Pohled z okna
Postupně se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Tentokrát je to pohled na zahrádku.

Naši vrabci

Mezi mé letní oblíbené květiny patří slunečnice. Jejich ztepilá krása a ladná vznosnost ve mně vyvolává pocit svobody a nezávislosti. V současné době je vyšlechtěno mnoho odrůd i barevných variant a člověk může zvolit výběr mezi nízkými, středními i vysokými rostlinami. Volba je jen na člověku a velikosti exteriéru. Já však mám teď na mysli rostliny, které se ve vaší zahrádce objeví zčista jasna, jako mávnutím kouzelného proutku, tzv. rostliny náletové. O jejich existenci se postará vítr, nebo ptáci.

„Irčo, máš nějaké sazenice slunečnic?“ ptá se Olina, paní z naší ulice.
„Tentokrát nemám, pantáta rozhodl, že žádný plevel v zahrádce nechce. Tak kdo by se hádal.“ Závistivě nakukuji do sousedčiny zahrádky, ve které dává cosi malého tušit budoucí krásu. Ještě štěstí, že do ní Jana moc nechodí a nehrozí tedy zničení nového začátku. Její rostlinka se má čile k světu. S dravostí se dere do výšky vstříc obloze a slunci. Huráááá, objevuji i já pod naším krmítkem malou sazeničku. Je šikovně ukryta mezi kytkami, které mají povoleno svobodně růst, neboť domácí pán jim vybral stanoviště dle svého, jak pravil nejlepšího svědomí.
„Ty do té zahrádky ani nelez, naděláš víc škody než užitku!“ Tiše si frflu pod fousy, abych nenarušila soulad našeho soužití. Naše rostlinka dohání zanedbaný čas, způsobený vlastní nerozhodností a i ona se má čile k světu. Ovšem rozměrům sousedčina Goliáše nesahá ani po paty. Ten její měří kolem tří metrů a má 35 květů. Do doby, než se v nich vytvoří semena, se tento zázrak otáčí ke slunci. Po dozrání semen úbor těžkne a začne se sklánět k zemi.

I naše slunečnice se snažila o sto šest a dohnala vše zameškané. Její výška je sice jen něco přes metr, ale květů má také několik. Ten největší středový je jako velký koláč s mákem, posypaný sezamem.
„Ty taťko, nevíš, kdo nám chodí na semínka? Vždyť nejsou určitě ještě zralé.“
„To budou sýkorky.“
„To teda nebudou, na to je tady příliš ticho.“
Sýkorky si neustále něco důležitého mezi sebou povídají a jejich neúnavné nahlížení pod listy stromů se neobejde bez hlasitého cvrlikání. Letos nejspíš před tím horkem odletěly někam na chladnější místa.

Není nad přiměřenou nedění siestu po dobrém obědě. Neusínám sice s novinami na nose jako můj tatínek, ale malé schrupnutí není nikdy k zahození. Ve dvě hodiny otevřu oči a vykouknu ven. A co nevidím. Na květu slunečnice sedí vrabec a mlátí do ní zobákem, až se mu hlavička třese. Dole na zemi sedí asi dvacet jeho kamarádů a pilně sbírají padající semínka. „Ha vy darebáčci, přistižení při činu, už vás mám!“ Kde by mě napadlo, že vrabci žerou semena slunečnice. Ale nakonec proč ne? V této podobě jsou semena měkká a není třeba nic loupat. Je jenom s podivem, že při této činnosti jsou pěkně potichu, jako když jsme za mlada chodili na „pajtl“ k sousedům na hrušky.

Pobavilo mně to. Mám ráda ty naše vrabce, patří ke koloritu městských zahrádek.

Irena Atzlerová
Ilustrace - Slunečnice:Jana Haasová

***

 Zobrazit všechny články autorky