Chvála přírody

Nabízí se jistě celá řada možných i nemožných témat, která jsou velmi vhodná pro chválení, a je naprosto jisté, že příroda, kterou bych nejraději napsal s velkým „P“, opravdu patří na jedno z předních míst. Vždyť zcela oprávněně ji pro její moudrost a velebnost často nazýváme Matka Příroda!

Začnu několika kardinálními otázkami - co je to vlastně příroda a kde se vlastně vzala? Zdá se, že příroda je vše, co na naší zeměkouli nevytvořil člověk. Pátraní po tom, kdo tedy tu naši přírodu vytvořil, ponechejme pro jistotu stranou a pouze konstatujme, že se mu to povedlo přímo zázračně. Navíc ten dotyčný stvořitel zcela originálně a nenapodobitelně přírodu rozdělil na neživou a živou. Je tedy jasné, že spíše bychom měli chválit toho stvořitele, ale jelikož se lidstvo za celou dobu své existence jednoznačně nedopátralo, kdo to je, musíme vzít za vděk tím, že budeme chválit jeho stěžejní dílo. O rozmanitosti obou přírod – neživé i živé – toho bylo řečeno a napsáno tolik, že snad ani nemá cenu se o tom zmiňovat, ale ono to prostě nedá. Obdivovat a chválit musíme nádherné tvary, barvy i zvuky, které nám nabízí ke kochání příroda živá i neživá. Na souši, ve vodě i ve vzduchu. Směle můžeme tvrdit, že příroda je tím největším a nejvšestrannějším umělcem – sochařem, malířem i hudebníkem. Ale nejen to, ona je i největším učencem a organizátorem, protože nad jejím celkovým řádem můžeme jen zírat! A na to, že bychom do něj měli nějak zasahovat, si raději nechejme zajít chuť!

Jestliže se jen trochu zamyslíme, měli bychom objevit zajímavý poznatek, že i my lidé jsme zcela zákonitě nedílnou součástí přírody. Při podrobnějším zkoumání pak přijdeme na to, že člověk jako jedinec je nejprve součástí přírody živé - a po svém odchodu do věčných lovišť - té neživé. A vezmeme-li v potaz lidstvo jako celek, to je pak paradoxně permanentně součástí obou těchto přírod!

Podívejme se na teď ještě na přírodu z jiné strany. To, že ji označujeme za matku, vyvolává celou řadu zajímavých otázek, na které existuje celá řada ještě zajímavějších odpovědí. Vezměme to tedy hezky popořádku. Komu nebo čí je vlastně příroda matkou? Zřejmě nás všech, ale pak to znamená, že každý z nás má matky dvě! Nevím, kdo přírodě titul matka přidělil, ale ať dumám jak dumám, opravdu nevím, kdo je v tomto případě jejím partnerem a tedy naším otcem. Že by i zde platilo známé – matka je vždy jistá, otec často, nebo v tomto případě vždy nejistý? Nebo že by byl ten otec nadpozemský? No nechejme to koňovi, ten má větší hlavu, a pokračujme v dalších otázkách, které možná leckomu táhnou myslí.

Měla naše matka příroda nějaké rodiče či dokonce i prarodiče? Jistě bychom se my všichni zvědavci o nich rádi něco dozvěděli. Nebo další palčivá otázka – má naše matka příroda i nějaké další potomky a máme tedy nějaké sourozence? Vůbec se nedivím Denikenovi a jemu podobným, že si s tím dělají takové starosti! Přestaňme ale s nezodpověditelnými otázkami a vraťme se ke chválení. Chválit matku přírodu je možná nošením dříví do lesa, ale každopádně neuškodí, když si jí budeme vážit nejméně tak, jak si každá matka zasluhuje. Musíme si uvědomit, že my lidé zdaleka nejsme pány přírody, a že nejsme na naší zatím ještě stále jakž takž krásné planetě sami. Chovejme se zodpovědně a prozíravě jak k přírodě, tak i sami k sobě, a tedy i k lidstvu jako celku! Je to nutné už proto, aby nejen bylo co chválit, ale také aby měl kdo chválit!

Vladimír Vondráček

* * *
Ilustrace František Kratochvíl
Zobrazit všechny články autora