl dokonce obviněn a uvězněn, jeho konec není tak úplně jasný. Periklovou achilovou patou byla dlouho Aspasia, jeho oficiální milenka, původním povoláním hetéra. Tady jenom připomenu, že hetéry v Řecku byly ženy sice lehké, ale vzdělané, jejich úkolem nebyl jenom sex, ale muži u nich hledali i krásu ducha. A tu prý Aspasia nabízela měrou vrchovatou. Pochopitelně se stala nejlepším terčem Periklových nepřátel. Tohle téma ale nechci příliš otevírat, je trochu sporné a nejasné.

Jak už to v politice bývá, řešením se jevil válečný konflikt, ke kterému se schylovalo mezi Spartou a Athénami. V zásadě šlo o spor o ovládnutí poloostrova. V roce 431 př. n. l. propukla mezi délským a peloponéským spolkem peloponéská válka. Při čemž délský spolek už reprezentovaly vlastně jenom Athény. Válečné úspěchy se přelévaly, ale na pomoc Spartě přišla morová epidemie v Athénách. Perikles byl dokonce označen za viníka té epidemie a z funkcí odvolán. Po čase byl opět povolán zpět, ale už to byl jiný muž. Zlomený smrtí obou synů z manželství, navíc ani on neunikl morové epidemii.

Jak už to bývá, teprve po Periklově smrti si Athéňané uvědomili, koho vlastně ztratili. Po velkém politikovi zůstalo krásné a výstavné město. Pod vlivem sofisty Prótagora z Abdér, který prohlásil, že mírou všech věcí je člověk (jsoucích, že jsou a nejsoucích, že nejsou), učinil Periklés člověka ústředním tématem výzdoby Athén. Udělal z milovaného města skutečné centrum umění a vzdělanosti. Především jeho zásluhou bylo a je starověké Řecko považováno za kolébku evropské civilizace. Rozlučme se s velkým demokratem citátem z jeho známého projevu: Vždyť pro muže, který má hrdost, je bolestnější pokoření zaviněné zbabělostí, než nenadálá smrt provázená statečností a nadějí na zdar obce.

Josef Hejna

***

Zobrazit všechny články autora