Snahy o ovlivňování počasí i klimatu (2)

Lidé si velmi dlouho pouze hráli na jakési latentní, spíše teoretické dirigenty atmosférických jevů a v tomto pokračovaní už si ukážeme, jak se zhostili role praktických „atmosférických inženýrů“. Na jejich obranu musíme říci, že následující zde uváděné zásahy se často prováděly z naprosté nezbytnosti, aby se v dotyčných oblastech vytvořilo příznivější mezoklima či mikroklima. Většinou bylo třeba zajistit dostatek vody pro lidi, vláhy pro pěstování zemědělských plodin a někdy i další zemědělskou půdu. Některá velká vodní díla pak mají význam komplexnější - kromě zavlažování jsou důležitá pro vodní dopravu a energetiku, některé pak brání i záplavám. Takže hurá na velká vodní díla!

Začněme ve 30. letech 20. století, kdy se začal budovat systém přehrad a zavlažovacích kanálů na řece Colorado v USA, který měl zajistit vodu pro Kalifornii. Zdrojem vody je zde převážně tající sníh Skalistých hor a Sierry Nevady. V roce 1936 byla ukončena 1. přehrada Boulder Dam, která byla v té době největší na světě. A tady si snad můžeme dovolit pár zajímavůstek, nikoliv technických. I když ekologie jako věda byla pojmenována už v roce 1866, ve 20. letech stále měla mnohem menší význam než má dnes. Stavba však už tehdy narážela na velké odpůrce, neboť mělo být zaplaveno mnoho krásných říčních kaňonů. Přesto tehdy doslova převládla lidská žízeň, a byl to právě prezident Hoover, který se výrazně zasloužil o její prosazení. Právě proto byla přehrada byla v roce 1947 přejmenována po něm. Bohužel – něco za něco. Současnou sítí kanálů se přivádí denně 6 miliard litrů vody lidem v Jižní Kalifornii, tím se snížil průtok vody na dolním toku Colorada, zvýšilo se znečištění a obsah soli tak, že voda již není použitelná ani pro zemědělské účely! A bomba nakonec - beton ve spárách mezi jednotlivými velkými betonovými bloky hráze Hoover Dam tvrdne dodnes, s čímž se ale počítalo!

Nyní provedeme velký skok prostorový i časový do období staveb komunismu. V roce 1955 byla naplněna vodní nádrž na řece Donu nad známou Cimljanskou přehradou, která byla postavena jako součást Volžsko-donské vodní cesty. A tato „velká stavba komunismu“ nejen dokončila spojení všech jižních a severních moří, která omývají evropské ruské břehy, ale také výrazně „zekonomizovala“ klima jižního Ruska a východní Ukrajiny. Bohužel ale také poklesla hladina Kaspického moře (vlastně jezera) o dva metry a jeho plocha se zmenšila asi o 40 tisíc kilometrů čtverečních.

Podstatně hůře bohužel dopadlo zavlažování ve Středoasijských sovětských republikách. Už na konci 50. let. začala hladina Aralského jezera pomalu klesat a zároveň klesal přítok řek Amudarji a Syrdajry. V 90. letech se pokles výrazně zrychlil a do roku 2003 jezero ztratilo 80% svého objemu vody a 66% své rozlohy, takže se odhalilo 45 000 čtverečních kilometrů dna, z jehož povrchu vítr rozfouká asi sto milionů tun slaného prachu! Voda byla znečištěna pesticidy a zasolena. V této oblasti stoupla dětská nemocnost a je ohroženo asi 1,5 milionu obyvatel. (Na satelitních snímcích z let 1989 a 2008 vidíme rychlé vysychání jezera.)

O dalších velkých vodních stavbách - světových i tuzemských – jen telegraficky. Asuánská přehrada na Nilu v Egyptě, současné největší dílo - přehrada Tři soutěsky na řece Jang-c‘-ťjang v Číně, Gabčíkovo na Slovensku nebo naše Novomlýnské nádrže na jižní Moravě a stavby na Želivce. Všechny tyto stavby přinesly nemalé ekologické problémy, ale – pro nás lidi jsou nezbytné a naštěstí většinou jejich přínosy převažují nad škodami. Musíme se smířit s tím, že příroda nám nic nedá zadarmo.

Odpoutejme se ale od velkých staveb s klimatickými dopady a podívejme se, jak se v posledních asi padesáti letech skutečně podařilo ovlivnit místní počasí.
V první řadě si lidé alespoň částečně, docela mazaně a ekologicky většinou i šetrně, poradili s větrem, který jim vysouší pole a odnáší půdu. Jistě tušíte, že se jedná o větrolamy, které vytvářejí jakési vlastní mikroklima.
I když se jedná vlastně o „pouhé speciální velkoplošné zahradničení“, při vysazování porostů – keřů a stromoví – je třeba přihlížet ke spoustě okolností. O přihlédnutí k převládajícím směrům větru nemá cenu pochybovat, ale důležité je například i to, aby větrolam třeba částečně proudění propouštěl, protože jinak by pole příliš vysychala, nebo jaké má porost kořeny, aby neškodily polním plodinám. Dále nesmí větrolamy příliš zastiňovat zejména některé plodiny, které potřebují slunce, musejí být orientovány tak, aby se třeba nevytvářely malé ostrovy studeného vzduchu a mohou poskytovat příznivé prostředí pro volně žijící zvířata a ptactvo.
Větrolamy ale pomáhají i silničářům proti závějím a jsou-li navrženy správně kolem domů, mohou dokonce snížit náklady na vytápění a ušetřit energii.

S nepřízní lokálních podmínek si docela šikovně a poměrně jednoduše dovedou poradit zahradníci a sadaři. Zejména na jaře v období známých ledových mužů chrání plodiny a čerstvě rašící stromy před jarními mrazíky zakuřováním svých zahrad a sadů.
Počasí si v posledních zimách už běžně přizpůsobují provozovatelé lyžařských středisek, když při mrazech nasucho si sněhovými děly stříkají do luftu vodu, která mrzne a vyrábějí si tak vlastní sníh.

A nakonec nesmíme zapomenout na moderní „obchodníky s deštěm“. Ano, za jistých okolností se dá vyvolat déšť, přesněji dešťová přeháňka, nebo se naopak lze rozehnat místní letní bouřkový oblak v jeho začínajícím stádiu. Při tomto ovlivňováni je několik možností.

Je-li v ovzduší patřičná vlhkost, do nenápadného mráčku se vystřelí raketa, která mu dodá tzv. kondenzační jádra. Jsou to různé krystalky, na nichž vzdušná vlhkost kondenzuje na kapičky, které pak mohou spadnout jako dešťová přeháňka. A představte si, že už před lety se občas soudili farmáři v USA, když jeden druhému „ukradl“ ten počáteční nenápadný mráček a vystřelil do něj svou raketu. Horší bylo, když ten jím „vyrobený“ déšť spadl jinam než chtěl a on se odvážil vymáhat náhradu na sousedovi, kterému „zalil“!

Mnohem častěji se ale doslova rozstřelují bouřkové oblaky, aby se zabránilo krupobití. Postup je podobný, ale jde o to, aby se kapky v začínajícím bouřkovém mraku tvořily rychleji, rychle z mraku vypadly a nestačily zmrznout na ledové kroupy. Tyto zásahy do místního počasí se poměrně často dějí zejména ve vinařských oblastech, kde jsou instalovány menší meteorologické radary, které hlídají začínající bouřky a pak se jde na to!

A nakonec je snad známo, že velké bouřkové mraky byly rozstřelovány při různých velkých světových ceremoniálech, na příklad kdysi kdesi při vojenských přehlídkách nebo později při Olympijských hrách.

Vladimír Vondráček

* * *

Zobrazit všechny články autora